Povídka

Stín na obzoru (kapitola V)

Kapitola IV k přečtení zde

V

Znovu, znovu, znovu a znovu se převaluje přes další a další vlny. Vidí kluky, jak oba seskakují z bóje a vyplouvají proti němu. Už je nebaví čekat. Ale on se k té bóji dostat musí. Musí! Protože Strach – Strach máme jen…

„Strach máme jen, abychom se naučili… že není čeho se bát!“ opakuje s si v duchu pořád a pořád dokola, jako mantru, která by ho snad měla ochránit před zlovolnými silami, proti kterým pouhá lidská přání postrádají sebemenší šanci na úspěch.

„Skutečná odvaha – to je překonání vlastního Strachu!“ blekotá, jak si razí cestu stále dále a dále od jistot svého bytí. Je to tak snadné vznášet se slepě na vlnách! Jen šero v jeho mysli narůstá.

A s ním narůstají i vlny. A tma. Tma podivnější, než zamlžené noci příliš pozdních zim.

Vlnu za vlnou teď proráží hlavou. Přímo po přímce. Ignoruje, že je bezmocně zmítán stále chladnějšími mořskými proudy. Ignoruje mlhu, nyní tak hustou, že by se ani krájet nedala. Ignoruje stále bledší, pohasínající mdlé záblesky kdysi možná živých skotačících rybek. Ignoruje rozostřený prostor před sebou – bez bóje, bez přátel, dokonce i bez pobřeží za ním.

Ignoruje vlastní pud sebezáchovy chlácholící se falešnou imaginaritou teď reálně se blížícího nebezpečenství.

Hraje si na hrdinu – tam, kde není vítězů.

Ani poražených.

Jen On samotný

… a ještě Něco dalšího.

Zavře oči a buší pažemi dál proti mořským proudům, až konečně znovu narazí na tu nevysvětlitelnou ledovou bariéru – příliv nesmírného chladu zohýbající ztuhlé lidské pařáty, slizkou zeď z neznámého světa.

Na okamžik zaváhá. Srdce utichá, naplněné slanou mořskou vodou. V plicích se kupí písek. Jako když se člověk dáví sevře se mu hrdlo. K prasknutí se napnou všechny svaly napříč tělem… ale jakýmsi nepřirozeně mechanickým pohybem, jako když se mrtvola sama od sebe skutálí ze strmého srázu, i jeho tělo nakonec překoná temné hranice vlastní vůle.

– Plave dál, překvapený vlastní hloupostí.

A Moře se zklidňuje. I vlny jsou takové, jaké by snad měli být. Ale to šero!… to šero zůstává.

Na pláži ležím. Nemám strach,“ drkotá si mezi zuby nevnímaje, jak mu celé tělo posypala bodavá husí kůže. Otevře oči – Celý svět se topí v mlze. vlny jsou extrémně klidné, jako na opuštěném jezeře za mírného podzimního vánku. Bóje ale nikde. Na všech stranách nikde nic… Jen kusy čehosi – sem tam se pohupují na hladině – černé, bílé – záblesky, co se vynoří, a hned zase beze stopy zmizí pod hladinou. Ale žádné pobřeží, ani bóje, ani žádné zlaté rybky. Jenom zima.

Nohou se o něco odře. Za zády se mu vynoří černá sedačka s potrhaným vyšívaným logem NewAer. Za ní se mu kolem hlavy jako had plazí ohořelí bezpečnostní pás. Znovu klopýtne o něco pevně zaraženého v zemi. Obrovský kus chladného bílého pokřiveného kovu, který jako ledovec jen pár centimetrů vykukuje nad hladinou. Rád by se ho chytil. Rád by si odpočinul. Po tom všem se už cítí neuvěřitelně vyčerpaný, beze sil, jakoby za těch pár minut přeplaval už přes půl Moře. Než se však stačí zachytit, všechno beze stopy zmizí v nedohlednu.

A přímo před ním najednou stojí bóje! Ale není žlutá – je černočerná, rozlámaná, spálená na uhel! Civí na něj svýma pekelnýma vypoulenýma očima! A všude kolem hoří ohně! A kusy trosek. Ohlušující jekot – na hladině se vznášejí kusy lidských těl. Hoří. Hoří a skučí bolestí. Hoří. Topí se. Zmítají se ve vodách. A voda je rudá krví a černá popelem, jak odráží žhnoucí plameny, jako rudé zuby šklebící se zkázy!

Cosi ho chytne za nohu! Tak mrtvolný dotek, až ze sebe vyrazí nepříčetný skřek! Moře krve plné slz se mu prodírá až do duše, když ho ve vlasech násilně pohladí neidentifikovatelná část kdysi možná lidského těla a… najednou je pryč!

Je tma a vše se točí.

Vlny, Moře, mlha… a žádný křik a žádný pláč.

Křečovitě se drží v tomhle ohlušujícím tichu. Že by bóje? Sotva cítí konečky vlastních prstů a vůbec jakýkoli dotek kdekoli na pokožce – svírá oběma rukama snad poslední zbývající pevný bod v nerozlišitelném temném prostoru.

Anebo má jen zavřené oči? Otevřel je kdy vůbec? Zkusí to, jako když se člověk snaží vytrhnout z nepříjemného snu, kde má oči pevně dokořán a je nucen civět na nevýslovně ohavné výjevy lidské imaginace, leč ve skutečnosti snad tvrdě spí… musí je napnout! Napnout až k prasknutí! Vypoulit je tak, až mu vypadnou z důlků a skutálí se z pátky do reality…

Otevřel je! – A je zase na pusté hladině, hladké, klidné, sám, vyčerpaný, pomatený, na hladině nekonečných vod potopených v nekonečné mlze, kterým vládne jen neporušitelné ticho, co se pomalu hroutí pod stále narůstajícím hlubokým mantrickým hukotem vyvěrajícím kdesi z výšin nad kamennými mračny klenoucími se nad jeho hlavou.

„Topím se?! Musím se topit! Padám do bezvědomí! Blouzním!!!“

Strach z utonutí? Ne – něco mnohem horšího: Strach již tonoucího se člověka! Panický záchvat vyvolaný prudkým nárůstem oxidu uhličitého v krvi. Tělu dochází kyslík a moc dobře to ví, ať se ho vědomě snažíte sebevíce uchlácholit. Nekontrolovatelná bizarní situace! Voda všude kolem vás. Celí svět, ba celý Vesmír zhmotněný mořskými hlubinami bez hladiny – bez konce! Bez existence jediné kýžené molekuly kyslíku, po kterém vaše plíce tak neúprosně prahnou…

Ale Roman se netopí. Bohužel. Život ho ještě odejít nenechá, ať se v této prapodivné mazlavé prázdnotě bolestně zmítá sebevíc.

A hukot nad hlavou rapidně sílí.

Tu se Romanovy zaleskly oči falešným pocitem vítězství, které si až teprve teď začal neurčitě uvědomovat – Je tady! Je u bóje! U krásné žluté lesknoucí se kulaté boje! Pevně ji svírá ve své ledové náruči. Je tu sám – jen on a jeho smrtelný pocit zadostiučinění. A ta třetí věc…

„Kluci! Mám to!!! Dokázal jsem to! Jsem u bóóóje! Kde jste vy srabi?!“

Z jeho šíleného opileckého deliria ho vyvádí až ochromující rámus padající hvězdy, který tříští mlžnou stěnu nad ním – A přímo na jeho hlavu se náhle řítí, snad ze samotných hlubin absurdit nekonečných světů, hořící letadlo společnosti NewAer, s urvanými motory a roztříštěnými skly, pronásledované ďábelským plamenným ohonem. Přímo na jeho hlavu!

S adekvátním úděsem se zběsile vrhá pod vodní hladinu těsně před tím, než čelo letadla plnou vahou několika stovek tun s agonickým jekotem snad pro boha ještě žijících a plně vědomích pasažérů narazilo do bóje. Jakoby ho ta voda snad ještě mohla zachránit!

A přece plave dál, stále hlouběji a hlouběji, s doznívajícím, leč stále narůstajícím skučením ve svojí mysli.

Plave tak vroucně a tak urputně hluboko, až se znovu vynoří kdesi pod vodní hladinou.

… pokračování zde

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?

0