Povídka

Stín na obzoru (kapitola IV)

Kapitola III k přečtení zde

IV

Roman se zběsilou šíleností pádluje proti mořským proudům, překonává jednu vlnu za druhou a ty větší bezhlavě proráží hlavou, jako by se pomátl. Taky si tak připadá – srdce mu bije ostošest, svaly se pnou a dech sotva popadá, leč přes všechno to úsilí, kýžená žlutá bóje pořád jako by byla stejně vzdálená, ač kluci v jeho patách už ho začínají rychle dohánět.

O krůček se k ní konečně i snad přiblížil, když cosi velmi znepokojivého v jeho mysli začalo se komíhat kdesi pod mořskou hladinou. Nepatrné odlesky, a přece tak nesmírně jasné a nepřehlédnutelné, jako když se z hlubin dávno potopených pobřeží znovu vynoří na hladinu prastaré zapomenuté monstrózní přečerné stavby a monumenty z titánských dob, které po tisíce let tiše spaly a vyčkávaly v nedozírných hlubinách na svůj triumfální apokalyptický návrat zpátky na Zemi.

Opravdu, pod hladinou se cosi mihotá – drobné, ale o to záhadnější, třpytivé záblesky vystupující ze špinavé vody před ním. Sem tam sebou švihne malá, sotva zaznamenatelná vlnka na nepříhodném místě. Tam něco zajelo pod vodu! Svižně To problesklo v nepřirozeném úhlu přímo proti vlnám. A další vlna, větší než ty předchozí – Ta už v Romanovi utvrzuje jeho urputně narůstající neklid – Nese sebou něco víc…

Semele ho jako nic! Zakroutí mu hlavou pod hladinu, promyje nozdry, oční důlky, a vyplivne zpátky napovrch, tentokrát už snad o něco blíže jeho stále příliš vzdálenému žlutému cíli.

V ten moment nic nevidí, mne si oči, prská, ústa má plné mořské vody páchnoucí zdechlou rybinou. Pocítil, jak se voda v těchto místech prudce ochladila. A jak sebou všemožně kmitá, jak se snad snaží ulovit zbytečky poztráceného tepla, náhle si s hrůzou uvědomil, že se jen marně snaží našlapat pevnou půdu pod nohama – od pobřeží už je až příliš hodně daleko.

Vzrůstající paniku a Strach ještě umocňují ty neustávající záhadné blyštivé pohyby všude okolo něj, už ne jenom pod vodou, ale i vznášející se ve vlnách skoro až ve vzduchu nad jeho hlavou. A další vlna s ním znovu zamete, jako pračka s kusem špinavého hadru. Tentokrát už se ale jen tak nevynoří! – Dlouho sebou zmítá pod hladinou ve snaze nalézt ten správný směr k jejímu povrchu. Točí se, kope a máchá rukama… když o něco zavadí – něco slizkého, něco ledového, co mu proklouzne dlaní a sveze se po hřbetu ruky neznámo kam do prostoru za ním.

„Žralok!“ je ta první věc, která mu vytane na jeho choré mysli. Mockrát sebou ještě máchne a díky podezřele vysoké slanosti ve vodě se naneštěstí zase vyhoupne zpátky na hladinu. Rozhlíží se všude možně. Snaží se uklidnit, zorientovat se, zpomalit kolísající dech a vyčistit si solí popálené oči – vše co vidí, jsou jen znepokojivě divoké vlny a neustále narůstající chaos v podobě plížící se šedé masy. Bóje, pobřeží, i jeho kamarádi mu teď zmizeli z dohledu, vše snad skryté za příliš blízkým horizontem z příliš vysokých vln.

A ten chlad! Chlad ze světa bez slunce. Chlad hlubin vesmíru a nedozírných mořských kráterů – vystupuje ze dna a s proudem a větrem se teď žene přímo proti ubohému Romanovi, který se jen stěží snaží zorientovat se v neurčitých prostorách beztvaré vodní hladiny.

Cosi se mu znovu otřelo o nohu – opět ten stejný ledový dotek – narazil do něj a kluzce mu sjel od kolena až ke chodidlu, kde se mu propletl mezi prsty.

„Žralok!“ vykřikl tentokrát z plných plic… ale nebylo na koho. Jeho přátelé, Láska i celý jeho svět se ztratili v nedohlednu – v hlubokých končinách vesmíru, kde křiku slyšet není…

V ten kruciální moment, kdy mozek v záchvatu Strachu vypustí absurdně velké množství adrenalinu do žil, najednou to Něco hlasitě žbluňklo přímo vedle Romana. V panice, do které naše mysl z milosti v takových chvílích nepříčetně uniká, sevřel zkřehlou pravou ruku v pěst a násilně a ze všech sil jí praštil přímo kolmo proti vodě. Nevěděl kam míří. Nevěděl ani na Co. Nevěděl ani, jaký to má všechno vůbec smysl. Jediné co věděl, bylo to, že žraloka musíte silně praštit pěstí do čumáku, jestli se mu chcete ubránit.

Měl to z nějakého filmu.

„Pěstí do čumáku!“ pomateně ječí a nepříčetně švihá všude možně kolem sebe zaťatýma rukama, jako by se snažil umlátit všechny ty dotěrné všudypřítomné dorážející vlny.

Bůh sotva ví, kolikrát ještě plácl pěstí kamsi do vody a beztak i do vzduchu, dříve, avšak spíše později, se ale jako splašený lachtan začal konečně plácat zpátky po proudu vln, snad, jak doufal, směrem k pobřeží. Jen marně se však při tom pokoušel nohou nahmatat písečné mořské dno, či jenom koutkem oka zahlédnout zlatavou pláž, kde jej trpělivě očekává bezpečí a jeho Láska.

Než si cokoliv z toho vůbec uvědomí, už se zase vznáší na další velké vlně. Tentokrát se ale jako ztrouchnivělý kus naplaveného dřeva pohodlně veze po proudu, než s ním vlna konečně tvrdě pleskne o hladinu. Pod vodou se pod ním zase třpytí ta nepostřehnutelná blyštivá světýlka a ledový sliz ho hladí po břichu, skoro až v žaludku. Zajíkal se, vyfrkl slanou vodu a vykopl proti tomu nohou. Minul! Zase nic… ale zaplavila ho obrovská úleva, jak se při tom náhle příjemně zabořil do měkkého mokrého písku na dosah pod ním.

Nic více uklidňujícího ho v tu chvíli nemohlo potkat! Oběma nohama se rázně zapřel o písečné dno a vztyčil se na něm, jako majestátní maják na útesech odolávající mořskému vlnobití. Veškerá panika a Strach jako by zůstaly daleko za ním, ba dokonce jako by tam nikdy ani nebyly. Před sebou pozoroval malebné písčité pobřeží, právě zavírající stánky s hot dogy a pivem, skupinky lidí prchající do aut, k spánku se ubírající Město a malou roztomilou postavičku Sáry, která uprostřed toho všeho jen tiše a bezstarostně kontemplovala nad obzorem. Probleskující světýlka se dál kmitala všude kolem něj a místy nad hladinu vyskočilo to, co mu teď už konečně pomalu začalo docházet – malé zlatavé rybky!

Male rybičky skotačící při mořském pobřeží. Bylo jich tu přehršel. Jako ptáčci poletovaly třpytivě pod mořskou hladinou a místy se Romanovi proplétaly pod nohama, kde ho polechtávaly svými příjemně chladivými doteky v této krásně vřelé pobřežní vodě. Z dálky za jeho zády na něj pokřikovali Tomáš s Pavlem: „Tos daleko nedoplaval!“ křičeli a smáli se. Roman se na ně otočil a uviděl je oba dva, živé a zdravé, jak se přidržují žluté bóje a pošklebují se mu. Pavel se při tom držel jednou rukou bóje a druhou přidržoval Tomáše, který se na ni snažil posadit a udělat na Romana dětinské ponižující gesto. Ač jejich úsilí bylo naprosto marné, oba se očividně náramně bavili. Jen Roman si teď připadal opravdu hloupě. Takového povyku jen kvůli pár neškodným rybičkám!

Podíval se ještě jednou na Sáru, zasnil se nad Krásou, Pýchou a Odvahou, otočil se k ní zády a ze sobě vlastní ješitnosti se znovu vydal proti mořským proudům směrem ke žluté bóji. Jako by zapomněl, že ty rybky pod hladinou nebyly tím, čeho se ve skutečnosti tolik bál. Jeho mozek vytěsnil trauma, které ještě před okamžikem prožíval, a které mu bylo už navždy souzeno prožívat znovu a znovu až do skonání vlastního bytí.

Opět se tedy odrazem vrhá do příboje a s již nacvičenou elegancí se pohupuje po stále narůstajících vlnách. Ignoruje ty zlatavé záblesky pod sebou a občasné šplouchání v bezprostřední blízkosti svého těla. Plave ze všech sil. Půda pod nohama už mu dávno zmizela v prázdnotě za ním, a ač si to plně uvědomuje, přece nemá odvahu se o tom přesvědčit na vlastní nohy. Soustředí se jen na tu žlutou bóji přímo před sebou, která, jak se přibližuje, jakoby byla stále vzdálenější. Jakoby pomalu mizela v strašidelně stoupajících vlnách a podivuhodně hutném šeru, které z nich vyvstává. Až nakonec hlas jeho přátel v dálce pomalu utichl.

Voda se začala prudce ochlazovat, když tu se před Romanem zjevila z jeho pohledu obrovitá masa vody, která mu zastínila výhled na jeho cíl. Statně a jen s malými nesnázemi se přes ní přehoupl, leč když se mu na druhé straně opět navrátil vodou rozostřený zrak, po bóji a jeho přátelích jako by se slehla zem!

To uvědomění jím otřáslo – pomalu se začal rozpomínat na své předcházející trauma jen narychlo a ledabyle pohřbené pod příliš tenkou vrstvou plytké mozkové šedi. Znovu ztratil bóji a své přátele. Znovu ztratil pobřeží i se Sárou. Znovu ztratil celý svět – vše, co znal, a vše, co ho s ním spojovalo. Znovu ztratil i sám sebe! Zase je sám, tady, v tom bezbřehém, beztvarém prostoru plném třpytivých záblesků vystřelujících z hlubin kdesi pod ním, které rozhodně nezpůsobují švitořící zlaté rybky. Anebo se odtud nikdy nevrátil? – Tentokrát to nezdává! – Vytrvale pádí stále dál po slepé přímce přímo proti vlnám tam, kde, jak si namlouvá, by měla plavat bóje.

Až narazil na vodní masu tak ledovou, že naprosto strnul!

Jakoby narazil do ledové stěny. Mrazivé, mazlavé, odpudivé stěny vystupující z hlubin temnějších, než jsou nekonečná prostranství na hranicích vesmírů. V mysli se mu vybavila odporná vize obrovité olihně, která jej omotává svými mrtvolnými slizkými chapadly ve smrtonosně těsném ledovém sevření, naslině si jej rve do úst a rozřezává jeho tělo na zohavené kusy rozleptaných lidských součástek potažených kůží…

Intuitivně a naprosto bezhlavě se odstrčil od této prapodivné, slizem potažené ledové stěny a znovu začal zběsile pádlovat zpátky po proudu vln směrem k pobřeží. Znovu zachvácen panikou, posednutý Strachem, máchající pěstmi všude kolem sebe a nohami se zoufale snažící nahmatat písčitého dna.

Celé věky se takto plahočil… Či to byl jen sen? Když se zcela vyčerpaný a vystrašený zničehonic znovu konečně ocitl na hranicích známého světa, rozhodně mu to tak připadalo. Najednou tu byla pevná půda. Bylo tu pobřeží a na něm Sára, bylo tu Město a v dálce za jeho zády byli chechtající se kluci, kteří teď oba dva balancovali v sedě na kolísající se vratké bóji.

– Bylo mu mdle, ale lehce, díky haldě endorfinů a pořádné dávce kýženého zapomnění, které mu teď jeho mozek za odměnu dopřál.

„Si děláš prdel! Tak se hni z místa, nebo si plav domů!“ smáli se mu hlasy za jeho zády. Roman si teď opravdu připadal, jako by se pořád ještě neodlepil od pobřeží. Jakoby veškerá jeho předchozí trýzeň a utrpení bylo pouhým zdáním, ustrašenou iracionální představou těch nejhorších možných scénářů, které by ho v těch vodách mohly při jeho smůle zastihnout. Nedokázal si vybavit stále větší a větší vlny, po kterých teď mezi ním a bójí nebyly ani stopy. Nedokázal si vybavit mrazivý chlad a dotyk ledového slizu na pokožce, když teď stál pevnými nohami tady, ve vlažném mořském písku. Nedokázal si vybavit ani to příšerné ticho a osamění, když na něj teď z dálky pokřikovali kamarádi a před ním se jako sluníčko na pláži skvěla jeho milovaná Sára.

Připadal si jako pitomec. Jako posera, hlupák, debil, strnulý a absolutně neschopný! Připadal si, jako by všechny kolem sebe zklamal, především, jako by zklamal sama sebe! Viděl, jak se mu budou kluci posmívat, že je srab! Jak se k nim Sára nakonec přidá, protože je to takovej nekňuba, že ji zradil, a pak ze sebe ještě k tomu udělal naprostýho idiota! Viděl, jak jednou, až ho bude někdo někde potřebovat, až někdo někde bude potřebovat opravdovou pomoc, on zůstane stát, trčet, strnulý vlastním Strachem, neschopný se ani hnout, natož se o kohokoli postarat. Jak se mu budou všichni smát a odsuzovat ho! Jak jeho neschopnost bude příčinou nespočetně mnoha neštěstí… A to si prostě nemohl dokázat připustit!

Roman se zajíkal a z očí mu do moře skanul proud slz. Naposledy se ještě podíval na Sáru, která se teď nepřítomně dívala přímo na něho. Rychle se k ní otočil zády a zmatený sám sebou, smutný a rozhořčený, nasázel si pár facek a jediným osudovým záběrem pažemi vyrazil opět přímo proti mořským proudům.

Připadal si jako voják, napůl mrtví, co kráčí sám, v předem prohrané válce, bez cíle, vstříc svojí vlastní smrti, z naprosto bezvýznamných a zcela zbytečných důvodů.

Na pláži ležím. Nemám strach.

Topím se ve vlastních snách;

Topím se v tobě – lásko má!

Pověz, kdepak jsi utonula?!“

… pokračování zde

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?

0