Povídka

Stín na obzoru (kapitola III)

Kapitola II k přečtení zde

III

První kontakt s vodou byl více než ochromující. Oba kluci se do ní vrhli po hlavě a jásali, jaká je klika, že je touhle dobou ještě tak hřejivě teplá, ale Romanovi zamrzli obě nohy a chlad vystřelil nahoru páteří, napříč celým tělem, přímo až do skrytých mozkových zákoutí hned, jakmile mu první malá vlnka omyla spodky prstů u nohou.

Stojí tam, sám, na tenké hraně písečného pobřeží a nekonečných vod, zatímco kluci už zvesela pádí stále dál a dál kolmo od pláže. Vůbec je nevnímá, strnule sleduje, jak se na něj z toho nedozírného prostranství vlna za vlnou valí obrovitá masa vody z odpudivých hlubin, která jakoby brzy měla semlet a rozdrtit jeho i celý jeho svět, nyní ztracený daleko v rozplizlé šedi za ním. Zůstává tu, opuštěný, na prahu svého omezeného vědomí s výhledem do absurdního nekonečna, kterého se má už za okamžik stát nestabilní součástí – na prahu života a smrti…

„Pohni vole!“ vytrhl ho Tomáš z jeho zasnění, „tady žraloci neplavou!“

„Jo volée! Maximálně tak vobří volihně!“ přitakal tradičně Pavel.

Roman toužil, opravdu ze srdce toužil užít si tenhle výlet do posledního doušku, vychutnat si každičký jeho okamžik, každičký počitek, emoci, naději i hrůzu… Říká si přeci Poeta! A tak, navzdory všem svým instinktům, navzdory svojí intuici a Strachu, naivně se vydal krůček po krůčku, palec po palci, směrem k těm odpuzujícím ledovým hlubinám.

Kráčí dál a dál, do prostoru, a přívalové vlny jsou stále vyšší a vyšší, přestože mu sahají ani ne po pas. Zákeřně a dychtivě na něj dorážejí, nesnaží se ho ale zahnat zpátky na břeh, ne, spíš se mu snaží podrazit nohy a konečně ho semlet do svého smrtonosného sevření. Zvláštní, voda už teď najednou nepůsobí tak chladně, či o tom sám sebe konečně úspěšně přesvědčil, a oproti nepřátelskému, stále sílícímu mrazivému vanutí, co sem vyvěrá z tajemných míst za horizontem, zdá se být dokonce až příjemně vlažná a stále více a více svůdnější.

Je až překvapen, jak velký kus od pobřeží už musel ujít, aby mu voda sahala alespoň po kolena. Doufal, že se smočí rychleji, chladný závan větru je už na holé pokožce skoro až bodavý. Těžko odolává, aby se ihned nevrhl po hlavě do těch vábivých hřejivých pěnových peřin. Jakási touha po bezpečné pevné půdě ho ale stále drží na nohou.

Křečovitě mu ztuhly klouby, když najednou… už tam nestál! Než si to vůbec stačil uvědomit, plácá sebou ve vodě, povalený na bok, jako se ryby z posledních sil s pleskáním pachtí po smrtonostné souši, zaskočen nepředvídatelnou vlnou, která se doslova odnikud z ničeho nic vyhoupla v jeho bezprostřední blízkosti – vlna prudší a zákeřnější než kterákoli před tím – podlomila mu nohy, ba dokonce podemlela písek pod nimi, a švihla s ním úlisně hlavou napřed přímo proti proudu.

Nepotopil se ale, slaná mořská voda ho k jeho překvapení nadnáší mnohem lépe, než jezera a rybníky, na které byl až doposud zvyklí. Toto zjištění, spolu se zvláštně příjemným hřejivým pocitem na pokožce, mu dodalo nové netušené odvahy. S další pořádnou dávkou naivní smělosti se srovnal s vodní hladinou a prudkým záběrem se vrhá proti vlnám. Jednu po druhé teď s elegancí větroplachu zdolává, jako člověk spící vznášející se po snových sférách, a pomalu, ač ne jistě, si to nedočkavě sumíruje za svými netrpělivými kamarády, jak mu v duchu zní: „You’ll never sink when you are with me…“. Jakoby se vrátil tam, odkud život vzešel.

Ne nadarmo však naše geny opustili život v temných hlubinách oceánů a moří už před více jak 350 miliony lety. A jako dnes máme znervózňující strach z utonutí, který nás nutí neplavat příliš daleko od pláže, tak už tehdy jsme se báli nebezpečenství, která číhají v těch nekonečných beztvárných kosmických prostranstvích. Moře nám bylo vesmírem, jako každý jiný, plným neznámých končin, nevysvětlitelných proudů a nedozírných koutů, zaobalený v podivuhodných vrstvách neprostupných dimenzí, do kterých jsme museli uniknout, abychom, jak naivně věříme, se vymanily z těchto nepřemožitelných sil. Lidská mysl ale má až příliš mnoho vrstev…

„To je skvělý!“ jásal Roman a opřel se Pavlovi o ramena. Nohama stál ještě v písku, ale voda už mu teď sahala skoro až po prsa. V dálce na břehu viděl sedět Sáru, jak si něco trochu pomateně črtá do svého notesu.

„Už bych se měl vrátit za ní… Tohle si musí zkusit!“ řekl a odrazil se od Pavla zpátky směrem k pláži. Než se však stačil otočit celý, Tomáš ho rychle popadl za paži: „Hej hej hej, ne tak rychle! Všaks k nám sotva dorazil. Pome si trochu zaplavat, ne?!“ Roman už měl z předchozího zážitku plná ústa i nozdry soli, a v té vodě, leč hřejivé, si připadal více než podivně nesvůj, jako mladý koloušek v sladkém obětí až příliš temperamentní ženy. Představa návratu ho tak lákala, stěně ale, jako ho lákalo poddat se všem těm nespoutaným vjemům. Rozum mu radil, že není se čeho bát, Strach mu radil utéct, ale na třetí stranu, jak řekl i Pavel: „Teďka ses smočil! Pome si zaplavat, ne?!“ jako vždycky idioticky papouškující po Tomášovi.

„Trocha srandy tě přece nezabije… a Sáru beztak taky ne, vypadá tam celkem spokojeně, takhle sama,“ rozhodl Tomáš a švihl rukou směrem k horizontu, „vidíš tamtu žlutou bóji? Je to asi tak padesát, maximálně sto, nebo dvě stě metrů… tam poplavem!“ usmál se a zamrkal na Pavla.

„Tam poplavem!“ zahihňal se Pavel a vyfrkl z nosu trochu mořské vody stejným směrem.

„Okej okej, trapáci,“ ušklíbl se Roman a zamračil se na rozplizlý šedavý horizont pokřiveně se zrcadlící na mořské hladině, „ale trochu mě trápí ještě jedna věc, víte…“ oba na něho nechápavě pohlédli, v jeho očích se leskla Smrt, „vypadá to totiž… že tam budu PRVNÍ!“ zaskřehotal, cákl jim trochu vody do tváří a odrazem od Pavla rázem zběsile vystřelil vstříc svému vlastnímu Strachu.

„Like the Dead Sea…“ zpívá si dál.

… pokrčování zde

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?

0