Povídka

Stín na obzoru (kapitola VIII)

Kapitola VII k přečtení zde

VIII

Byla to věčnost. Zmítání se v nekonečných beztvárných vodnatých prostranstvích, kde se nebe s vodou prolíná vjedno. Vlna za vlnou bičovala Romanovo křečemi zkomolené tělo. Sůl se mu vpíjela pod pokožku… A přece nějak plaval dál! Jako lachtan sebou bezmyšlenkovitě cachtal směrem vzhůru, směrem k pevnině.

Jak dlouho byl v tom nepříčetném vytržení z reality? Hodiny? Dny? Roky? Nebo tam byl vždy a navždy už tam bude? – Nedokázal říct. Byl jako urvaný list unášený mdlým podzimním větrem, vytržený z koruny stromů, odpoutaný od větví, kmenů i kořenů, od všech životadárných žláz a míz, odsouzený k pomalému rozkladu a útrpnému zániku ve vlastní hnilobě bez jakéhokoli ponětí o čase a prostoru kolem sebe. Celý život, celá jeho existence se teď smrskla do jediného nezaznamenatelného bodu – do věčného, bezhlavého máchání rukama a nohama s vědomím, že nemůže přestat! Že když přestane, znovu ho To dostihne. Znovu ho obepne Strach svými ledovými pařáty, omotá ho svými oslizlými tykadly, znásilní napříč vnitřními orgány a nakonec se propne i jeho vlastním nečistým svědomím!

Jak dlouho byl v tom nepříčetném vytržení nedokázal říct. Ale přece nakonec, jako blesk z čistého nebe, se voda kolem uklidnila, vlny byli přívětivější a šero se prolnulo do jasně-modrofialově zabarvené podvečerní přímořské oblohy. A když naposledy ze všech sil zabral, vyhoupl se už dočista celým tělem nad hladinu a spatřil nepříliš daleko před sebou onu kýženou pláž! A na ní dvě známé postavičky, které se právě trmáceli z vody na pevninu.

Srdce mu opět zalilo teplo. Vlažná voda teď omývala jeho tělo a odplavovala všechno trauma, děs a zármutek, který ho tížil v těch bezbřehých končinách daleko za ním. Ještě se naposledy ohlédl, aby se přesvědčil, že to všechno byla opravdu jen úzkost v jeho mysli, že nic z toho se ve skutečnosti opravdu stát nemohlo, že snad trpí jakousi fobií a iracionálním strachem z mořských hlubin a… opravu, v stále stejné blízkosti od něho se na šedivém pozadí lehce pohupovala krásná žlutá bóje s příslibem hranic a bezpečí, které už nikdy nehodlal znovu překročit.

Zasmál se sám sobě. Uvědomil si, jaký to byl hlupák, že dostal ve vodě panický záchvat a stejně se znovu a znovu vrhal do stále větší hloubky, jen aby dokázal svým „přátelům“… Co vlastně? Že na to má? Že není posera? A k vůli tomu se málem utopil!? – Netrápilo ho to ale. Nebál se ani tak o svůj život kvůli sobě samému, ale hlavně kvůli Sáře. Sáře, kterou teď miloval víc než kdykoli před tím. Sáře, která na něho trpělivě čeká na pláži. Sáře, kterou si chce vzít, založit s ní rodinu a strávit s ní zbytek jejich životů! Pěkně v bezpečí, daleko od toho prokletého Moře a všech jeho záludností – O to všechno by se připravil, o to všechno by připravil ji, kdyby se teď ve své mladistvé nerozvážnosti nechal utopit vlastní blbostí.

„Jsem to ale debil!“ Šíleně se zasmál z plných plic. „Jsem to ale DEBIL! Ve vodě nemám co dělat!“ napnul nohu a špičkou se zapřel o znovunalezené mořské dno. Už nehodlal dál plavat, krok za krokem se pod mořskou hladinou šoural směrem k nedalekému pobřeží.

Když se konečně dotrmácení na pláž, ještě naposled, ale už opravdu naposled, se ohlédl (věděl, že na moře už se nikdy nepodívá). Spatřil by nádherný západ rudého Slunce nad zlatavým mořem, ovšem nyní zastíněný teď už černě vypadajícími shnilými mračny. S mrazem v zádech se rozběhl směrem ke klukům, kteří tiše kontemplovali nad prázdnou dekou. Sára nikde.

„Co se děje? Kde je Sára?“

„Kdes byl Ty?“ opáčil na něj Tomáš nasraně, „Čekáme na tebe na tý pitomý bóji a ty se tam plácáš jak slepice v rybníce, plavem pro tebe a ty si zmizíš! Sme se lekli, že ses někde potopil, či co, tak plavem rychle na pláž a ejhle! Najednou si to štráduješ přímo za náma! – Na takový píčoviny se příště vyser!“

„Sory kluci,“ zamumlal zmateně Roman, „asi se mi ve vodě udělalo špatně, nevím, myslím, byl sem mimo, ani nevím, jak dlouho… Kde je Sára?“

„Nemá tady věci… Asi ti zdrhla, Románku!“ zachechtal se Tomáš a začal balit deky a mokré, od písku ušpiněné a oslizlé prádlo.

Romana zamrazilo u srdce: „Utekla?! Proč by utíkala?“

„Protože ses na ni vysral? Protože ji donutils k tomuhle trapnýmu výletu? Protože ji nechals čekat samotnou na pláži? Protože seš srab a protože děláš jenom samý píčoviny? Víš jak jsme se lekli, že se ti něco stalo?!“ Tomáš shrábl zbytek věci, vzal Pavla kolem ramen a belhal se směrem k autu.

„Já bych se na tebe taky vysral!“ štěkl na něj ještě Pavel, aniž by se už za ním ohlédl.

A Roman zůstal sám. Sám, jako nikdy před tím ještě nebil, v samotě nesnesitelné ani pro samotáře, celý zkoprnělí a opuštěný, v šoku hleděl na perfektní důlek v písku, kde ještě nedávno seděla jeho milovaná.

„Opravdu utekla!“ zaskřehotal, jeho mysl však tížila mnohem děsivější předtucha. Celé tělo mu znovu polil mráz. Šero se rozprostřelo všude kolem. Černý mrak, kdysi za obzorem, najednou sahal až do jeho mysli, a s sebou přinášel všechen zapomenutý teror. Znovu se ocitl v těch beztvárných, nekonečných hlubinách a tupě zíral před sebe, do písku, kde se blyštil malinkatý stříbrný prstýnek ozdobený černou lasturkou.

Pověz, kdepak jsi utonula?“ zajíkal se a v pláči padl koleny do mazlavého písku.

… pokračování zde

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0