Povídka

Stín na obzoru (kapitola VII)

Kapitola VI k přečtení zde

VII

Křeče v rukách, v nohách, a nestřízlivé šero sužuje Romanovu duši. Ústa plná pachuti vysolené rány, moře ledové, jako dotek smrti ze snů těsně před tím, než se probudí… A proudy! Ohromné neviditelné proudy síly dorážející na Romana, jako mořský masiv tříštící se o pobřeží – vlna za vlnou – bez počátku… bez konce!

Netopí se ale… kroutí se v sevření Strachu, jako se kroutí člověk topící se na souši. Ale smrt je na hony vzdálená , zapomenutá, stejně jako všechny břehy světa a celý jeho život – minulý i budoucí – který snad i žil, a který snad i mohl žít.

– Je to Strach… mnohem cizejší, než je Smrt.

Na pláži ležím. Nemám strach.

Topím se ve vlastních snách;

Topím se v tobě – lásko má!

Pověz, kdepak jsi utonula?!“

Ty verše už neznějí jenom tak z dálky, ani z jeho vlastních úst či myšlenek. Ty verše jsou teď tak čiré. Zřetelné… Intimní! Jako… jako by…

„Jako by mi je něco šeptalo do ucha!“

Cosi vedle něho tiše zmizelo pod hladinou. Cosi vedle něho. Tiše. Jako by tomu voda nekladla sebemenší odpor. Bez šplouchnutí. Bez vlnky. Uhýbající a zároveň pohlcována, jako prostor rozviklaný časem.

A všude kolem se prostřel mráz. Tentýž závan větru a tentýž chladný proud. Ale tentokrát už vítr nevane a voda neproudí. Panuje ledové bezvětří a hladina je klidná, jako zamrzlé jezero.

Bylo to v moři bez hlasu,“ promluvilo neartikulovatelnou ozvěnou to mrazivé ovzduší kdesi zpod hlubin toho, co Romanovi připomíná mazlavou mořskou hladinu. Zpod hlubin té nekonečné rozplizlé ploché šeré krajiny, kde nebylo větru. Ani vody. Ani vzduchu. Ani země. – Zpod hlubin nerozlehlých prostranství omezených pouze existencí vlastního .

Bylo to v moři bez času,ozvalo se teď až příliš blízko.

„Já mám strach! Já mám strach!!! Já se… bojím! Pomóóózté!!!“ skřehotal Roman sám k sobě z plných plic, ač ze sebe nevytlačil ani hlásku. Jako skelet rozdrcený bezmeznou tíhou věčných hlubin.

„Topím se! Padám do bezvědomí! Blouzním!!!“ snaží se znovu marně chlácholit.

Tam se teď topíš… vklouzlo mu do ucha nechutenství, které ho definitivně ochromilo. Jeho vůle už nemá sílu vzdorovat.

…lásko má!“ Jakýsi ledový mazlavý sliz mu zezadu vklouzl mezi nohy a násilně sevřel obě stehna. Další dvě… snad chapadla mu svými výrůstky proklouzla podpaždím a přísavkami pevně stiskla hruď. Úzkost mu sevřela hrdlo, ústa, a rozleptala oči, kdy na poslední moment už nebyl jen sám sebou, ale všechno bylo Jím! Rozrazilo mu to nohy do „V“ a ruce spoutalo do kříže, že se motal ve vzduchoprázdnu, jako vplétající se do kola. A jak bezhlasně vřeštěl agonií, další blivná hmota ho vyplnila zevnitř. Sliz mu bublavě proniká všemi tělesnými škvírami až hluboko do nitra jeho bytosti a znovu a znovu proráží do jeho bledé, potřísněné existence.

Znásilněný se hluše třepotá napříč nekorektním horizontem, chvíli jako vlna, chvíli jako částice, chvíli jako netvor prznící mladou dívčinu… je to… ne! to nemůže být!?… je to Sára!?

Topíš se mrtvá – zaživa!“

Sára v jeho snění mlčky stojí na pláži a nedočkavě vyhlíží Lásku svého života – když se za ní vynořuje černočerná prázdnota! Prostor bez světla a bez rozměrů pomalu ale nekonečně rychle odtrhávající kusy jejího těla hluše láme kosti, trhá šlachy, praská žili a s krví kapku po kapce vše pohlcuje do nicoty. Děje se to tak náhle, z ničeho nic, z okamžiku na okamžik, a přeci v tomto beztvarém, bezčasém prostoru nikde stále a navždy létají a létaly kusy jejího těla a skučet bude její bolestivý nářek.

„Ne! To není Sára… To jsem Já!“ s bolestivým uvědoměním naposledy ječí Sára hluboko v Romanově duši…

Nebyla to jeho vůle zachránit ji, co nakonec na okamžik zachránilo jej. Nebyla to ani jeho vůle zachránit sama sebe. Nebyla to ani milost. Byl to Čas. Právě čas, který ještě nebyl jeho, jej nakonec vyplivl zpátky na hladinu všedního bytí.

… pokračování zde

0
☆ Nehodnoceno ☆
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0