Povídka

Stín na obzoru (kapitola VI)

Kapitola V k přečtení zde

VI

Sára se na pláži utápěla ve vlastních myšlenkách. Zprvu pozorovala kluky, a hlavně Romana, jak skotačí ve vodě a předhánějí se v něčem, co z jejího pohledu vypadalo jako celkem nesmyslný závod – hnali se za temným šedivým obzorem po pusté mořské hladině, kde ale, jak se zdálo, chyběl jakýkoli záchytný rozeznatelný bod, který by se dal považovat za cíl jejich naivní dětinské soutěže.

„Beztak se hecujou, kdo doplave nejdál…“

Brzy jí ale všichni tři nadobro zmizeli z dohledu, ačkoli ne z mysli. Její pozornost totiž opět upoutal divoký horizont rozprostírající se nad podezřele klidnými vodními vlnami, které jakoby se topily v stále houstnoucím sivém temnu, zlovolně se vznášejícím nad mrtvou hladinou.

„Mám málo šedý tuže!“ rozhořčila se sama nad sebou a zaklapla notes, do kterého si ještě před pár chvilkami začala črtat onen mořský obzor, jen aby zakryla to, že nevěděla, jak reagovat na Romanova neustálá dojemná srdcervoucí gesta a naléhání. Zabralo to. Roman už byl dávno pryč. Ale ona si teď připadala více než vesmírně osamělá. A dusný vzduch kolem ní byl nepříjemně slizký.

Znovu se očima pokusila nahmatat své přátele na vodní hladině… leč marně! Po Romanovi, ale i po Tomášovi a Pavlovi se slehla zem, nebo, přesněji řečeno, voda… hromada prohnilé šedozelené vody, ve které se rozplizl celý svět před ní, ale i za jejími zády. Jakoby se temný obzor náhle zlovolně emanoval skoro až před písčitým pobřežím.

„A měla jsem si vzít ty brýle!“ nesmyslně vyštěkla sama na sebe, jak mžourala do nerozlišitelné prázdnoty snažíc se rozlišit v ní nějaký alespoň zdánlivě povědomí vzorec.

Byla to nesmyslná myšlenka – Sára brýle nikdy nenosila. Naopak i teď ve své nepříčetnosti viděla dokonce mnohem více, než by kterýkoli duševně slabší člověk byl schopen v tak absurdní situaci vůbec spatřit – až neúnosně více! Proto její podvědomí svými chabými racionálními opodstatněními bezhlavě a marně kličkovalo daleko od této bezlogické, rozum urážející reality, snažíce se ji ošálit a uchránit tak její zdravý rozum před duševním šílenstvím, ke kterému při tom neměla vůbec daleko.

Nebyla to její vina. Samotný koncept viny a neviny v tuhle chvíli ani nedával pražádný smysl…

Bylo to v moři bez hlasu.

Bylo to v moři bez času.

V Moři kde skučíc křičíš jen!

V Moři přehříšně vesmírném!!!“

Byli to její verše. Byly to i Romanovi verše, které tak nějak dokončoval během obou jejich životů. Stejně jako Tomáš. A Pavel. A mnoho, mnoho dalších bytostí na sklonku jejich existence napříč nekonečně rozlehlou, nepočitatelnou iluzí času. A přece ty verše byly až přespříliš cizí, než aby nebyli našeptávané někým třetím – entitou, více méně úspěšně se snažící předat jednoduché sdělení v jinak komplexně nesrozumitelně abstraktním jazyce:

Vědomí je premisou. Závěrem je Smrt.

Logika vyšších dimenzí.

… Sára se šíleně rozběhla proti mořským proudům, obklopená nevýslovným Strachem – existenčním strachem o své milované, rovnajícím se ale strachu o svou vlastní existenci. Úzkost ji sevřela hrdlo, ústa i oči, kdy na poslední moment už nebyla jen sama sebou, ale všechno bylo Jí. Civěla do prázdna, když svět kolem skončil. Tak moc Romana milovala, jako milovala sama sebe. Tak moc se hněvala na Tomáše, jako i na sebe byla naštvaná z naprosto stejných důvodů. A Pavel? Ach, chudák Pavel! A chudák ona! – vydaná napospas něčemu, co ještě neměla čas ani zdaleka pochopit.

A přitom v hloupém lidském mozku se jí rodila jen jedna prostá myšlenka: „Nejradši bych se na ně vysrala a jela rovnou domů!“

… pokračování zde

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0