Poezie

Sněhová vločka

Autor: Nunsongi8

U vysokoškolských kolejí stojí jedna dívka,

smutná zdá se, však nepláče a nenaříká.

Toho dne Sněhová královna navštívila město malé,

netušila ale, že dívčino srdce má ve zvyku být stálé.

 

Na obloze vykouzlila pro mě vloček snad tisíce,

a tak hustě sněžilo na konci druhého zimního měsíce.

Však jen jedním směrem upřela jsem svůj zrak,

na chvíli smutná být nezdám se, právě naopak.

 

Pohled svůj naplnila jsem veškerou vřelostí,

a do své ruky vložila snad i trochu něžnosti.

Jen jedna vločka, získala si pozornost mojí,

za nedlouho věděla jsem, jak velice já miluji jí.

 

S malou nadějí v srdci jsem po ní toužila,

a sledovala, jak vločka vzduchem vesele si kroužila.

S každým pohybem získávala moje srdce více,

a já chudák ani nevnímala, jak mráz bodá líce.

 

Že toužit po ní, není hřích, v to tiše jsem doufala,

natáhla k ní ruku, zmatená a už i trochu zoufalá.

Vločka však mojí ruku bez zaváhání obešla,

na chvíli zarazila jsem se, a pak tiše odešla.

 

V hlavě zmatek a pak s žalem přemítání,

čekala jsem od vločky stejně vřelé uvítání.

Vždyť láskou chtěla jsem jí chladu zbavit,

vždyť chtěla jsem hezké chvíle jenom s ní strávit.

 

A pak jako by mi někdo do srdce nůž vrazil,

začala jsem vnímat sníh, co na rukou mě mrazil.

Po konečcích prstů voda stékala mi dolů,

a já si uvědomila, že nikdy nemůžeme být spolu.

 

Ač nechtěla jsem, srdce mé s chladem vedlo boj,

nemohla jsem se toho tepla zbavit, vždyť nejsem stroj.

„Pro vločku by byla má ruka až moc teplá?“ ptám se,

v očích slzy mám, a směrem k vločce už ani nedívám se.

 

Pokud jsou pro ni příliš teplé ty moje ruce,

neštěstí jejího života byla bych strůjce.

Se mnou by šťastně ona nemohla žít,

a já za nedlouho stejně musím odejít.

 

Než se vrátím, dvakrát změní se roční období,

Sněhová královna odejde, i její zámek ledoví.

A tak se mi teď po tváři bez přestání kutálí slzy,

rozum uklidňuje, že po návratu vločky uvidím zas brzy.

 

I když přijde další zima a s vločkami shledaní,

už teď vím, že nebudu se pokoušet o její hledání.

Nemohla jsem pro ni nic udělat ani teď,

a tak nemá cenu čekat na zimní předpověď.

 

Svoje oči bych přece jen znovu trápila,

a ani další zimu by ruka chladnější nebyla.

A tak jen v její štěstí doufat můžu,

to je to jediné, na co se zmůžu.

 

A protože se další bolesti v srdci budu bát,

přikazuji si před vločkami již deštník rozvírat.

Aby až nad hlavou mou zase jednou proletí,

nezačala jsem já znovu toužit po jejím objetí.

 

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0