Novela

Příliš dokonalý úsudek I.

Toto dílo je (2/7) součást sbírky: 
Slzy druhé Země
  

I.

Dálnice – nitky spojující statisíce umělých ostrovů propletených lidských osudů, hrdě se nazývající městy. Trpí osamělostí říčního proudu. Věčně utíkají, překonávají nástrahy dálek, bojujíc o prchavou pozornost cestujících, co jim na chvíli svěří svůj život. Ale na rozdíl od řek je nikdy nečeká klid, nikdy nikam nevyústí. Na Marsu není žádného Říma, který by je volal.

Jedním z takových cestujících se stal v noci ze sedmého na osmého července Dirk Croft – vedoucí vývoje v Langmann & Croft Corporation. Ani cesta, ani řeka nepocítí nejmenší záchvěv lítosti nad někým, jehož život zhasne. A stalo se, že přesně ve dvě čtyřicet jedna vyletěl Crotftův vůz rychlostí dvě stě čtyřicet osm kilometrů v hodině z dálničního povrchu, aby vykonal skoro tři sta metrů dlouhou pouť skrz záchranné pásmo umělé trávy a skončil čelem ve statném dubovitém stromě, tak typickém pro marsovské smíšené lesy. Ani vzduch, ani asfalt a dokonce ani les neprojevily nejmenší známku šoku. Jediný, kdo zamrkal, bylo rudé mechanické oko dálniční kamery, která suše pokračovala v nahrávání.

Jiskra Croftova bytí vyhasla okamžitě. Ve tváři mu zůstal výraz člověka chytajícího záchranné lano, které se mu rozpadlo v rukou.

 

Těžké ocelové dveře výtahu se otevřely, Arte Wilson dopil poslední lok kafe z papírového kelímku, pak ho zmuchlal a vyhodil do koše. Jeho následující kroky vedly do pitevny Úřadu, kde měl začít jeho pracovní den.

Dneska nás čeká celebrita, letělo mu hlavou. Paráda – ideální záležitost pro jedenáctku. Uvidíme, kam až to tentokrát nechají dojít. Croft je – byl – kmotrem mezihvězdných letů. Díky jeho motoru se podařilo vypravit raketu k alfě Kentaura, a zřejmě bude trvat sotva jedenáct let, než se do tamního systému dostane. Stopy zanechal i v naší vlastní soustavě – těžařské základny na Europě vykazovaly zisk nejspíš hlavně jeho zásluhou. Smrt mu nicméně stejně nepovolila odklad, naopak – vzala si ho ve dvaačtyřiceti. A evidentně jí k tomu někdo pomohl, čemuž napovídala jeho momentální poloha na pitevním stole doktora Jonese, patologa Úřadu.

 

„Ale, to máme parádní ránko, mistře,“ pozdravil Arte, když vkročil do místnosti.

„No to teda,“ zamračil se na něj Jones, pozdní čtyřicátník, jehož typickou modrou nemocniční uniformu tvořenou blůzou s plátěnými kalhotami zakrýval laboratorní plášť, „Dneska jsem mistr, jo?“

„Není nad trochu rozmanitosti v titulování, ne?“ odpověděl mu detektiv.

„No, když mluvíte o rozmanitosti, Wilsone… pak vám představuji pana Dirka Crofta, dvaačtyřicetiletého génia, u kterého překvapí zejména rozmanitá směs látek, kterou našla primární toxikologie.“

„Už jsem se začínal bát, že mi dnešního ranního klienta nepředstavíte,“ konstatoval s ironií v hlase Arte, „výborně, o co jde? Otrava? Vyrozuměl jsem, že primární příčinou smrti by měla být bouračka, ne?“

„No, ano i ne… Podívejte, Wilsone, – tady je krásná fraktura volných žeber, která vedla k protržení sleziny. Masivní, skutečně masivní vnitřní krvácení, opravdová lahůdka,“ patolog rozhazoval rukama a v očích se mu blýskalo morbidní radostí, „bohužel dost obvyklá… No a pak tady máme druhou nepříjemnost, a to je tady nahoře, podívejte…“ ukazoval Jones na nebožtíkovu hlavu znetvořenou nárazem, „tady! Nádherný příklad fraktura stropu orbity. Krvácení do mozku. Bum!“ tleskl, „a bylo hotovo.“

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0