Povídka

Sladký domov

Autor: headwicca

Mé jméno je Rebeka, ale všichni mi říkají Beka. V tom baráku jsme s bráchou Nikolasem a mámou bydleli od dětství. Táta tragicky zahynul, byli jsme ještě malí. Bylo to v tomto domě, víc nevím. Náš dům mě děsil vždycky a čím jsem byla starší, tím to bylo horší. A nepomáhalo ani to, když naše máma namalovala doprostřed jedné z místností obrovské slunce, po kterém jsme posvátně chodili a občas i tancovali a někdy se i radovali. Jenže jak jsem rostla, rostl ve mně i strach. Starý, ponurý barák v bývalých Sudetech, se spoustou spletitých chodeb, místností a také sklepů. Jednou jsme si takhle já a Nik hráli v jednom z nich. Nebyla tam pevná dřevěná nebo betonová podlaha, byla tam jen udusaná půda. „Kopali jsme zákopy“, jak tomu Nik říkal. No, a po nějaké době jsme na něco narazili. Bylo to bíložluté, nevěděli jsme, co to je. Byla to kostra. Byla to kostra malého dítěte. Děsně nás to vyděsilo, běželi jsme nahoru s jekotem. Máma se nás snažila utišit, ale moc se jí to nevedlo. Náš sklep zabezpečila policie, ale vzhledem k tomu, že jsme přebývali v Sudetech a to místo bylo už od pohledu minimálně nepříjemné, nález nikoho moc nepřekvapil. Teda kromě mě a bráchy. Protože co byly Sudety… Něco, o čem nám vyprávěl děda, než zemřel. Se smrtí svého syna se nikdy nevyrovnal. Zemřel na žal. Ale my jsme museli žít, museli jsme žít v tomto domě plném podivných strašáků. Po tomto incidentu jsem se bála jít do jakéhokoliv sklepa. Ale to byl teprve začátek. Začátek něčeho mnohem horšího, drásavějšího a velkého. Nikolas se z toho otřepal rychle, máma o tom nemluvila. A tak jsme žili dál v naději, že jednoho dne se nám třeba povede dobře. A že zapomeneme na vše, co nás kdy potkalo v tomto domě i mimo něj.

Roky ubíhaly. Slunce bledlo a my s ním. Také přebývání v domě bylo těžší a těžší. Bydleli jsme tam bez elektřiny, teplé vody a topení. Máma nevydělávala tolik, aby mohla vše zaplatit. A tak nás postupně odpojili. Náš dům byl v dezolátním stavu, takřka v rozkladu a vypadal víc a víc nevábně. Měla jsem v něm čím dál horší pocity. Strašilo v něm. To slunce nás mělo ochraňovat, ale nedělo se tak. Jednoho dne, když už jsem nedokázala v domě vydržet ani chvíli, ani v jedné z místností, ani v místnosti se sluncem, jsem si sbalila spacák a karimatku a šla spát pod strom a celou noc zírala do okna u střechy baráku a taky na zápraží. Nespala jsem asi do jedné. Pak jsem usnula tak tvrdě, že jsem v podstatě ztratila vědomí. Když byly asi tři hodiny ráno, a to je Jejich doba, něco mě probudilo. Byla to hudba, která se linula z našeho domu. Hudba tak ponurá, jako bývá občas neděle. Jako Ponurá neděle. Uvnitř v chodbě jsme měli staré varhany, na které už dávno nikdo nehrál. Bylo to děsivé. Z baráku se linula temná hudba, která vyjadřovala vše, co se tam kdy odehrálo. Někdo nebo něco chtělo sdělit pomocí této monstrózní scény své pocity. Najednou mi začalo být hrozně smutno. Tak smutno, jako byl smutný celý tento příbytek, který nám měl dávat pocit toho, že – ano, tady jsme doma. Jenže se tak nikdy nestalo a najednou se cosi šeredně nelidského zmítalo v našem domě u varhan a hrálo ponurou hudbu, kterou nechtěl nikdy nikdo slyšet, nebo spíš neměl slyšet. Začalo mně být zle od žaludku, jako když vám někdo bere energii. A pak jsem se rozplakala a začala se třást po celém těle. Najednou vše ustalo a já znovu ztratila vědomí.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar
1 Počet vláken
1 Počet odpovědí
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější vlákno
2 Počet komentujících
Poslední komentující
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Člen

Tak trochu se mi zdá, že tvé pojmenování „ponuré neděle“ je inspirováno nejnovějším hitem z minulého století, tedy sebevražedné písně jednoho, tuším, Maďarského skladatele.
Tvoje povídka se mi líbí, nicméně bych občas nějaké věty více rozvinula a udělala z nich souvětí. Věty holé jsou sice fajn, ale jakmile je jich až moc najednou, tak můžou spíše dílu škodit, jsou-li použité tak, jako v této povídce.
Nicméně atmosféra se této povídce nedá upřít. 🙂 🙂 🙂

0