Antizlato

Díl 1. Antizlato

 1. KGB

Lehl jsem si na záda a začal snít o tom, jak bych naložil s miliony, které bych vyhrál ve sportce. Je to mé oblíbené téma, když chci odpočívat a vždy mě to dokonale houpavě ukolébá do spavé nálady. Bohužel mi nepřálo štěstí a zazvonil telefon. Zvedl jsem ho, aniž bych se podíval, kdo volá.

„No?“ zahuhňal jsem.

„Na nazdar, he hele mám bezva ná nápad,“ ozvalo se ze sluchátka. Podle hlasu a koktání jsem poznal, že je to můj jediný a tím pádem nejlepší přítel Oskar. Kdybych měl přátel víc, určitě by nebyl nejlepší, protože je fakt hroznej, ale mám ho rád a tak je jediný a tím pádem nejlepší. Neustále mluví o věcech, které mě nezajímají a opakuje slova „hele a přece“ a to v koktavé češtině. Na druhou stranu musím uznat, že skvěle skládá písničky, píše básně, scénáře, rozhlasové hry, a to vše jen do šuplíku. Když jsem se ho zeptal, proč to dělá, řekl, že nic z toho není tak dobré a dodělané, aby to mohl někam poslat. Námitky, že když mi dal několik věcí přečíst a mě se to zdálo být dobré, odbyl slovy, že by to chtělo ještě nějaké úpravy a na ty že nemá čas. Chtěl jsem ho přesvědčit, že by stálo za to si ten čas najít a dodělat ty nedokončené texty, ale nechtěl se o tom dál bavit. Je tvrdohlavý a přehnaně skromný. Má tolik koníčků, ambicí, zájmů a nápadů, že to všechno nemůže obsáhnout jedním životem. Často říká, že k tomu či onomu se vrátí v příštím životě. Je zajímavé, že při zpívání nekoktá. Taky hraje na piano, banjo, vyzná se v chemii a umí líp anglicky, než já. No jo, teď mi ale došlo, že když mluví anglicky, tak vlastně nekoktá. A má spoustu skvělých nápadů, ale vždycky je to strašně moc složitý. Nic mu nevadí, že je trochu malý a kulhá na jednu nohu. Tohle mínus mu naopak dodává sílu a o to víc se snaží žít jako každý jiný. Někdy mu to dokonce závidím. Já jsem se narodil bez hendikepu a životem lehce proplouvám, aniž bych se musel víc snažit. Je to stejně zvláštní, asi nám Bůh nadělil snahu podle náhodné volby a těm, co ji mají, víc ubral z tělesné pohody, kousíček tam či onde.

„To bude zase nějaká hovadina, jako minule s tou večeří na střeše, co?“ otráveně jsem reagoval na jeho nadšená slova.

„Ne ne nene, to bych pře přece neotra travoval. He hele, jak jsme se byli podívat na to rá rádio,“ nedopověděl, neboť jsem ho přerušil.

“Jaký rádio?“

„No no pře přece to ve skle sklepě, jak tam byla ta ko ko čka.“

„Jo ty myslíš ta buchta,“ pochopil jsem konečně, o čem mluví.

„No to to to, tak ten týpek mi vo volal, že prý se pře přece jen rozmyslel a to to rádio mi pro prodal. He hele, dne dneska jsem ho do donesl do domů zabalený v novinách. A tam jsem to na našel. He hele, je to bo bomba. Dvakrát denně bu budeš jenom po jedné ho hodině hle hledat a pak vyho vyho vyhodnotit a je to. To jsme pře přece chtěli, ne?“ naprosto jsem nechápal, o čem je řeč. Docela by mě zajímalo, jak fungují jeho myšlenkové pochody. Ještě se mi nikdy nestalo, abych jeho bláznivé návrhy či nápady pochopil hned napoprvé. A to ho znám už od základky.

„Co budeš hledat a vyhodnocovat?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že zbytečně, protože Oskarovo myšlení jsem vždy začínal chápat až po třetím či čtvrtém opakování.

   „No pře přece ty hvě hvězdy.“

   „Víš co? Já ti zase vůbec nerozumím,“ rezignoval jsem.

„Do půl hodiny u klobouku.“ Zavěsil jsem a promnul si oči, neboť se mi zdálo, že spím, nebo jsem fakt kretén? Vždycky se vytasí s nějakou novinkou a mě to trvá pochopit přinejmenším o hodinu déle. Oblékl jsem se a vyrazil směrem k soše na náměstí, která má u levé nohy, kde má buditel položený klobouk, takovou pěknou lavičku a tam se scházíme. Oskar už čekal.

   „Tak c co bereš?“ zeptal se bez jakéhokoli zdržování.

   „Ježíš, prosím tě, než začneš něco řešit, souvisle mi řekni, o co jde. Z toho tvého zmateného vysvětlování jsem pochopil jen to, že sis koupil rádio.“

   „Tak he hele. To rá rádio bylo zaba zabalený v no novinách a v těch no novinách byl in inzerát, že ame ame ame…“

   „Američani,“ pomohl jsem mu.

„N no hledají li lidi, kteří by sle sledovali ne nebe a zapisovali to a tak tak dál. U už chápeš? Pře přece to ne není tak těžký to pocho pochopit?“ Koukal na mě jak pětník na desetník.

   „Není to těžký to pochopit, když se mi to normálně vysvětlí. A ne vykoktá do mobilu jako písmenka do polívky.“ Snažil jsem se oddálit emoce, abych nevybuchl vzteky, protože mě to strašně zajímalo, ostatně jako všechno, co se týče hvězdné oblohy a on ne a ne se vymáčknout, o co vlastně jde. Zároveň mě štvalo, že jsem se nechal vyprovokovat a udělal narážku na jeho zadrhávání. Naštěstí je Oskar zvyklý a tak pokračoval.

„He hele víš co? Ra radši si to pře přečti.“

Odvětil a podal mi zmuchlaný kousek vytržený z novin. Četl jsem nahlas:

„Organizace NASA-výzkum, se sídlem v Trentonu stát New Jersey hledá po celém světě ochotné lidi, kteří by pozorovali hvězdnou oblohu a dobrovolně se tak aktivně účastnili vesmírného výzkumu.“

   „U už chápeš?“

Zatnul do mě ty svoje prasečí očička schované pod dioptrickými brýlemi.

“No jo, ale co co to bude jako…,“ zakoktal jsem tentokrát nechtěně i já.

„No pře přece budeme sou součástí vý výzkumu!“ zahulákal a roztáhl ruce jak Apač, když volá Manitoua.

„A jak jsi přišel na tu hodinu denně?“ snažil jsem se z něj vymámit další informace.

   „No to to jsem si vymy vymyslel, aby ses chytnul.“

   „Nejradši bych ti…,“ zakryl si tvář „…vlepil pusu.“

   „Hurááááá!!!!! Budeme zkoumáááát!!!“ řvali jsme na celý park,

a utíkali směrem k nazdařbůh.

„Počkej!“ zastavil jsem se a obrátil tak rychle, že jsme do sebe vrazili.

“Co to vlastně bude obnášet?“

   „He hele, to já ne nevím, ale měli bychom to pře přece zji zjistit.“

Oba jsme se otočili k domovu a domlouvali se, jaké stránky na internetu otevřeme nejdříve. Já chtěl NASA a Oskar NASA-výzkum. Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme každý domů zvlášť a zítra si brnkneme.

„Jak to vlastně, že když mluvíš anglicky, tak nekoktáš?“ zeptal jsem se ještě, než jsme se rozešli.

„To to to ne ne nevím, ale ale mohli bychom an anglicky mlu mluvit čas čas častěji, aby aby abysme si ji víc pro procvičili.“

   „Nebo spíš abychom si stihli říct víc,“ pošeptal jsem s úsměvem a Oskar se od srdce zasmál. Domů jsem skoro utíkal. Mamka chtěla, abych šel s košem a tak jsem jí už už chtěl říct, že pro výzkumníky NASA se tento úkol nehodí, ale po reptání z minulého týdne jsem to radši nekomentoval a šel pokorně vynést odpadky. Bylo to to nejlepší, co jsem v té chvíli mohl udělat, protože na chodníku se zrovna neohrabaně zvedala ze země Kateřina Gabriela Koutná a já jsem měl tu možnost nejen uvidět její kalhotky, ale také jí pomoci na nohy a dotknout se jejích vlasů.

„Blbý bláto, je to tady všechno kluzký,“ pronesla spíš pro sebe. Hrabala se ze země s krásou střelené laně a mně bylo nejen do smíchu, ale i do vzrušení, a protože si všimla, kam koukám, zrudla.

„Jste v pořádku? Neměl bych zavolat zvěrolékaře?“

Podívala se na mě těma svýma krásnýma očima, ve kterých byl najednou pohrdavý výraz.

„To jako že jsem nějaký zvíře?“ zeptala se přímo.

„No jste hlavně pěkná kočka.“ Usmála se a bylo na ní vidět, že jí to pobavilo. Čím déle jsem tuto půvabnou krásku ze sousedství znal, tím víc mě vzrušovala a zároveň odpuzovala svým chováním. Kdyby mi jednou prostě řekla, že jsem její typ, nebo tak něco, asi bych ji odpověděl negativně, protože to byla blondýna nejen na hlavě, ale zřejmě i v hlavě. Sám jsem ji osobně přezdíval KGKBB (Kateřina Gabriela Koutná = blbá blondýna) zkráceně KGB. Už dlouho jsme po sobě koukali a mně se zdálo, že se jí líbím, jenže ještě nebyla příležitost na nějaké to seznámení nebo kontakt.

„Děkuju,“ řekla s úsměvem a mně bylo v tu chvíli báječně. Nezmohl jsem se na víc, než: „To je dobrý.“

Styděl jsem se, že mě nachytala při tom koukání pod sukni. Ihned po tom mi do hlavy zase vniknul ten nutkavý pocit, že je teď kupodivu něco důležitějšího než sex a utíkal jsem s košem domů k internetu.

Půl hodiny jsem bloumal po různých stránkách internetu a ne a ne se chytit. To už mi ale Oskar vítězoslavně volal, že to má a abych si to našel na stránkách NASA – Hledáme…

Druhý den přišel do práce jako by nic a musel jsem mu zaplatit kafe, abych z něj něco vydoloval.

“Tak he hele pos poslouchej,“ oznamoval mi hlasem, který připomínal spíš Zemana, než Klause (kterého se snažil imitovat). Nezaváhal jsem a připomněl mu návrh o mluvení v angličtině.

„Oukej Bojs. Máme kontakt, máme telefon, máme vše, co potřebujeme a dneska se vrhnu na objednávku.“ Musím uznat, že nejsem nejlepší ve hře v šachy a některé tahy dlouho dopředu nechápu nebo spíš si je neumím spočítat, ale Oskara nechápu skoro nikdy i přes to, že jsme oba zaměstnáni ve vývojové sekci firmy na computery. On je složitější než šachy.

„Ja ja jakou objednávku?“ zakoktal jsem se a teď jsem zase vypadal jak blbec já.

„No pře přece tu u NA NASA, oni nám po pošlou veškeré vy vyba vybavení a in informace o další či činnosti, jen mu musím vyplnit do dotazník.“

Tím má diskuse o této aktivitě skončila. Nerad vypadám jako úplný vůl, i když je to zjevně vidět. Upřímně řečeno, litoval jsem, že jsme v rozhovoru přerušili nápad, že budeme mluvit anglicky.

Kdysi jsem si o sobě myslel, že jsem krásný, inteligentní, nadaný a prostě nej nej nej. Dost často mám ovšem pocit, že člověk, se kterým hovořím, je na mnohem vyšším levelu, než já. Nicméně jsou chválabohu i tací (a těch je věru hodně), se kterými hovořím a mám dojem, že jsem tím géniem já. Jsou tu dvě možnosti a to, buď jsem opravdu nadmíru podmíru, či podmíru nadmíru, nebo mám kolísavé myšlení. V dobré víře o své inteligenci zůstanu radši u té druhé varianty. Pouze KGB mi dává naději, co se týče mého IQ.

Do týdne opravdu přišla zásilka a já v tu chvíli nepochyboval, že je Oskar ten pravý přítel, protože mě přizval k rozbalování a celému procesu zabudovávání a následnému poznávání funkcí. Přišel i Jarda, věčný rejpal, lenoch a vyčůránek. Nikdy jsem ho neviděl pracovat a přece měl dostatek peněz k dobrému životu. Jak to dělal, nevím, ale rodiče mu prý nepomáhali. To alespoň říkal Oskar. Vše jsme zabudovali u mě na půdě stodoly, kde je veliké okno a kde mám takovou zašívárenskou místnost. Co ta zažila mejdanů a různých akcí od párty až po rande ve dvou, ale o tom možná snad někdy jindy. Pro vás, kteří jste na mém levelu, vysvětlím: Přišel balík z NASA se složeným a pečlivě zabaleným okulárem dalekohledu k pozorování nebeské oblohy, s přístroji k zaznamenávání fotografií a videí. To vše s návodem a veškerými detailními pokyny k vyhledávání a identifikaci těles a dvěma knížkami o tom, jak studovat noční oblohu a co dělat v případě nějakého zvláštního nálezu. Vše bylo roztříděno do sekvencí, o kterých jsem dodnes neměl ani potuchy.

Naše zkoumací část oblohy měla název Cy21xl. V první chvíli jsem absolutně nechápal, co to je a co mě čeká, ale po několika dnech jsme s Oskarem a Jardou konečně zadali náš sekvenční kód do všech nastavení a dokonce i odeslali do NASA k potvrzení, že tuto oblast vesmíru sledujeme a že se to všechno vlastně rozjelo ke spokojenosti lidstva. Cy21xl je abyste rozuměli oblast vesmíru, kterou dosud nikdo intenzivně nepozoruje a která se díky nám (mně, Oskarovi a Jardovi) začne v odborných knihách uvádět jako sledovaná od dnešního data. Když už jsem v tom vysvětlování, tak bych také měl uvést, že oblast Cy21xl je mezi Cassiopeiou a Ještěrkou. Jen jedna věc mě mrzí, že velikost naší sekvence je 0,0012 sec, což kdybych měl přirovnat k obrazu je, jako když uděláte propiskou puntík na Poslední večeři Ježíše Krista. Nicméně, když si zvětším tuto oblast vesmíru v okuláru dalekohledu, uvidím třináct bodů, které jsou zřejmě hvězdami či spíše galaxiemi ve vzdálenosti tak veliké, kterou si ani představit nedovedu. Střídali jsme se s Oskarem a Jardou pravidelně, takže na mě vycházelo deset nocí v měsíci. Opravdu to byly pouze dvě až tři hodiny za noc a deset minut k zapisování a odesílání hlášení. Dvacet čtyři hodin denně byla v provozu kamera a na tu se nahrávalo vše, co se za ten den na nebi událo. Naším úkolem bylo pak zrychleně přehrát celou tuto nahrávku a v případě, že se nic zajímavého neobjevilo vše zapsat a odeslat. Ohromně mě to bavilo a naplňovalo pocitem, že jsem k něčemu užitečný. První tři týdny jsem byl jak u vytržení, kontroloval jsem každou píď, kterou jsem měl sledovat a jakékoli světlo, které se odráželo od pouliční lampy, mě rozhodilo. Dnes, po dvou měsících hlídání, mi však připadá už vše nudné a tak trochu jsem upadl do stereotypu. Občas, když jsou mraky, zabrousím s okulárem do sousedních oken, abych zjistil, jak jsou na tom sousedi a hlavně sousedky s večeří, koupáním, převlékáním a milováním. Škoda, že nevidím na okna KGB.

Taky bych se měl zmínit víc o Jardovi. Je to ukázka toho, čemu se říká hříčka přírody. Tělesně snad ani ne, když zavřu oči, tak o něm můžu říct, že je celkem normální, ale co se týče duševní stránky, je určitě nepřekonatelný. Jarda je nepřirozenou ukázkou polovičatosti osobnosti. Z jedné strany je líný a nešikovný a z druhé má štěstí, odhad a nápady, které se mu odměňují velkými peněžními částkami. Když jednou ten babral něco udělá, má to většinou kladný finanční účinek. Jeho ruce jsou ale pravým opakem jeho šestého smyslu. Jednou, když jsem maloval obývák, přišel na kafe. Požádal jsem ho, zda by při pití kávy mohl zasádrovat dírky po hřebících. To, co během půl hodiny dokázal udělat, se dá přirovnat k malému batoleti, kterému dáte do ruky rozehřátou čokoládu. Sádra byla všude, jen ne v dírách. Měl sádru ve vlasech, na botách a nedivil bych se, kdyby ji večer našel i v trenýrkách. Jeho ruce tvrdly a drolily se. Vyplácal půl kila sádry na tři dírky a tak jsem ho poprosil podruhé, tentokrát aby toho nechal. Máma se druhý den ptala, proč byla sádra v hrníčku na kafe, tak jsem jí řekl, že jsem ji tam dal naschvál, abych si vzpomněl, že musím koupit sádru a zasádrovat dírky.

A je to tady. Bomba, šestý level, něco, co tady nebylo. Něco, s čím jsem nepočítal, něco, co neodpovídá rytmu života, něco, co mě vzrušilo víc, než KGB. Objevil jsem na nebi puntík. Čtrnáctkrát jsem podle návodu NASA vyčistil okulár dalekohledu a čtrnáctkrát jsem zjišťoval, jestli to není klam, mam, ani žádný červotoč na skle lupy. Já objevil NĚCO!!!! No jo, ale nevím, co to je. Zavolám Oskarovi. Ne, nezavolám. Nebudu mu ukazovat, že jsem neschopný. Zavolám. Má velkou zásluhu na tom, co se tady děje. Sakra, co mám dělat!!!???!!! Vtom zazvonil zvonek. Ve dveřích stála KGB a bylo očividně jasné, že je trochu sjetá.

„Nemáš něco k pití?“ zeptala se s takovou samozřejmostí, jako by sem chodila každý den. Něco jsem mumlavě přikývl a pozval ji dál. Neuvěřitelně jí to slušelo. Ještě ve dveřích si začala nenápadně rozepínat blůzku a mě bylo jasné, že pití byla jen záminka. Po velmi krátké seznamovací formuli, která obsahovala asi pět slov, jsme se začali svlékat a pak nastal kolotoč vášnivé jízdy, zvané úchvatné milování. Vůbec mi nevadilo, že je KGB, vůbec jsem neuvažoval nad tím, co má v hlavě, byl to tak fantastický sex, o kterém jsem často klukům vyprávěl, aniž jsem ho měl. Probral jsem se z agonie až před půlnocí, když usnula. Nevydržel jsem to a šel se podívat k okuláru, jaká je situace se světélkem. To, co jsem tam uviděl, mě utvrdilo v domnění, že to je NĚCO!!! Okamžitě jsem volal Oskarovi. Přijel do deseti minut. KGB nehnutě ležela v posteli a bylo jasné, že se jen tak neprobere.

„Tak ukaž co je to tak zvláštního, že mě taháš z postele před půlnocí?“ pochybovačně pronesl Oskar anglicky a hned se hrnul k okuláru.

„Počkej, musíš potichu, spí.“

„Kdo?“ vytřeštil na mě ty svoje prasečí očíčka.

„To ti teď nebudu vyprávět, jen buď trochu tiše,“ rval jsem Oskara k pozorovacímu stanovišti, i když bylo nanejvýš jasné, že by rád zahlédl vetřelkyni za plentou na posteli. Zapnul jsem přístroje a čekal, co na to řekne. Dlouho koukal do čoček, pak si je prohlédl zvenku a nakonec mlčky usedl do křesla.

„No, co na to řekneš?“ pronesl jsem nedočkavě.

„Tý vo vole, to je hu hustý,“ vypadlo z něj a znovu cpal oko k dalekohledu. Po hodině zkoumání, dohadování a nezodpovězených ale vyslovených otázek jsme dospěli k jediné možné variantě řešení a to, že budeme okamžitě kontaktovat pana Gibsona, který vede v NASA oddělení výzkumu a se kterým Oskar dohadoval podmínky našeho pozorování.

Pan Gibson zvedl telefon okamžitě, ale z jeho reakce bylo cítit, že je to rutina, neboť má denně asi víc takových magorů, co si myslí, že se něco děje, i když mají třeba jen špinavou čočku, leč přislíbil, že to prověří a zavěsil.