Úvaha

Psaní jako lék

Proč píšem? napadá mě to vždy když zde bezcílně bloudím a čtu úryvky z duší ostatních amatérských autorů. Pro někoho psaní znamená činnost intelektuálně naplňující, s kterou je možné zaujmout, a třeba i splnit si sen a říkat si „SPISOVATEL“ nebo „SPISOVATELKA“. A tomu naprosto rozumím, protože to zní zatraceně dobře, skoro líp než „kosmonaut“ nebo „tajný agent“. Přízvisko spisovatel voní jakousi nezávislostí, nadhledem a především svobodou, a přesto že smrdí chudobou, pokud nenapíšete Harryho Pottera, i ten smrad chudoby začne vonět jednoduše proto, že to jen potvrzuje ty -voňavý- elementy povolání. Jednoduše řečeno, v očích ostatních je spisovatel přibližně na stejné úrovni, jako prezident. Možná výš protože spisovatel se méněkdy morálně zpochybňuje, i když třeba pije Becherovnku (pokud nepíše knihy typu „Mein Kampf“ nebo „Reportáž Psaná Na Oprátce“).
Ale pak je tady druhá skupina, ke který se hlásím Já. Psát je pro nás jako docházet na srazy alkoholiků, nebo vyléčených uživatelů drog. Je to podstatně levnější než psycholog, a pak taky, zajít k psychologovi skoro vypadá jako rezignace na život. Prostě vezmeš laptop, začneš psát, a píšeš. Samozřejmě píšeš o tom co tě trápí, i když to není v plánu. Začneš psát o krásným výletu mašinkou do Prahy a najednou píšeš o tom kde všude na tebe ten divnej pán sahal když ti bylo pět, nebo že tě ta otravná sukuba nemusela nechat v den narozenin. Protože to máš prostě pořád v hlavě. Nědokážu psát když je mi fajn, proto bych nemohl být spisovatel. Udržovat se v depresi abych měl na chleba by mě samo o sobě udržovalo v depresi, což do sebe sice zdá se zapadá fajnově, ale asi by mě to po prvním tejdnu nebavilo. Každou noc se někdo postaví, představí, a pronese to, co má zrovna nejvíc ze všeho na srdci. Úplně upřímně, protože tady tě nikdo nezná, nikdo o tobě nic neví, a především, nikoho to v podstatě nezajímá. Píšeš to jen sám pro sebe. Je to jako příspěvek na Facebooku, jen si u toho trochu inteligentní osoba nemusí připadat jako totální kretén, protože je to napsaný tak trochu se stylem, a hlavně, napsaný tam, kam to patří. Při čtení získáš zvláštní nadhled, ještě než dokončíš článek velkou otázkou uvědomíš si, že jsi si vlastně při psaní sám odpověděl, a otázka je úplně, ale úplně jiná. A když se náhodou objeví kladný ohodnocení, nebereš to jako že se někomu líbí tvůj literální styl, protože v podstatě žádný literální styl nemáš, prostě píšeš. Kladný ohodnocení znamená mnohem víc, kladný ohodnocení znamená že tomu někdo rozumí, jako když pronášíš v kroužku o svým problému s alkoholem, pochlubíš se svýma super skrýšema na placatku v dutině stropu a vidíš tu bandu alkoholiků jak se tváří smutně a kývou.
Někde jsem četl poznámku, že je pravděpodobně víc těch lidí co poezii píše, než těch lidí, co poezii čte. Jaké jiné opodstatnění tedy může psaní poezie, či jakékoliv jiné umělecké literatury mít, než že je to lék na duši ?

4.67/5 (1)
Emoce?
2
avatar
1 Počet vláken
0 Počet odpovědí
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější vlákno
1 Počet komentujících
Poslední komentující
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Člen

Nevím, ke které z kategorií se řadím. Přiklonila bych se k té druhé, psát „příběhy“ jsem začala snad v první nebo druhé třídě, když jsem se naučila písmenka. Potřebovala jsem na papír zaznamenat ty světy v mojí hlavě. Stal se z toho zvyk, jen spousta věcí (básniček, povídek) nakonec skončila v koši. Psala jsem si deník, který jsem spálila, protože jsem si nechtěla připomínat a neustále se utápět v blbostech, které mě trápily ve třinácti. Pak mě jednou někdo požádal o povídku a já dala na FB stránku jednu svou tvorbu. Líbilo se. Tak jsem přestala psát jen pro sebe a občas něco zveřejnila tam, kde mě nikdo neznal osobně. Později i pár přátelům. Psaní je… Číst vice »

0