Novela

Příliš dokonalý úsudek V.

Toto dílo je (6/7) součást sbírky: 
Slzy druhé Země
  

V.

Za okny se rozhostila tma, která prodchla ulice Edenu odcizujícím klidem. Pouliční osvětlení ji prozařovalo tisíci majáky, nabízejícími směr chodcům, bloudícím soumrakem z přesčasů k vytouženému odpočinku domácího krbu. Není náhodou, že největší množství vražd se stane buď teď, nebo nad ránem, pomyslel si Arte. Stál ve svojí kanceláři v osmnáctém patře Úřadu a shlížel dolů, do labyrintu choulícího se pod deštníkem mrakodrapů centra. Zhasnutou místnost, kterou mu dočasně svěřili, upravil v době, kdy tu začínal, k obrazu praktické skromnosti. Psací stůl, židle, skříň na spisy a obraz plachetnice. A R4 stojící v rohu. Nic víc tu nepotřeboval, i když zdejší neútulnost mu vyčítal každý, kdo sem kdy, byť na chvíli, vkročil.

„Čtyřko?“ nechal svůj hlas pročísnout ohlušující ticho budovy, která patřila přes den k nejživějším ve městě. Vždycky, když tu takhle zůstával, měl pocit, jako by se intenzitou mlčení snažila vyrovnat právě s divokým denním životem. Věčné hledání protiváhy a antagonického protějšku – touha ho napodobit za trvání svojí výjimečnosti… Možná to funguje v bytí všeho.

„Ano, detektive?“ odpověděl robot, stojící v rohu.

„Co si o tom myslíš?“

„Máte na mysli, co vyvozuji se soustavy předložených faktů, kde vidím příčiny a následky, stejně tak jako příčinné souvislosti mezi nimi a v neposlední řadě, jak posuzuji jednotlivé předložené argumenty z hlediska jejich validity?“

„No – jo. Vždyť víš, není to poprvé, co se tě takhle ptám. A není to poprvé, co mi takhle odpovídáš. Už by sis to mohl do té svojí paměti uložit,“ zasmál se Arte. Potom se otočil od okna a došel ke stolu, otevřel druhou zásuvku odshora a vytáhl láhev bourbonu a skleničku. Nalil na dva prsty, a se sklenkou v ruce došel zpět k oknu.

„Mohu vám buď nechat vytisknout celou analýzu, v tuto chvíli činí její odhadovaná délka asi dvě stě normostran, nebo, tak jako obvykle, mohu předestřít svou analýzu ve zkrácené a povrchní formě přímo – jak obvykle chcete. Musím vám ale připomenout, detektive, že taková analýza je absolutně nezávazná…“

„Jasně, já vím. Ale přesto jí chci slyšet. Jako vždycky… Pomáhá mi to utřídit si myšlenky a zjistit, jestli jsem na něco nezapomněl – a tady mám pocit, že něco chybí. V Croftově životě toho moc není – práce a tři lidi. Nejmenší okruh podezřelých za… no hergot – za celou mojí kariéru. Výpovědi všech z nich odpovídají – v takové míře, aby to nebylo podezřelé. Langmann se sesypal přesně podle plánu – ale nepřiznal se. Kdyby byl vrahem, po tom zážitku z výslechu jsme ho měli mít… jenže… nic. Nechápu to – a nemám jinou možnost, než to hodit porotě a doufat ve spravedlnost. Není co a kde dál prošetřovat…“

„Vaše závěry korespondují s jednou verzí, kterou jsem schopen z informací mi poskytnutých sestavit. Tudíž je vaše chování zcela pochopitelné a ujišťuji vás, že podle vnitřního řádu Úřadu nenapadnutelné. Shromáždil jste všechny relevantní podklady, které se shromáždit dalo. Soud dostane velice konkrétní obraz reality. Přesto si nejsem jistý, zda to bude stačit k Langmannovu odsouzení – zda se jedná o skutečnou realitu.“

Arte se na chvíli mlčky zahleděl do tmy, pak si přihnul a vychutnával si jed na jazyku. Polkl a nechal se jím zahřívat. Tohle pohlazení zevnitř miluje. Ne nadarmo se kdysi říkávalo whiskey – noblesnější sestře bourbonů – živá voda. Skutečně mu připomínalo nespoutanou radost pocitu ze života, který bolí, ničí – ale právě proto existuje. Koluje v žilách, hýbe se žene se lesem vpřed a nehledí na větve stromů, bičujících ho do tváří. Nezajímají ho šrámy, má totiž vědomí sebe sama, svojí podstaty, něco, na co má jediné skutečně nezadatelné vlastnické právo. Pokračuje – tedy je.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0