Novela

Příliš dokonalý úsudek III.

Toto dílo je (4/7) součást sbírky: 
Slzy druhé Země
  

III.

Slečnu Mortimerovou našli v její pracovně. Černovláska s brýlemi na nose, věkem někde na půl cesty mezi třicítkou a čtyřicítkou, oblečená do modré blůzky a černých bavlněných kalhot. Přes civilní oblečení ráda nosila bílý laboratorní plášť, tak typický pro většinu oddělení vývojů jednotlivých společností bez ohledu na předmět jejich činnosti. Od potravinářských koncernů První vitálské přes elysijské zbrojovky až po producenty nanotechnologií – univerzální stigma, tak jako pro jiné oblek, nebo odznak Úřadu, problesklo Artemu hlavou.

„Dobrý den, slečno Mortimerová, jmenuju se Arte Wilson a jsem detektiv z Úřadu pro vyšetřování kriminality. Tohle je můj pracovní robot-asistent – R4,“ představil se Arte a současně ukázal služební odznak. „Jsme tu kvůli vraždě vašeho nadřízeného – pana Crofta.“

„Dobrý den, detektive,“ odpověděla Světlana Artemu a rozjitřené vody oceánu jejích očí pročísl úder hurikánu, který přes všechny přípravy překvapí i nejzkušenější kapitány.

„Myslela jsem si, že přijdete od chvíle, co se ke mně doneslo, že Dirkova smrt nebyla… náhodná…“ Disponovala klidem a uvážlivostí odzkoušené léty zodpovídání nezodpověditelných otázek posouvajících lidstvo blíž a blíž nekončící vládě nad hmotou, jenže každá z nich se najednou zdála nicotnou proti nezměnitelnému faktu ztráty jediného člověka, na kterém v jejím soukromém světě skutečně záleželo. Její ruce se rozklepaly, stejně jako kolena a hlas. Došla ke své velké, černou kůží potažené otočné židli, a klesla do jejích útrob. Potom se natáhla pro sklenici vody, která ležela na stole.

„Omlouvám se…“ zakuckala se. Když záchvat přešel, pokračovala „je to pro mě tak nějak ještě těžko uvěřitelné, víte? My jsme včera společně slavili obrovský posun – protoplasmová pumpa znásobí výkonnost trysek až na pětinásobek, což přinese zkrácení doby nutné na cestu mezi Marsem a Europou na dvě třetiny… Za dva týdny jste tam… I možnosti pro mezihvězdný let jsou… Úžasné… Bylo to tak trochu společné dítě nás všech, víte… No a dnes ráno mi volal John…“ odmlčela se a nabírala dech.

„Chápu,“ začal Arte a snažil se o soucitný tón v hlase. Není nic žalostnějšího než pohled na ženu, která v duchu sbírá střepy zrcadla, které se ještě včera zdálo být jejím životem a dneska je z něj jenom hromádka bezcenných sklíček, užitečných tak akorát pro ruce konceptuálních umělců. „Přesto, nebo spíš právě proto se vás budu muset zeptat na několik nepříjemných a osobních otázek. Koneckonců vedu vyšetřování, a zajímá mě hlavně pravda, i když zásluhy pana Crofta jsou bezpochyby úchvatné.“

Světlana si sundala brýle, promnula si oči, ve kterých dusila pláč, vytáhla jemný žlutý hadřík a začala si čistit skla. „Nevadí, povídejte. Já tomu stejně chci přijít na kloub, protože nechápu, kdo by chtěl udělat něco takového.“

„Z vaší reakce mám pocit, že pan Croft vám byl velmi – velmi – blízký. Mnohem víc, než jako přímý nadřízený… mám pravdu, slečno?“

Světlana si nasadila brýle a potichu začala: „Ono na tom teď už stejně nezáleží. Ano, je to tak. Byli jsme spolu už něco přes půl roku. Scházeli jsme se u něj, párkrát u mě. Víte, on byl strašlivě osamělý člověk. Dali jsme se do řeči, když tu jednou zůstal dlouho do noci a nemohl pohnout s výpočtem ideální proudnice pro novou generaci trysek. Všimla jsem si tehdy, že na obědě nebyl a večeři také nejedl, tak jsem se ho zeptala, jestli nemá hlad – tohle pohlcení problémem moc dobře znám. Měla jsem tehdy s sebou z domova kormu, protože jsem tu plánovala být dlouho… Nejdřív mi řekl, ať vypadnu, že na jídlo nemá čas – přesně takovým tím způsobem, jakým odháníte mouchy, jejichž bzučení kolem vašich uší sice nic neznamená, ale to mu nebere na otravnosti,“ zasmála se, „Po pár minutách za mnou ale sám přišel a prosil mě o odpuštění. Že se moc omlouvá, právě na něco přišel, ale to se ukázalo jako nesmysl, a jestli to můžu pochopit… To víte, že jsem odpověděla, že jo, dokonce jsem se tehdy trochu rozesmála. A řekla jsem mu, že moje nabídka pořád trvá, jestli si to nerozmyslel. Nerozmyslel,“ Světlaně při vzpomínání na rtech vyrostl nostalgický úsměv a její oči vyzařovaly radost z těch dávno minulých zážitků. „Pozval mě k sobě do pracovny a já si tehdy všimla, že mu v jedné rovnici vypadlo mínus před závorkou… Chápete – takový génius, a jeho práce má být zničená kvůli roztržitosti,“ s těmi slovy se rozesmála, „No, a tak jsme se seznámili. Do té doby měl jenom ty své výkresy a propočty,“ dokončila svou zpověď.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0