Novela

Příliš dokonalý úsudek II.

Toto dílo je (3/7) součást sbírky: 
Slzy druhé Země
  

II.

Aiša Croftová je hezká zelenooká dlouhovlasá brunetka těsně před třicítkou. Vyučená na obchodní škole v sobě kolem dvaceti objevila talent malířky, což okamžitě vedlo k finančním potížím, zčásti zaviněným bohémským životem, na který si navykla, a zčásti nízkou prodejností jejích avantgardních děl. Z hlubin chaosu jí tehdy vytáhl Croft. Nutno podotknout, že těsně před klepadlem Petrovy brány. Ve třiadvaceti totiž Aiša skončila s předávkováním v soukromé nemocnici zřízené Langmann & Croft, následovala odvykačka a přísný dozor nad jejími aktivitami. Zavřená v sametovém vězení bratrova bytu, oficiálně v podnájmu, se postupně vzmáhala.

Přesto dodnes dávala přednost samotě před ruchem okázalých vernisáží, ve kterém zoufalostí, nadšením a leckdy i všemi možnými druhy návykových odpalováků opojení mladí umělci shání nutné kontakty. Alespoň tak nějak, byť s úřednickou strohostí, to popisoval její osobní spis, když ho Arte v rychlosti prolétal. Musel uznat, že oprávnění neomezeně přistupovat k záznamům o osobách, kterých by se i okrajově týkalo vyšetřování, ho těšilo. Kolik roztodivných figurek už takhle poznal – i když prostřednictví té fádní řeči. Na druhou stranu to byla právě ona, kdo dával prostor pro doplňování suchých obratů vlastní fantazií. No, uvidíme, co bude slečna Croftová doopravdy zač.

 

Přišla v černobílé kostkovaném svetříku a džínách, s malou koženou kabelkou přes rameno. Ačkoliv by jí člověk nečekal na stránkách módních časopisů, vyzařovalo z ní určité charisma. Umírněnost – první slovo, co Artemu vytanulo na mysl, když jí spatřil. Taková ta hodná holka od vedle, co vám pohlídá kytky, psa a sem tam si vyslechne, o co jste si zase vylámali zuby.

„Dobrý den, slečno Croftová,“ přivítal jí v místnosti, kterou měli na Úřadě buď pro neformální jednání, anebo jednoduše pro ta, která nebylo potřeba nahrávat.

„Předpokládám, že tak dobrý zase nebude,“ odpověděla Aiša a posadila se na tmavozelený kožený gauč uprostřed místnosti. „A předpokládám, že mi chcete sdělit něco ohledně bratra.“

Tenhle frontální útok Arte nečekal. Zdání holky od vedle okamžitě nahradila nemilosrdná bohyně barových židlí, co vynáší ortel nad kdejakým rozlomeným srdcem.

„Předpokládáte naprosto správně, byť úplně nechápu, kde se váš předpoklad bere,“ začal detektiv a jeho tvář zvážněla.

„Chcete mi říct, že jeho smrt nebyla náhoda. Že ho někdo zabil,“ přerušila ho. S těmi slovy sáhla do kabelky a vyndala z ní krabičku cigaret. „Můžu?“

Arte na ní kývnul a přisunul k ní popelník ležící na stole. Milá zlatá, vy nebudete žádné neviňátko, co se děsí pouhé zmínky o příbuzném, po kterém vzniklo ve vašem životě vakuum. Aiša Croftová právě vyhrála první místo na pomyslném žebříčku podezřelých v jeho hlavě.

„Asi se teď sám sebe ptáte: Proč ta ženská ví, že jejího bratra někdo zabil? Je tak hloupá, aby si neuvědomovala, že tímhle rádoby drsňáckým výstupem docílí jedině pár desítek minut slávy v soudní síni, kde jí porota shledá vinnou, protože věděla něco, o čem neměla mít správně ani tušení?“ Popotáhla z cigarety, vyfoukla téměř dokonalý kroužek a pokračovala: „Ne, není. Tak co tedy blbne? Inu, existuje jediný důvod, pane detektive, proč dělám to, co dělám. Já totiž nevím jenom, že můj bratr byl zavražděn, ale vím i kým.“

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
1
avatar

0