Poezie

Pod rouškou

Autor: SvitiPis

Horko a popraskané ruce,
V ústech sucho a bolavé plece.
Uz to trvá několik dní.
Tento okamžik nemůže být poslední.
Samota v náručí davu
odráží viditelnou vadu.
Kde ses tu vzala a proč nejsi vidět?
Lásko, o strachu musíš tolik vědět.
Tváři zahalená, úsměve skrytý,
oči unavené a kapsy plné bídy.
Kde jste se vzali?
Odkud jste přišli?
Ve svém oněmění lidé křičí,
že prý dost už stačí.
Nechtějí už být schovaní
Víc a víc od sebe se vzdalující,
figuríny bez radosti ,
plačíc pod šátkem bezpečnosti
a naříkajíc nad životem pod maskou,
už bez síly a plní strachu prahnou
po trošce citu.
Jak moc nyní chybí obětí,
Teplo lidského soužití,
kdy ruka ruku pevně stiskla
při setkání dvou duší, a teď jen skrz skla.

Ještě moment vydrž, člověče,
tvoje mysl už odvykla vidět tváře.
Ale zkus být tím blíže, ne kůží ale srdcem
Hleď do očí zpříma a ostře,
směj se a drž se chvilek, kdy nikdo se nedívá,
sejmi roušku, a vzpomeň jak se dýchává!
Nasaj kyslík z plna do plic.
Čistý a ryzí jak tehdá, kdysi.
Neboj se, přežiješ,
ducha probudiš, pak zase ožiješ.
Věř tomu, že není to navždycky.
Až ten moment přijde, bude to magický,
až nadechne se svět a usměje se na sebe.
Probuzený člověk se zachvěje
při pohledu do známé tváře s úsměvem do široka,
Beze strachu, bez bázně,
budeme znát svoje ctnosti národe!
Je to zkouška, jedna z mnohých.
Vydrž ještě Čechu!
Zas ulehneš do mechu,
s přáteli, nebo sám,
Ale svobodně a rád.
Už těžší byly tu časy,
jsme silní, máme silné hlasy.
Jednou budeš moct zase políbit bratra,
za chvilku už nemusíš mít strach.
Zatím sleduj řeč očí a držení ramen.
A v příležitosti se rozpomeň,
jaké že to bylo dýchat vzduch ryzí.
Až ta možnost znova přijde, nebudem si cizí.
Rouška nakonec spojí nás víc, než zcizí
Ještě vydrž Čechu!
A pak v dobrém vzpomínej, můj milý hochu.

1+
☆ Nehodnoceno ☆
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Tvůj názor nás zajímá, přidej prosím komentář.x
()
x
0