Pirates

Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je tomu pět měsíců, co jsem se nalodil na Černého orla. Kromě mě a posádky je na palubě ještě bohatý francouzský markýz Louis de Rohan, ten ale tráví většinu času v kajutě. Za celou tu dobu jsem ho viděl jen třikrát, a to u večeře. Šušká se, že je na něm něco zvláštního, a proto má dobrý důvod se skrývat. Mezi posádkou dokonce kolují zvěsti, že je to vrah. Tomu ale nevěřím, nejspíš jsou to jen pomluvy. Jelikož se plavíme do Port Royal, jede s námi kvůli nějakým obchodním schůzkám a v kajutě si vyřizuje potřebné dokumenty.

Po včerejší bouři je moře stále neklidné. Kapitán, vysoký snědý hromotluk, právě spočítal ztráty. Zpřelámaný hlavní stěžeň, poškozené kormidlo. Náhle někdo vykřikl: „Loď na obzoru!“ Když jsem rozeznal její vlajku, krve by se ve mně nedořezal. Byla celá černá, z té černě ale na dálku svítily zkřížené hnáty.

Bylo mi jasné, že je s námi amen. O pirátských lodích plných krvežíznivých mužů jsem slyšel z vyprávění. Piráti, muži bez kousku lítosti, ozbrojeni meči a pistolemi se pomalu blížili k naší lodi. Hrůzou jsem nemohl ani zakřičet, natož utéct. Ostatní muži vedle mě se statečně chopili zbraní a rozhodli se bojovat na život a na smrt. Dokonce i Luis de Rohan se vypotácel ze své kajuty a rozhodl se zapojit se do obrany naší lodi.

Piráti už byli na dosah ruky. Přiblížili se tak blízko, že mohli po prkně v klidu přejít na naši loď. Někteří muži z naší posádky již započali nemilosrdný souboj, zatímco já jsem s láskou a žalem zároveň vzpomínal na ta léta klidu a pohody, kdy jsem byl ještě malý hoch. Bál jsem se, že brzy zahynu. Nakonec jsem ale v závalu paniky popadl meč a začal kolem sebe mlátit hlava nehlava. Po chvíli jsem ale přestal, neboť jsem uslyšel volání: „Marco, pojď ke mně, prosím.“ Byl to můj nejlepší kamarád John.

Sklonil jsem se k jeho obličeji. Tvář měl bledou a z nosu a úst mu tekla krev. Břicho měl probodnuté mečem. Pamatuji si ho ještě jako malého kluka s hnědými vlasy a zelenýma očima. Hrávali jsme si spolu každý den. Tady na moři už mi nejednou zachránil život. Byl to totiž starý mazák. I jeho  otec byl námořník, takže to má v krvi. Když se ale ne něj teď podívám, chce se mi brečet. Leží na zemi jako zubožený chudák, pohublý, vyčerpaný, už se vůbec nesměje. Je vidět, že jsou jeho dny sečteny. To už člověk pozná. Ubožák nejprve začne blednout, pak má nezdravě nazelenalou barvu a propadají se mu tváře. John byl silný svalnatý chlap, ale za tu dobu, co jsme na moři, se struktura jeho těla změnila. Ono na moři není moc co jíst. Před cestou si musíte zabalit dostatečné zásoby, ale nikdy nevíte, kdy vás někdo přepadne a jídlo vám ukradne.

Vzal jsem ho za ruku a ustaraně jsem se na něj díval. Zřejmě vyčetl smutek z mých očí a řekl mi: „Nebuď smutný Marco, stejně by to tak jednou dopadlo. Takhle alespoň zemřu jako hrdina. Řekni Betty, že jsem ji miloval, a ať po mně dlouho netruchlí, musí si najít někoho jiného. Život jde přeci dál.“ Betty byla jeho žena, která mu porodila tři chlapce a dvě děvčata. Jako malá dívka bydlela s rodiči hned vedle našeho domku. Byla vždy laskavá a každému pomáhala. Jako malý jsem ji zbožňoval, ale nebyl jsem jediný. Poohlížela se po ní celá vesnice. Kdo by taky nechtěl krásnou dívku s havraními vlasy. Teď bude chudák na všechno sama.

Chtěl jsem Johnovi ovázat rány, ale než jsem se stačil vrátit z kajuty, byl už mrtvý. Piráti zabili hodně námořníků z našich řad. Nějakým zázrakem jsme přežili a zahnali piráty na útěk. Vůbec nevím, jak je to možně. Možná to bylo tím, že Luis se chopil děla a začal po nich nemilosrdně střílet. Ostatní se zřejmě lekli a utekli. Inu, budu se na to muset Luise zeptat, až ho zase někdy potkám. Nicméně po útěku pirátů jsme spočítali mrtvé a pohřbili je do moře, jak si to praví námořníci zaslouží. Byl to smutný večer, na který nerad vzpomínám.

Cesta domů byla náročná, postihly nás kurděje a další tři kamarádi zemřeli. Ještěže máme na palubě dost kořalky. S tou se každý stesk lépe zahání. A že mi jako námořníci jich máme hodně. Kromě všedních problémů jako je nedostatek jídla a pitné vody se často potýkáme se zármutkem nad odloučením od rodin a kamarádů. Při tom počtu žalů, které máme, se z každého námořníka stává hnedle notorik.

Po strastiplné plavbě jsem se ale ve zdraví dostal do přístavu a zavítal jsem do nejbližší hospody, abych zapil žal. Za celý svůj život jsem nic nedokázal. Je mi třicet, ženu ani děti nemám, rodiče mi zemřeli a o nejlepšího kamaráda Johna jsem přišel.  Když o tom tak přemýšlím, musím zajít za Betty a oznámit jí smrt milovaného manžela a otce, kamaráda Johna. Udělám to zítra. Dnes si budu ještě užívat krásných chvil života. Kdo ví, kolik jich ještě bude.

Druhý den jsem se vydal za Betty. Musím jí oznámit onu tragickou událost. Na chvíli jsem se zastavil před jejím domem a přemýšlel, jak jí to mám říct. Nakonec jsem se rozhodl a vstoupil jsem na zahradu.

Bylo léto, takže všude kolem rostly květiny. Betty je už od dětství milovala, takže si na své zahrádce dávala záležet. Šel jsem cestičkou až k vstupním dveřím a náhle se zastavil. Pak jsem ale sebral odvahu a zaklepal na dveře.

Betty otevřela. Byla krásná jako nikdy. Měla květinové šaty a vlasy svázané do copu. Upřela na mě hnědé oči a s nadějí čekala, co jí řeknu. „Betty, musím ti něco důležitého říct, nemůžeme jít k tobě?,“ řekl jsem. A tak mě vedla tmavou chodbou až do kuchyně, kde jsme si sedli ke stolu. „Je mi to strašně líto, ale musím ti říct, že John zemřel. Poprosil mě, abych za tebou zašel a řekl ti, že tě velmi miloval, a že si máš někoho najít, abys nezůstala s dětmi sama,“ řekl jsem. Betty se rozplakala. Chtěl jsem ji utěšit, a tak jsem ji začal hladit po

vlasech. Stále plakala, tak jsem ji políbil. Její rty byly měkké a hebké. Upřela na mě zrak a řekla: „Marco, co to děláš? To přeci nejde. Co John a tvoje žena?“ „Nemám ženu a John říkal, že si máš někoho najít. Nesmíš zůstat sama. A já tě miluji,“ řekl jsem.

Najednou jsem vstal a chytil ji za ruku. Vedl jsem ji celým domem, než jsem našel ložnici. Vášnivě jsem ji začal líbat a svlékl jsem jí šaty. Nebránila se. Když jste celou tu dlouhou dobu na moři, zapomenete, co je to intimní vztah. Zapomenete, jaké to je se někoho dotýkat a líbat ho. Po Betty jsem toužil jako pes po velké kosti. Z úcty k Johnovi jsem ale své choutky potlačil a myslel jen na moře. To mě ale neuspokojovalo. Svalil jsem Betty na postel, byla už nahá. Svlékl jsem si kalhoty a skočil jsem na ni. Jeden polibek střídal druhý a naše těla se spojila. Bylo to nádherné. Tohle mi chybělo.

Začalo se stmívat. Zvedl jsem se a začal se oblékat. Chtěl jsem jít už domů, ale Betty mě prosila, abych zůstal přes noc. Tak krásné ženě jsem přeci nemohl odolat.

Po několika dnech jsem se k ní nastěhoval. Přes den jsem jí se vším pomáhal: s dětmi, na zahradě, v kuchyni a přes noc jsme si užívali vzájemné souznění našich těl.