Povídka

Panelový blues

Toto dílo je (6/6) součást sbírky: 
Ve stínu panelu
  

Slunce vstalo toho rána chladný. Až na miliony stupňů na povrchu, pochopitelně. Jenže ty človíček uvězněnej na kusu kamene bloudícího vesmírem podle zákonitostí, v něž mu víra dovolovala věřit, prostě nedokázal cítit.

 

Mám tohle ranní běhání s Argem fakt ráda. Musí se sice vyrazit brzo – tak brzo, aby to slovo mělo nepřekonatelně negativní význam pro většinu ostatních lidí, ale pokud se to podaří, pak ty okamžiky samoty uprostřed němýho města nic nenahradí. Noha nohu mine, člověk se v klidu toulá vlastní hlavou, Argo nadšeně pobíhá od stromu ke stromu, a i když jste v nejzazším bodě parku jenom pár stovek metrů od nejbližšího paneláku, přesto – jako by nic jinýho neexistovalo.

Pár minut vysvobození… nebo spíš takový podivný moderní meditace.

Ve světě, kde každej touží bejt svým obrazem v síti, se samota sakramentsky podceňuje. Jasně, nesmí se zapomínat na toho Péťova oblíbenýho Aristotela a jeho člověka coby tvora společenského, ale… Nic se nemá přehánět. Moderní obsese homo sociologicem možná až moc zavání Huxleym. Na druhou stranu on Vilda, žijící v tý svý jeskyni vysoko v mracích by taky mohl vyprávět.

Jo, kluk je to hodnej, chytrej… skvělej. Jenže mu samota leze až moc na mozek. Tak moc, že se s ním prostě nedalo vydržet, aniž by z člověka nevysál všechny emoce jako nějaký lovecraftovský monstrum. No jo – když se samota zkříží s duší umělce, je to těžký.

Kždopádně těch několik okamžiků denně čistí duši jako nic jinýho. Navíc si vždycky říkám, že v těchhle stromech, z nichž některý dokonce pamatujou válku, sídlí něco… nadpřirozenýho. Ale tak nějak… mile. Schovívaví patroni lidstva, povzbuzující nás v hříčkách našich životů. Tak nějak líp se tu dýchá.

„Argo, co to tam máš? Fuj! Fuj je to!“

 

Curtiss C-46 doroloval až na konec přistávací dráhy, kde si Celní správa den předtím zřídila provizorní odbavovací stanoviště. SNB, pro kterou Pavel momentálně pracoval – po úspěšném absolvování prověrek a následném přeřazení – s ní měla „konat v co nejvyšším stupni spolupráce“. Kdosi nahoře to alespoň napsal do oběžníku.  Co si pod tím ovšem představoval, už Pavlovi nedokázal nikdo vysvětlit.

V chaosu, co tu momentálně vládl, se pojem spolupráce dal vykládat asi jen jako nejmenší míra překážení improvizaci. Mimo celníků, SNB, vojenských techniků a osazenstva letiště, vojáků z povolání, OBZ, civilních techniků a několika neuniformovaných lidí od StB tu ještě pobíhali ti hlavní: zástupci „Židovské agentury“.

Pavel si je v duchu rozdělil na tři skupiny. První z nich si označil jako „diplomaty“ – ty, se kterými se jednalo. Byli dva. Objevovali se jen zřídka, na sobě zpravidla oblek bez vázanky, jeden uměl plynně česky, druhý francouzsky a německy. Zaplaťbůh za Pavlovo absolutorium reálného gymnázia. Nebo možná do pekel – kvůli jeho angličtině, francouzštině a latině ho používali soustavně jako tlumočníka. Ostatně měl podezření, že právě proto ho sem z Prahy táhli – ale sper to čert. Zaplaťpánbůh oba „diplomati“ na letiště přijeli jen v případech hašení nejdůležitějších problémů.

Druhou skupinu tvořili „civilové“. Češi, co netušili, která bije, nicméně vždycky dostali od nějakých tajemných vyšších míst strašlivě důležitý úkol, a ten jim museli všichni kolem pomáhat plnit. Karel je nesnášel nejvíc, i když nutno doznat, že potkali i světlé výjimky – Lojza Vicherek nejenom, že se s ním podělil o cigára, ale ukázalo se, že se s ním dá i rozumně mluvit a mezi personálem platí jeho slovo za bernou minci. Když bylo potřeba, šel Pavel za ním.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
1
avatar

0