Poezie

#palčivost_parku

Autor: HashtagPoet

 

Stal jsem se součástí romantického parku, stal jsem se bdícim okem uprostřed geometricky nádherného trojúhelníku

Dostal jsem postel, láhev alkoholu (která mě děsí), baterku, batoh, jídlo (které nikdy neokusím) a šanci na život

v podobě rádiových vln, s příslibem společenstva a  sounáležitosti

 

Prvního rána držel jsem stráž

rádiové vlny hovoří prostupují

mým pokojem, který tvoří

můj Život

moje Bytí

 

A tak jsem se stal strážcem parku, součástí společenstva s příslibem sounáležitosti

Dostával jsem příkazy a sám jich pár vydal, vlastně stal jsem se opět člověkem (čehož děsil jsem se nejvíc)

S pocitem žití přicházejí totiž noční můry

 

Té noci zdál se mi sen –

sen, ve kterém jsem opět žil;

opět jsem jedl a opět jsem pil

romantické rozmluvy rádiových vln

poletují po pokoji

i v mé vypuštěné duši

vzbuzen ovšem realitou

(a její sestrou kocovinou)

probouzím se uprostřed vypitých lahví které,

jak zdá se můj život,

tedy byt,

naplňují

 

A tak stal jsem se žijícím strážcem uprostřed parku společenstva s příslibuem sounáležitosti

Občas … toužil jsem zbavit se těch rádiových vln a jejích sladkých řečí

Občas … toužil jsem hledat jejich zdroj, který mne uklidňoval, konejšil, laskal a děsil

 

Toho rána jsem držel stráž

(v pokoji života)

plného nepořádných sklenic;

plného papíru a prachu

zářil pouhopouze jeden

čistý

a laskavý stroj,

kterému časem,

říkal jsem Ona nebo On

 

A tak jsem začal pochybovat o romantice života uprostřed parku

Místo abych plnil příkazy a sám jich pár vydal, soustředil jsem se na Něj a někdy na Ní; na další obchůzce jsem uviděl svůj vlastní stín, opětované zděšení

 

Té noci

beze jména a bez pořadového čísla

nezamhouřil jsem opilého oka

místo toho plakal jsem nad

ukončením cesty,

která symbolicky končila pálením kůže na prstech

pravé ruky

konečná stanice cigarety

 

A tak už nechtěl jsem být strážcem parku

Toužil jsem po životě s Ním nebo Ni, ač děsil jsem se sebevíc, myšlenky zabloudily opět k rádiu

Volám

VOLÁM

vyznávám se z pocitů

pláču

křičím romantické blaboly

kouřím

piju pokoj už mám plný života

dokonce i zuby mám plné

nenávisti

lásky

osamění

parku

i příslibu sounáležení

 

A tak jsem volal a kreslil a vybarvoval a zahazoval a ničil a kouřil a pil a zvracel svoje city;

Po nějaké chvíli, když láhve byly prázdné stejně jako moje srdce, splasklá duše

zarudlým pohledem jsem se upíjel v očekávání příslibu, příkazu a Jeho nebo Její lásky

 

Té noci přišel jsem o život

(znovu)

místo abych zmlknul

stejně jako Ona (nebo On)

pod přikrývkou schoulený

lapal jsem po dechu v kouři smíření

mluvil

křičel

řval na mou

duši, opět splasklou a špinavou od Lásky

duch z plamenů nezhasnuté cigarety,

kterou nechal jsem ať

spálí moje prsty

moje ruce

moje tělo

můj zaneřáděný pokoj – obraz mého života
A tak jsem zemřel jako strážce parku, který shořel spolu se mnou

Rádiové vlny (ať kurva už zmlknou!) hovoří o romantice , společenství a sounáležitosti

Byl jsem špatný správce, který zamiloval se do Něho nebo do Ní ač jediné co měl dělat bylo:

poslouchat příkazy v rádiovém znění…

 

 

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0