Povídka

O Sally Martinsové

Sally Martinsová byla vysloužilá policistka, která si ve svých sedmdesáti letech užívala důchod. Její kariéru provázelo mnoho neshod s vedením, obzvláště ta, která ji přivedla – jak tomu sama říkala – do předčasného důchodu ve čtyřiceti. Dle jejího názoru šlo o menší konflikt, když zmlátila do slepoty chlápka, který přes rok brutálně zneužíval svou neteř. Její přístup byl těmi nahoře označen za velmi neprofesionální, a tak Sally přišla o místo vrchní komisařky a koneckonců o jakékoli jiné místo u policie. Prohlásila tehdy, že jí je to jedno, protože stejně nechce mít nic společného s lidmi, kteří onen čin považují za něco jiného než za spravedlnost. A že to bylo ještě málo. „Tomu parchantovi by měli provést totéž, co von tý holce a potom ho poslat na křeslo.“ Takže tahle Sally teď seděla v houpacím křesle na verandě svého domu a dříve, než smrt stářím jí hrozilo, že se unudí.

 

V tu samou chvíli, kdy se Sally otráveně houpala v proutěném křesle, vystoupil na druhé straně města z autobusu muž, který v sobě nesl obrovskou dávku nenávisti a touhu přivést do své domoviny, kde vyrůstal a trpěl, spravedlnost. Ovšem niterně doopravdy toužil jen po pomstě. Naplánoval si to krásně, mělo jít o dokonalý zločin. Trvalo mu několik let, než objevil metody, jak zahladit stopy, než se naučil, jak nenechat fízlům na místě žádnou DNA, zjistil si předem, kdo má doma psa a v kolik se ve kterém domě zhasíná a jak se potichu do domu dostat. A chystal se začít domem, jenž nesl číslo popisné jedna. Šlo o dvoupatrový domek s bleděmodrou fasádou, kterou měl ještě v době, kdy v domě žil ten hajzl Peter. Teď tam bydlela jakási stařičká paní, sama samotná, pravděpodobně vdova. No a když tam není Peter, tak má holt paní smůlu, a bude muset prolít krev za něj. A to byla v jeho jinak propracovaném plánu obrovská chyba – začít si něco se Sally Martinsovou.

 

Odbila půlnoc a Sally pořád nemohla spát. Zapnula proto televizi v ložnici a dělala to, co ji těšilo ze všeho nejvíce – nadávala na všechny a na všechno, co se na obrazovce odehrávalo. Ať už to byl film, pořad, zprávy… Všichni se zdáli býti idioty a Sally si na nich vylívala svou frustraci ze stáří. Vůbec se necítila stará. Kosti ji nebolely, inkontinencí netrpěla a sluch měla nadmíru skvělý. Proto i přes zvuk televize uslyšela, že se v přízemí otevřely hlavní dveře. To typické zasténání pantů by postřehla, i kdyby se v její ložnici pořádal komorní heavy metalový koncert. Dokonce jí výborně sloužila paměť, takže věděla, že než se šla pokusit usnout, dveře zamkla. A klíče měla jen ona, protože na děti ani kamarády neměla nikdy čas nebo náladu. Vstala z postele a otevřela jedinou skříň, která v pokoji stála – obrovskou almaru se zrcadlem na vnitřní straně dveří. Byla tam. Kulovnice Marlin 1894, ráže 44. Samozřejmě že nelegálně držela zbraň, byla to přece Sally Martinsová. Dole zaskřípaly parkety. Zavřela skříň, televizi nechala běžet a potichu vyšla z pokoje na chodbu. Chvíli jen tak stála a čekala, než si její oči přivyknou na tmu. Došla ke schodišti a shlédla dolů do prvního patra. Do obývacího pokoje velkými okny proudilo měsíční světlo, takže mohla vidět obrysy nábytku. Zaostřila na velký krb, na pohovku a potom na šatník. Tam stál. Odhadovala ho tak na metr devadesát, horda svalů. V pravé ruce držel sekeru spuštěnou podél nohy, levou se přehraboval v šatníku. Na hlavě měl jakýsi pytel. Doposud k ní stál zády, ale najednou se prudce otočil, načež Sally uskočila zpátky do tmy za ní, takže on už zahlédl jen lem její bílé noční košile. Zavřel šuplík šatníku a vykročil ke schodům.

4/5 (2)
Emoce?
1
avatar

0