Povídka

O kohoutkovi a slepičce – rok poté

O kohoutkovi a slepičce – rok poté

 

Sebastián stál u fermanu a nevěřil svým očím. Znovu není jeho jméno u žádné postavy v nové hře. Takhle je to poslední měsíce pořád. Nemá už chuť se hádat. Sebral si své věci v šatně a se smutným pohledem opustil naposledy divadlo.

Za týden nastoupil do reklamní agentury. Po několika dnech si všiml, že když se objeví v kanceláři, vždy se odkudsi ozve kohoutí zakokrhání. Netušil, proč. Není přece možné, aby o jeho roli věděli. Když šel poprvé na zkoušku, stal se obětí zemětřesení a potom už k premiéře nedošlo. Nechápal tu souvislost. Snad jediné vysvětlení bylo, že tu je někdo z divadla, koho nepoznal.

 

   „Sebastiáne, máš jít ke starýmu!“ zavolal na něj kolega hned ráno, když přišel do zaměstnání. Sebastián se polekal. Je v práci už několik týdnů, ale majitele ještě nepotkal. Vzal si dokumenty, kdyby chtěl šéf konzultovat jeho poslední projekt a vystoupal o pět pater výš. Výtahem už radši nejezdil.

„Dále,“ ozvalo se po zaklepání. Sebastián vstoupil do místnosti pro sekretářku. Zpoza otevřených dveří do další místnosti se ozvalo: „Jen pojďte dál. Sekretářka šla k zubaři, tak si tady musím všechno zařizovat sám.“

Sebastián nesměle vešel. Za stolem seděl mladý klučina a tvářil se důležitě. Takhle jsem si majitele nepředstavoval, pomyslel si Sebastián.

   „Co na mě koukáte, jako na zjevení, takhle jste si asi majitele podniku nepředstavoval. Sedněte si a vydržte. Hned se vám budu věnovat,“ ukázal klučina na křeslo a Sebastián se posadil.

Majitel agentury něco zapisoval, když tu mu zazvonil telefon. Klučina zmáčkl tlačítko.

   „Šéfe, už se zase zasekl výtah. Jestli ho nenecháte opravit, tak to zboží nevylifrujeme a bude průser,“ ozvalo se z přístroje.

„Už jsem tam volal. Slíbili, že to bude dnes opravené. “

Hošík se usadil pohodlně do své židle a podíval se na Sebastiána.

   „Samé starosti. Všiml jsem si, za těch pár dní, co tady jste, že máte dobré výsledky. Měl bych pro vás návrh,“ nedopověděl šéf, když mu zazvonil mobil.

   „To je má sekretářka. Ráno jsem jí psal, že až přijde od zubaře, tak ať koupí nějaké chlebíčky a víno. Odpoledne máme oslavu. Vyřiďte to s ní prosím. Já si musím ještě něco zařídit.“

Mladík vstal, podal Sebastiánovi mobil a odešel z kanceláře.

      „Ďáblíku, mně se taky stýská, ale teď musím do ordinace. Zavolám ti jen, co budu moci,“ ozvalo se z mobilu. Hned poté se telefon odmlčel. Sebastián položil přístroj a chtěl odejít. Tu se však klučina vrátil a požádal jej, zda by byl té ochoty a došel do skladu, kam mu právě přivezli novou židli. Potřeboval by jí dopravit sem, do kanceláře. Sebastián nebyl proti, viděl, že je majitel obyčejný člověk a taky byl zvědavý na ten návrh, který od něj dostane. Odebral se po návštěvě svého pracoviště, kde zanechal dokumentaci, do suterénu.

Na rampě stála nová otočná židle na kolečkách, dosud zabalená do papírů a plastových folií. Sebastián jí dotlačil ke kontejneru, kde jí zbavil ochranných obalů a zamířil s ní ke schodišti. Chvíli přemýšlel, ale nakonec ji dostrkal nejistě k výtahu. Devět pater jí nést nehodlá. Počkal na výtah a nejistě vstoupil. Od té příhody z minulého roku jezdil jen v nejnutnějším případě. A toto je nejnutnější případ. Přesvědčoval sám sebe, že by jí těch devět pater nedonesl. Potom dostal nápad. Zasunul židli do výtahu, zmáčkl tlačítko 8. Vedení společnosti a rychle místnůstku opustil. Vystoupal devět pater schodištěm, a když dorazil ke dveřím výtahu, podivil se, že je výtah v nějakém jiném patře. Zavolal ho a po otevření dveří zaklel. Židle byla pryč. Sešel o patro níž a pak ještě jedno a další, ale židle zmizela. Nezbylo, než aby absolvoval celou cestu dolů a v každém patře kontroloval okolí výtahu. Nic. Došel tak až do suterénu, a byl z toho otrávený. Sice to nebyla jeho práce, ale požádal jej o to sám ředitel a majitel v jedné osobě. Zklamal. Jestli pro něj měl šéf nějakou nabídku, zřejmě k ní už nedojde. Vstoupil na rampu a znovu zaklel. Židle stála na původním místě a smála se mu. I když byl notně naštvaný, přece jen se mu ulevilo. Dostrkal židli podruhé do výtahu a se zavřenýma očima čekal pár vteřin před dveřmi. Potom pomalu, jako by se měla podlaha výtahu propadnout, vstoupil do plastového vězení. Alespoň tak to Sebastiánovi připadalo. Když se židle usadila v rohu, jako by sem odjakživa patřila, cukavým pohybem zamířil rukou na přístrojovou desku. Tu se zavřely dveře. Se Sebastiánem to cuklo. Vylekal se toho pohybu, jako by se propadl do pekla. Znovu namířil na ovládání svůj prst a dlouho se rozmýšlel.

4.33/5 (1)
Emoce?
avatar

0