Poezie v próze

Na slovíčko s tou Svojí

Autor: Oskar Valid

Věčné vlny se tříští o lidské haraburdí a slané duše přisedají ke stolům. S kolika podobnými jsem již seděl, ale kolik jsem jich ukázněně minul a odmítl třeba jen koutkem oka nahlédnout.

Nežli jsem potkal Tebe. Čekal jsem tak dlouho, o čem si budeme povídat?

O čem chceš.

Aha…  vzpomínám jak jsem kdysi i já bojoval se závažnými chorobami, dnes mi však nezbývá čas na podružnosti, čekal jsem dlouho.

Já vím.

Ale ty roztříštěné vlny a to haraburdí navršené do tvaru promenády…

Já vím.

Nic nevíš, já se moře bojím.

Proto jsem tady.

A ty dívky?

I ty sem patří.

Ale vždyť ony nechápou, že neřest okouzlí jen tehdy je-li nevinná a skrytá, bloudí tu mezi stoly…

…a  za  zády  jim  voní  moře.

Myslíš, že ho někdy ucítí?

Myslím, že ho cítí.

A ty děti?  podívej na ty děti; co chvíli nastaví své drobné, umouněné dlaně…   potichonku.

Každý z vás nastavuje dlaně.

A ty?

Já znám slova jimiž je naplním.

Tak jim nějaké řekni.

Jsem Tvá Vlna.

Tak řekni nějaké mně.

Možná…

 

Chceš vidět skrze víčka?

Jak ?

Nastav dlaň.

Aha…

johohó, rozprsknu myšlenky do tisíců pavoučích nohou,

ledabylým posunkem rozplynu spořádanost a nemaje síly, ani potřeby visím si mezi dnem a nocí…

a vidím cestu duše životem, vidím jak dlouhými kroky proniká tekutým středem země, jak odplouvá daleko kamsi k počátku slov a dál. Po věčný okamžik jsem vším naráz, jsem spleten v sebe, sám sebou…

A pak někdo řek a v ten moment i přikroužila země, já spadl do světa, usedl ke stolu a pod dozorem vašich pohledů vykročilo tisíce pavoučích nohou týž směrem.

Levá dva, levá dva, levá dva…

Sbohem.

 

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0