Povídka

Máte se?

Autor: OF Kitsune

Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hořkost přebít spoustou cukru a mléka, stále to nebylo ono. Konvice cvakla, aby oznámila bod varu, sundala ji z nástavce a zalila směs rozpustné kávy s cukrem. Několik kapek z konvice netrefilo svůj cíl. Z lednice vytáhla mléko a přidala ho do hrnku, přičemž se jedna zbloudilá kapka připojila těm předchozím a postupně se do nich vpila. Vytvořila zajímavý obrazec a hledala si cestu jinam, jako by se jí nelíbilo, jak vypadá. Chtěla být zajímavější.

„Wake up, …“ ozvala se melodie budíku, který zapomněla vypnout. Nestávalo se často, že by vstala před jeho zazvoněním. Chvíli jej nechala hrát, byla to velmi příjemná melodie a spíše připomínala ukolébavku. S hrnkem v ruce přešla k oknu a roztáhla žaluzie. Chvíli pozorovala, jak s východem slunce všechno ožívá, mírný vánek čechral žloutnoucí koruny stromů, modrá škodovka vyjíždějící ze zatáčky vydala škytavý zvuk. Kafe vypila na jeden zátah a hrnek postavila do dřezu. Zbytek rána splývá v jeden celek. Snídaně, sprcha, oblékání, balení věcí do kabelky. Kontrola, jestli něco nechybí. Mobil, klíče, peněženka, sluchátka, kapesníky, propiska, diář, sešit a plátěná taška na knihy. Má všechno, co potřebuje.

Vyšla ze dveří na chodbu, a zatímco zamykala dveře, zahlédla sousedku, která se právě vracela z ranního venčení psa.

„Dobrý den. Máte se?“ pozdravila ji

„Dobrý den, ále jako každý den. Ten podvraťák prostě nemůže počkat, až se vyspím. Co vy takhle brzo vzhůru? Vždyť je víkend, měla byste vyspávat.“

„Jedu si půjčit knížky do knihovny a dneska mají otevřeno jen dopoledne.“
„Aha. Tak to je pěkné. Ale já myslela, že knihovnu teď zavřeli kvůli rekonstrukci.“
„Ne, já jedu do Bílovce. V naší jsem ani neměla průkazku.“

„Ale neujede vám autobus? Jede už za pět minut,“ zeptala se sousedka, zatímco se dívala na své zlaté náramkové hodinky.
„Jede až v sedm dvacet pět.“
„Ne, to určitě ne. Minulý týden měnili jízdní řád. Jede určitě v sedm deset.“
„A do pr… Na shledanou!“ vystřelila z chodby rovnou ke schodišti, kde brala schody po dvou, aby se dostala co nejrychleji z paneláku.

Když vyběhla z domovních dveří, autobus už stál na zastávce a nabíral první cestující. Naštěstí se jich dnes rozhodlo jet do Bílovce hodně, takže měla pár vteřin k dobru. Nově nabytá úleva jí však dlouho nevydržela. V celé té rychlosti si nevšimla, že se jí rozvázala tkanička na botě, takže když už byla skoro u autobusu, přišlápla si ji druhou nohou a plácla sebou do, v ten moment perfektně umístěné, kaluže.

„Jste v pořádku?“ zeptal se pán, který se právě chystal jako poslední nastoupit.

„Ale jo. Jsem v pohodě,“ odpovídala, zatímco se sbírala ze země a zjišťovala škody. Trochu odřené dlaně a zašpiněné tmavší rifle s menší dírou v oblasti kolen. Dnes měla na sobě naštěstí černé triko, takže špinavá voda se na něm snadno ztratila. Zařadila se za pána, který právě platil lístek.

„Dobrý den,“ usmála se na řidiče autobusu a vytáhla průkazku, „máte se? Prosila bych na Besedu.“ Řidič zadal zastávku do přístroje a ona mohla kartičku přiložit ke čtečce, která zapípala a vydala účtenku.

„Děkuji,“ řekla, vydala se dál do autobusu najít volné místo, kde zapojila sluchátka do mobilu a na chvíli vypnula vnímání světa, dokud nedojeli na místo.

Návštěva knihovny se obešla bez problémů. Sice to jako vždy přehnala s počtem, takže už nyní věděla, že bude minimálně dvě z osmi vypůjčených prodlužovat, ale tentokrát si s sebou alespoň vzala tu plátěnou tašku. Posledně je všechny tahala v rukou.

Ukázalo se, že jízdní řády se změnily daleko více než jen posunutím ranního spoje o deset minut. Její zpáteční spoj, se kterým počítala, byl zrušen úplně. Musela počkat na další, který měl jet za tři hodiny.

Vydala se proto na náměstí k nejlepší kavárně, jakou znala, a kterou navštívil snad každý, kdo v Bílovci strávil školní léta. Ten, kdo spojil kavárnu, knihkupectví a galerii do jednoho místa, byl jednoduše génius.

Zatlačila zlehka do dveří a ozval se zvonek, který byl zavěšen nad nimi. Kavárna byla přeplněná, což byl v ranních hodinách neobvyklý stav. Možná nebyla jediná, kterou zaskočila změna jízdního řádu. Našla poslední volné místo pod obrazem, na kterém byli namalováni lidé sedící na barových židlích a číšník. Úplně vlevo seděl pán v zelené uniformě a popíjel kávu, zatímco s úsměvem pozoroval děti, které seděly vedle něj a číšníka. Číšník si zrovna čichal ke květině, kterou měla blonďatá dívka připevněnou k bílým šatům. Chlapec v bílém obleku a černých kalhotách seděl na vedlejší barové židli a v rukou držel, pravděpodobně její, růžový svetr, bílé rukavice a žlutou kabelku. Oba byli otočeni čelem k sobě. Tipovala, že dětem nemůže být více jak dvanáct let.

Posadila se na židli, která byla obrazu blíže, na tu druhou položila tašku s knihami a kabelku. Otevřela nápojový lístek, který ležel na stole před ní. Spíš než stůl, připomínal malou odkládací kulatou plochu, tak akorát na knihu, jeden šálek čaje nebo kávy a jednu malou konvici.

„Dobrý den, co si dáte?“ ozval se hlas těsně vedle ní. Trochu ji to polekalo, protože nebyla zvyklá na tak rychlou obsluhu. Vždyť sotva otevřela lístek. Podívala na původce hlasu a uviděla drobnou dívku s krátkými blond vlasy. Netipla by jí více jak patnáct let. Nikdy předtím ji tu ani nezahlédla, a to sem chodí celkem často. Asi nová brigádnice a očividně velký snaživec.

„Dobrý den, dala bych si čaj Morgenthau a dvě deci rozlévaného vína. Jaké máte zrovna otevřené?“ odpověděla servírce na otázku. Stejně by si po půlhodinovém pročítání lístku dala stejný čaj, jako vždycky. A víno jí může pomoct ve vymýšlení narozeninové básně pro bratrance. Rodinná tradice veršovaného přání se těžko porušovala.

„Máme Chardonnay nebo Modrý Portugal.“

„Tak poprosím to Chardonnay. Děkuji.“

Než jí přinesla čaj a víno, rozhodla se čekání zkrátit prohlídkou regálů s knihami. Pečlivě pročítala názvy a autory, i když pochybovala, že zde od minulé návštěvy něco přibylo. Servírka jí mezitím přinesla objednávku na stolek.

Když si sedla zpátky, nohou nechtěně zavadila o vratký odkládací stolek a sklenička na něm se zakymácela. Tak tak ji stihla zachytit a zabránit tříštivému pádu na kachličky, bohužel se téměř celý obsah rozšplíchl kolem. Mokré skvrny od Chardonnay zdobily nejen podlahu a stolek, ale také sousední židli, a nádherně doplnily vzhled jejích riflí. Vytáhla ze své tašky papírové kapesníky a snažila se spoušť co nejrychleji uklidit. Trhla židlí dozadu, a při tom pohybu shodila obraz za svými zády ze zdi. Ztuhla při duté ráně, jak jeho rám narazil na podlahu. Celá kavárna teď upírala zvědavé pohledy přímo na ni a ji nenapadlo nic lepšího, než rozhodit ruce v teatrálním gestu alá „ta dá“, jaké používají kouzelníci, když dokončí trik. Mile se na všechny usmála a zeptala se: „Máte se?“

0
☆ Nehodnoceno ☆
0