Pojednání

Listy

Autor: Matěj Kůs

Vítr fouká. Opírá se do mého těla. Procházím městem, rychle, jako bych nebyl ve vlastním těle, které jen jaksi tupě následuje trasu, po které chodím každý den. Cítím déšť. Cítím ho na své kůži, kapka po kapce mi stéká po tváři. Slyším ten šum, uklidňující a přesto čímsi dráždící. Cítím všechny ty vzpomínky, všechny ty chvíle. S každou kapkou cítím další bolest. Míjím stromy ohýbající se v náporu větru. Míjím muže, který právě venčí svého psa. Spěchá domů, aby utekl před deštěm. Míjím ženu s dítětem, které právě skočilo do kaluže vody. Maminka se zlobí a zároveň ji ta dětská radost a nevinnost zahřeje u srdce. Míjím všechen ten život, ten rytmus, a připadám si, jako bych tu nebyl. Připadám si, jako bych tím vším jen procházel. Na chodníku leží spadané listy. Ty které vítr odnesl z korun stromů. Jsou mokré a ploché. Bezrozměrné. Jsou jen jakousi připomínkou toho, čím dříve bývaly. Než byly udušeny, ušlapány tím vším životem. Tou tíhou. A přesto tu jsou, na cestě po které kráčím. A ani vítr je neodnese, nemusí. Jsou totiž mrtvé. A jednoho dne, až znovu půjdu po té stejné trase, ty listy už tu nebudou. Zmizí. A já si toho ani nevšimnu.

4.67/5 (1)
Emoce?
1
avatar
2 Počet vláken
0 Počet odpovědí
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější vlákno
2 Počet komentujících
Bára Adéla Poslední komentující
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Člen

Zdravím, chtěla jsem se tě zeptat, jestli by jsi byl/a ochotný domluvit se na spolupráci a popřípadě mi na sebe dát nějaký kontakt. Ráda bych použila některé tvé povídky na festivalu, kterého jsem pořadatelem. Předem děkuji za odpověď. 🙂

Bára Adéla
Člen

Dokonale jsi popsal, co já jsem nikdy nedokázala přesně vystihnout… Nádherné, smutné, pravdivé.

0