Novela

Cestou I.

Toto dílo je (1/4) součást sbírky: 
Cestou
  

Kráčel jsem rozpálenou třídou krále Jiřího v Jeruzalémě za zvuků šofarů, svolávajících na burlesku s napětí slibujícím názvem Konec světa.

Ali Hadždž mi kdysi ukázal směr. Řek jenom „Hochu, stejně jsme všichni ztracený, tak běž přímo tam, kam tě táhne ten tichej hlásek úpějící na dně tvý hlavy. A moc se neohlížej, nebo zjistíš, čím jsi byl, a to není hezkej pohled.“

A tak jsem šel. Rytmus kroků ve mně ukolíbal neklid duše davu a já konečně zapomněl na papundeklový zdi open office, falešnou čistotu pracovní uniformy, který se říká dress code, a akorát tak supluje čistotu svědomí. Ty tam byly najednou virtuální lásky i videa s koťátkama nebo hrdinství bezejmenných celebrit, co po nich nakonec neštěkne ani toulavej pes, co je najde ve tři ráno následujícího dne ve škarpě s bezmála dvouciferným množstvím alkoholu v krvi.

 

I.

„Když nemáš cíl, tak tě k němu žádná cesta nedovede,“ řekla mi nesvatá Barbora v kostýmku od Yvese Saint Laurenta a nasadila úsměv číslo devatenáct. „Ráno to trendovalo na netu, a je to hluboká pravda. A tobě by to někde měl už dávno říct.“ V hlase jí rezonovalo přesvědčení porevolučních janičářů, který vyměnili šavle za kancelářský svorky, disciplínu za asertivitu a víru za snůšku polopravd letících éterem spleteným z tepen, žil a cév drátů nejvyššího vedení. Tvrzení bez autora imperativně dláždící cestu k pocitu sebeštěstí.

„No jo, milá zlatá, jenže teprve když cíl splyne v jedno s cestou, okamžik se promění v nekonečnou vteřinu bytí, jak o tom ostatně psal i svatej Augustýn, tak teprve poznáš, že bezohledná touha, která tě nutí dohánět sebe sama a hnát se za iluzí jedinečnosti takovýho cíle je zhruba stejně užitečná, jako sluneční brejle v metru,“ odpověděl jsem jí.

„Nechápu,“ vykulila oči.

„Klid, já taky ne.“

Pak jsem smeknul a šel radši o dům dál.

4.67/5 (2)
Emoce?
1
avatar

0