Novela

Hranice spravedlnosti I.

Toto dílo je (7/7) součást sbírky: 
Slzy druhé Země
  

Pocit, o kterém zpívá temnota věčnosti vesmíru si nezadá s tím neodkladným vědomím nekonečnosti přepadající cestujícího námořní lodi ztracené v nejistotě nočního oceánu. Kolumbova košová hlídka stejně jako posádka HMS Victory, otcové poutníci i bezstarostní přechodní obyvatelé Titanicu – ti všichni okoušeli tu neodvratnost číhající ve tmě. Alespoň tehdy, když se do ní odvážili, nebo museli odvážit, pohlédnout.

Osazenstvo SS Maersk Cassini, obchodní lodi pomalu si razící cestu oblakem prázdnoty mezi Europou a Marsem, na tom nebylo jinak. Jediným rozdílem, který odlišoval tisíce let mezi Horatio Nelsonem, admirálem jeho Veličenstva, a Jackem Unrathem, technikem druhé třídy ve službách Maersku, je ticho.

Planeta nikdy nedokázala mlčet – ale vesmír zvuk nepotřeboval.

Ty, kteří přepadli přes palubu zabíjel bez milosti – a aniž by jejich dechu dodal jakoukoliv naději na poslední výkřik.

 

 

 

S Otto Vilikusem se Arte neviděl… hodně dlouho. Vlastně naposledy po výchozích zkouškách na lyceu. Měli je ještě s Henriettou ve stejný den. Jakmile se dozvěděli, že všichni uspěli, prohlásil Vilikus, že se jde slavit. „Oukej, tak já se jenom převlíknu…“ odvětil mu tehdy Wilson.

„Na to kašli. Jdem teď hned.“

A tak psychicky vyčerpaná trojice vyrazila směrem na podzemku. Po pár krocích ale Otto zavelel: „Tak mládeži, tady vpravo,“ a vyvedl je houštím Lincolnova parku na vrchol jednoho z kopců, co se v něm nacházely. Tam zalovil v tašce a vyndal z ní nejdřív lahev bourbonu a potom tři sklenice. Arte s Henriettou se jenom tiše pobaveně divili.

„Tak na zdraví a budoucí kariéru, kolegové. Teď jsme dospělí a může z nás bejt cokoliv, takže naposledy na bezstarostnost!“ prohlásil, když rozdal sklenice a pozvedl svojí.

„Ať žijem!“ rozesmál se Wilson.

„No to teda,“ přidala se Henrietta.

Připili si, zakřenili se na sebe, a nakonec se rozesmáli. A potom – potom už jenom mluvili a mluvili, o ničem a o všem a v duchu se spolu loučili, protože dobře tušili, že je to naposled, co si budou moct pustit nejenom pusu, ale i srdce na špacír. Jejich slova jim nakonec vzal ze rtů západ slunce, díky kterému vykvétalo město tisícem barev. Skoro by jeden i pochopil, proč ho kdysi nazvali Edenem.

 

Vlastně ho viděl ještě jednou – při předávání diplomů. Jenže tehdy si nestihli říct vůbec nic. Rodiny a hierarchie zdvořilosti jim v tom zabránila.

Věděl o něm jen od Henrietty. Něco jí nutilo občas s Artem zajít do kavárny a zavzpomínat „na starý časy“, jak říkávala. Tři roky po lyceu se s Ottou vzali a on pak udělal kariéru v meziplanetárním obchodu. V řadách Maersku pracoval coby nějaký ředitel bůhvíjakého odboru. Možná dokonce zodpovídal za Europu… Jo, to bude ono. Člověk, co má na starost kus vesmíru. Každopádně – to se nejspíš za chvíli dozví. Ale určitě je z té sorty, co se jen tak náhodou s bývalými spolužáky neschází. Což je pochopitelné, ale o to divnější se zdála událost včerejšího večera.

Sám velký Otto Vilikus mu zavolal a s úzkostí v hlase ho žádal o schůzku. Arte mu jí slíbil, a tak teď stojí tady – před Stříbrnou velrybou, podnikem, kam spolu na lyceu chodívali. Nutno říct, že ze staré Velryby zůstal jen název – studentskou výčepnu nahradila restaurace s ratingem 94,6. Klientelu tak tvořila zejména moderní šlechta – majitelé exkluzivních postů v největších a nejdravějších korporacích na planetě. Nutno ale dodat, že šlo spíš o rytíře než pány, tedy šlechtu nižší – statutáři se scházeli v úplně jiných podnicích.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
1
avatar

0