Povídka

Hračka

Autor: Zavel

Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a živila se jeho teplem. Tehdy pro ni představoval denní jistotu a nikdy by si od chvíle svého stvoření nepomyslela, že o něj jednoho dne přijde. Že se snad na celou věčnost propadne v nekonečně slepou tmu, aby tak prožila každičkou chvilku svého věznění v temně hluboké prázdnotě. Bez možnosti pohybu a ve společnosti dalších takových odsouzenců bez viny, kteří vzápětí zapomněli na dobu své existence ve světě lidí, o kterou byli tak náhle připraveni, strávila roky, snad desetiletí, kdoví? Přemítala, společně s ostatními, jakým že prohřeškem se tolik provinili, že je stihl tak nelidský trest. Dumali a dohadovali se, avšak na nic kloudného nebyl schopni přijít. A tak s podobnými úvahami začínali znovu a znovu, aby je slizce lepivá chapadla dohadů a domněnek zavíjela v klubka zoufalých uzlíčků hněvu, smutku a beznaděje. Jak báječný byl tehdy život tam venku! Smysluplný, radostný, prohřátý smíchem, kypřený smutkem, konejšený odpuštěním. Nikdy na ni nebylo zapomenuto, přestože postála čas od času v druhé řadě zájmu jejího malého souputníka. Z paměti nikdy nevymizí ty měkké teplé ručky, které se jí s nesmělou opatrností zmocňovaly, aby se stala ústřední postavou jeho nastávajícího dne. Tak tomu bylo roky. Minuly závratnou rychlostí. Pak, pozvolna, nenápadně, na ni smítko po smítku začal sedat prach. Propadala se postupně jednotlivými vrstvami bednou plnou nepotřebných dětských hrdinů a v lidském srdci pro ni již nebylo místa. A jednoho dne vydala se na cestu. Zdánlivě poslední. Sem, kde tma pohltila její existenci v zapomnění. Nikdo o ní nevěděl a tak přestala žít. Nemohla jinak. Stvořili ji přeci proto, aby sloužila ostatním coby jejich průvodce. A tak již nebyla. Než nastal dnešní den.

Přicházím zas na svět.

Opět si na ni vzpomněl. Ale co to? Jak je najednou starý! Ten, jehož kdysi tak drobné prstíky ji jemně nesly. Včera hladké tvářičky nyní pokrývaly husté vousy. Jak vyrostl! Dospěl! Co se bude dít? Touží s ní snad znovu být? A co ostatní? Ti zde zůstanou? Jejich trest dosud nevypršel? Ale co. Hlavně, že jsou zase spolu.

Roztrhl jsem papírový obal, otevřel krabici. Ano, musí to být právě tenhle balíček. Je jediný dostatečně velký, aby se dovnitř vešla. Jiný, z těch co ležely na zemi, to přeci nemohl být. Nepřicházely prostě v úvahu. Tam, na dně snad až přespříliš rozměrné bedny ležela. Ona. Toužebně očekávána již tolik měsíců. Podařilo se! Vydržel jsem, byl jsem trpělivý a přání se nakonec splnilo. Je moje! Navždy! A nikdy se jí nevzdám! Od nynějška pro mne neexistuje jiná nežli ona. To ona mi otevře zcela nové světy a stane se mou společnicí na cestách těmi neprobádanými kraji. Možná pozveme i někoho z mých starších souputníků, ještě se uvidí. Jsou pro mne najednou tak vzdálení, nepotřební. Jak jen jsem mohl kdysi tolik toužit právě po nich. Copak mi byli schopni nabídnout tolik, co teď ona? Nic pro nás dva nebude neuskutečnitelné. Vše je možné, vše je jen naše a to celé existuje jen pro nás! My proti nim. Můžeme cokoliv, být neviditelní, v nitru Země, vyrůst v obry, nebo se stát trpaslíky, jedny i druhé v boji porážet a v bitvách raněné uzdravovat  padlé a z mrtvých nechat povstat.

0
☆ Nehodnoceno ☆
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Tvůj názor nás zajímá, přidej prosím komentář.x
()
x
0