Povídka

Houbový tunel

Autor: KarlosD

Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zataženo. Tak nějak všelijak. Probíhá začátek druhé poloviny podzimu a mě čekají minimálně dva kilometry. Kdyby aspoň mé kolo nemělo píchlou duši. Moje duše taky není úplně v pořádku. Nějak se otřásá. Ale na koncert se dostavit musím. Řidičák nemám, ale to je zas jiná sad story. Někdo by mě mohl svézt? Zkoušel jsem volat, kde komu se dalo, bohužel bez výsledku. Všichni jsou nakalený nebo zhulený nebo obojí. Už je na střízlivost pozdě. Kdyby to nebyli aspoň takový másla a ty čtyři kilometry po silnici si autem lajzli. Kdybych byl býval domu přišel dřív. Prostě jsem byl v práci.

Už není čas na úvahy, prostě musím jít. Baskytaru v ošumělém pouzdru beru na záda, obouvám pořádný boty a jdu. Hned za barákem dávám menšího špeka, aby cesta rychleji ubíhala. Jdu směrem k hájence, to je ta nejrychlejší cesta. Po pěti minutách chůze u posledního baráku potkám naštvanýho čokla, jak se na mě sápe zezadu. Nemám rád kokršpaněly, ale to je zas jiná sladkokyselá historka.  Naštěstí toho psa odháním pohybem nohou ve výši jeho ksichtu. Možná jsem mu trošku odřel čumák. Nevadí. Na přesnost jsem nikdy moc nebyl a pes mě okamžitě nechal na pokoji.

Za posledním barákem začíná lesní cesta k hájence. Vydávám se po ní a zapínám větší baterku, kterou jsem si vzal naštěstí sebou. Začíná trochu víc foukat a temperatura zdá se mi klesá. Začínám se lehce klepat. To je tím, že jsem si vzal jen letní bundu. Já jí totiž nosím i do horšího podzimního počasí. V oblíkání jsem hold trochu lempl. Už je to 9 let, co jsem si jí koupil. Je to můj hadrový držák. Jak si tak hloubám a potichu pobrukuju, na okamžik jako by přede mnou bliklo červené světlo. Nevím, zdálo se mi to, nebo ne? Pokračuji dál a moc se tím nezabývám.

Asi po 10 metrech však zpozorním. Popravu pár metrů ode mě, kde se rozprostírá kopec přibližně ve tvaru klobouku hříbka, viděného z jedné strany, se děje cosi zvláštního. Sice normálně ten kopec vypadá trochu jinak, ale v této chvíli se mi tak jeví. Začínám strnout jednak úžasem a jednak děsem. V kopci kousek nade mnou je díra kopulovitého tvaru zhruba 4,5 metrů široká a 3 metry vysoká, která tam nebývala a skrz ni prosvítají tři tenká matná bílá světla. Opravdu svítí skrze kopec nebo se mi to jenom zdá? Místo, kde bylo návrší na konci léta pokryto klouzky, z kterých jsem si udělal luxusní smaženici, zmizelo. Kde je budu sbírat příští rok? Na malou chvíli mě ale zajímá jiná otázka: Je v tom kopci opravdu díra? Jsem však srab. Musím běžet na koncert a pro jistotu to vezmu jinudy trochu delší cestou, která vede přes les jen 50 metrů.  Co se to však děje? Běžím na místě. Opravdu. Cítím půdu pod nohama, vidím, jak se mé končetiny hejbou, ale prostor pode mnou je stále stejný. I když nohama pohybuji, stojím na místě. Co to do pytle je?  Začíná mi být úzko. Otočím se, snažím se běžet na druhou stranu a opět bez efektu. Navíc baterka vypověděla službu. Nejdřív několik vteřin blikala a poté zhasla úplně.  Vytahuju mobilní telefon, který má také světlo, i když ne tak účinné a se šokem zjišťuji, že je vybitý. To mi hlava nebere. Ještě před hodinou jsem ho nabíjel. Sice se mi ho daří nastartovat, ale po vteřině se vypíná. Uvědomuji si, že jsem bez světla. Začíná mi být opravdu do pláče. Kolem mě vítr stále sílí. Snažím se běžet do všech směrů, jen ne k díře. Marná snaha, stojím na místě a propadám stále větší panice. Najednou slyším ve větru slabá slova jakéhosi cizího jazyku. Vítr šeptá něco jako: „codeli šum latrum psyolokidun tamteni“. Jsou to opravdu slova větru nebo je poblíž nějaká neviditelná bytost? Není to snad duch? Nemohl by to být mimozemšťan? A co je to krucinál za divný jazyk, existuje vůbec na této planetě? A znovu: Proč, když stojím pevně na zemi a pohybuji nohama, nehnu se z místa?  Motá se mi hlava strachem a záplavou otázek. Padám na záda. Ani nevím, jestli jsem na chvíli ztratil vědomí nebo ne, najednou jsem zase zpátky na nohách a zkouším se opět hnout z místa. Nejde to. Po chvíli mě lehce nad zem zvedá jakási neviditelná tajemná síla. Cítím tlak na lýtkách a na horní polovině zad. Pohyb nahoru a posléze vpřed nelze zastavit a to se snažím všemožnými způsoby. Kopu, křičím, lámu celým tělem, nic. Nefunguje to. Sakra, jak já nechci do tý proklatý chodby, díry nebo co to vlastně je. Ale v tom všem tělesném a duševním zmatku, se nakonec ocitám uvnitř na zemi a na kolenou v slzách a psychicky na dně. Po vteřině slyším za mnou zvláštní silný zvuk. Jako by se něco zavíralo. Otočím se. Sakra, to je posuvná brána asi metr za mnou. Vstávám na chodidla. Snažím se běžet zpět, abych proklouzl škvírou zavírající se brány, abych se dostal pryč od těchto fantasmagorií a dal si doma v klidu čaj. Zpátky ni krok velí osud. Opět stojím na místě, i přesto, že se mé dolní končetiny pohybují. Brána se zavřela.

2.33/5 (1)
Emoce?
avatar

0