Povídka

Elibeth

kalamář

Na jednom pracovním stole, žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spisovatel Karel, spolupracoval. Nejmoudřejší tu byla stará tříbarevná propisovačka, která už napsala tolik známých knih, že jí všechny tužky, propisovačky a fixky v okolí záviděly. Tříbarevná se jmenovala Elibeth. Měla na sobě totiž vytištěnou reklamu na firmu Elizabeth Gaudei. Slovo Gaudei však někdo kdysi přelepil náplastí, protože se stářím rozpadala a z Elizabeth se jí setřela písmenka Zet a A, takže jí všichni říkali Elibeth. O všem co se na stole dělo, tak trochu rozhodovala. Všichni si jí vážili a každý kdo měl nějaký problém, se na ní rád obrátil, protože Elibeth byla laskavá, spravedlivá a moudrá. Měla však jedno trápení, o kterém nikdo nevěděl. Její zelená a červená náplň byly vypsané a prázdné. Elibeth o tom nikdy nikomu neřekla a trochu se za ten hendikep styděla.

S Elibeth tu žila celá rodina věcí. Nejstarší tu byl dřevěný kalamář od Gustava Dominika ze Sedlčan. Žil na čele stolu a i když už neměl žádné náplně inkoustu, Karel ho opečovával jako vzácnost. Denně z něj utíral prach a někdy s ním i rozmlouval. Měl ho po svém dědečkovi, který ho hodně naučil a kalamář mu věnoval. Gustav byl trochu domýšlivý a vůbec neměl smysl pro humor. Součástí kalamáře byl stojan na tužky, kde kralovala Elibeth. Bydlely tu s ní však i jiné tužky, pravítko, nožík a několik sponek na papír. Úplně v rohu stála stolní lampa, na které byly zavěšeny různé řetízky, gumičky a jiné drobnosti. Vedle ní byla pak ještě malá kasička.

Na stole se střídali také různí nájemníci a hosté, jako knihy, sešity, noviny, nejrůznější dokumenty, dopisy, šálek kávy a občas přišly na návštěvu rukavice, šála, čepice, deštník a jednou i ponožky. Ti všichni tu byli celkem vítáni a po večerech se noví podnájemníci svěřovali ostatním, se svými problémy a vyprávěli si své příběhy. Ale jeden stálý obyvatel tu neustále obtěžoval. Byl to plechový tvarovaný popelník. Karel ho věčně zapomínal vysypat, a tak popelník ostatním smrděl a někdy při otevřeném okně házel na ostatní popel. Nikdo ho tu neměl rád.

Na druhé straně místnosti stál prosklený sekretář, ve kterém bylo spousta cen, váz, medailí a jiných ocenění, které Karel získal za léta práce. Všichni obyvatelé sekretáře byli tak trochu fouňové a bavili se jen mezi sebou. Když se jich někdo ze stolu na něco zeptal, ani neodpověděli a tvářili se, jako by nic neslyšeli. Jediný, komu odpovídali, byl kalamář Gustav.

Když Karel jednou večer odešel, ozval se diář: „Tak holenkové, dobře poslouchejte. Za pár týdnů má Karel kulatiny a my pro něj nemáme žádný dárek. Co s tím uděláme?“ Elibeth se otočila k diáři a povídá: „To bys snad měl vědět ty, co si do tebe Karel zapsal jako přání.”

   Diář si protáhl listy, až to zašustilo a řekl: „Hele, Elibeth, já nejsem žádný deníček, ale seriózní diář. Můžu ti říct, co, kdy a kde, ale proč, tak to fakt nevím.”

Barevné tužky navrhovaly, že by nacvičily taneční číslo. Nůžky chtěly vystříhat z papíru různé tvarované dárky, například lodičku, nebo srdíčko. Prostě každý přišel s nějakým nápadem. Elibeth to vše zapisovala a některé návrhy hned vyškrtla. Tak třeba nožíkův nápad, že by do stolu vydlabal přání, se jí opravdu nelíbil. Po půl hodině hádek a dohadování všichni zjistili, že vlastně opravdový dárek nemají. Vtom se ze šuplíku ozval tichý hlásek.

5/5 (4)
Emoce?
2
avatar
1 Počet vláken
0 Počet odpovědí
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější vlákno
1 Počet komentujících
Poslední komentující
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Člen
Toomb

Skvěle jsem se bavil. Pěkné!

0