Román

Dušinka

Slovo na úvod

 

Nemám rád negativní kritiky. Tím nemyslím negativní kritiky, ale negativní kritiky. Prostě ne lidi, kteří kritizují, ale jejich výtvory.

Buď jsou napsány proto, že mají jejich tvůrci pravdu, což je pro autora zdrcující zjištění, nebo jen z důvodu finančního, aby byla za kritizujícím vidět nějaká práce. V obou případech jsou kritiky nepříjemné a lépe řečeno, pro pisatele obtěžující.

Netvrdím, že jsou nepotřebné, ale já je nepotřebuji. Abych předešel negativním kritikám, (Negativní kritiky předejít můžu také, ale pouze když jdou pomalu.) a abych ušetřil kritizujícím práci, definoval jsem každou kapitolu v díle jako špatnou, trapnou, či hloupou. Je totiž docela dřina najít to správné hanobící slovo, když je dílo dobré. Proto si také kritiků vážím. Kritiky si nevážím, i když je někdy jejich váha větší než dílo samé. Jestliže stojí text za starou belu, jde kritizování lehce.

Nehledal jsem ke každé kapitole přesný výraz. Vzal jsem to tak, jak mi to přišlo pod ruku. Ostatně se mi zdá, že kritici mnohdy díla neznají a dělají to stejným způsobem. Kritických slov je mnoho. Já jich našel 192. Přidělil jsem ke každé příhodě podtitul. Co kapitola, to hanobící pojmenování. Takže, když někdo o mém díle napíše, že je špatné, řeknu: „Ano, máte pravdu. Je to kapitola 2, popřípadě trapné, kapitola 10, či hloupé, kapitola 40.“ Je toho jednoduše od A (absurdita) do ZET (znehodnocující).

V případě, že najdete kritická slova, která můj seznam neobsahuje, máte můj souhlas a obdiv. Zkuste, milí kritici, najít pro změnu 192 pochval a pak budu spokojen. Pro jistotu jsem doplnil zbývající, hanobící slova na závěr textu.

Na závěr úvodu, varuji čtenáře. Tato kniha se nedá číst. Pardon, dá se číst, ale ne najednou. Doporučuji ji číst po krátkých dávkách, jinak se mysl unaví a vy budete mít dojem, že jsem úplně blbej.

 

S úctou autor

  1. Dušinka

(absurdní)

 

   Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zašli jsme do restaurace na oběd. Jelikož jsme si skvěle pochutnali, oddávali jsme se pohodě s výbornou kávou. Vtom zvony na věži odbily dvanáct hodin. Když to kamarád zaregistroval, chytl se za prsa a nahlas a bez skrupulí si mocně říhnul. Již nějakou dobu jsem jej učil číst a psát. Etiketu a stolování jsme pochopitelně nevynechali. Zeptal jsem se jej proto, co to znamená? On se na mě bez zájmu podíval a prohlásil, že je přeci poledne. Nehodlal jsem toto téma v restauraci rozebírat, ale večer při dalším doučování jsem mu tuto záležitost připomněl.

   „Přece jsem tě učil, že krkat je neslušné. Proč jsi tedy po jídle hýkal jako kobyla?“ otázal jsem se, snaže se, aby má výtka zněla co nejrozhořčeněji. Odpověděl, že bylo poledne a že nechňápe, proč se rozčiluji.

   „No a co, že bylo poledne? I kdybys krkl o půlnoci, je to neslušné,“ poučoval jsem ho. Pochopil, že přeťápl a omlouval se: „Promni, zapomněl jsem, že nejsem doma.“ Přehození písmen ve slově promiň jsem prominul. Neboť se učí celkem dobře, nerozmazával jsem to. Zajímalo mě však, proč to bral za normální, když bylo právě poledne. Záhy mi vše vysvětlil.

0
5/5 (1)
0