Ukázka z díla

Dušinka

  1. Čeština je špatná

 

   Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Tuhle se například zeptal, proč máme na světě tolik řečí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ne vždy byla země propojena médii jako dnes a že každý národ má svou řeč rád a je na ni hrdý. A on na to, že by stačilo vybrat tu nejlepší a byl by klid. Zeptal jsem se jej tedy, která je podle něj ta nejlepší a on na to, že by musel všechny prostudovat a na to že prý nemá čas. Zeptal jsem se jej, zda by mu vyhovovala čeština, a on na to, že má mnoho zbytečností, například pro jednu věc více pojmenování. Vysvětloval jsem mu, co je to synonymum, ale zbytečně.

Abych jej přesvědčil, zabral jsem a vychrlil na něj synonyma od slova restaurace. To slovo pochopil. Je to místo, kde se dá najíst, či napít. A já jmenoval například, bar, bistro, bufet, hotel, hospoda, hostinec, jídelna, jídelní vůz, kafetérie, kantýna, kavárna, kiosek, knajpa, koliba, kořalna, krčma, lokál, motel, motorest, noční podnik, občerstvení, pajzl, palírna, pivnice, pohostinství, putyka, restaurace, sklípek, vinárna, vinotéka a výčep. A pak že je naše řeč složitá. Není. Každé z těch pojmenování má přece svůj specifický význam. Svou barvu, chuť, nebo vůni. Ta slova sice znamenají skoro totéž, ale jsou o něčem jiném. Se slovy je to jako s jídlem. Každé tě nasytí, ale každé má zároveň jinou funkci, jinou výživnost, jinou chuť a jiné zbarvení a může být použito při jiné společenské události.

Řekl, že také píšeme jinak než mluvíme, a to mě tedy dojalo. Asi nikdy neslyšel a neviděl angličtinu. Prý říkáme vjec a píšeme věc. Říkáme fčela a píšeme včela. Nechtěl jsem se s ním hádat, ale on nedal pokoj, a proč tu řeč nezjednodušíme. Když jsem s jeho názorem nesouhlasil, začal diktovat další slova, jež jinak čteme a jinak píšeme. Například diktát, divize, titan, titul, nikotin, vanilka a dikobraz. Měli bychom psát dyktát, dyvyze, tytan, tytul, nykotýn, vanylka a dykobraz. Pokračoval v příkladech, i přes mé otrávené pohledy.

„Říkáte, tluč a přípustné je i tluc. Přitom tlučeš možné je a tluceš není možné.“

Byl dokonale rozjetý a mé původní rozčilení se pomalu přenášelo na něj.

   „Nechňápu řeč, která se nemůže rozhodnout, jestli tak, nebo tak. Například dovolíte, aby se psaly dvě varianty. Je dovoleno obojí ve slovech, jako je pudink a puding, dopink a doping, marketink a marketing. Navíc ani nevíte, jestli jsem bez pantoflí, nebo bez pantoflů, jestli chodím v dřevácích, nebo v dřevákách. Mimochodem, když se říká pozorně, opak je tedy po hovně, nebo nepozorně?“

Dobrou půlhodinu jsem snášel jeho nářky. Na závěr jsem se jej zeptal, jak to mají oni. Řekl, že kdysi měli asi tři sta řečí a shromáždění lidu rozhodlo, že vyberou jednu řeč, již bude každý používat v celoplanetárním styku. Svou rodnou řeč si pak každý národ ponechá. Mezinárodní řečí zvolili mluvotin. Je to mrtvá řeč, něco jako u nás latina. Dnes ale, po několika staletích, když každý národ mluvotin upravoval a komolil podle svého, je výsledkem asi tři sta řečí, plus tři sta odrůd mluvotinu. Je úplně blbej.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
1
avatar

0