Pohádka

Doktorka Dorotka

Doktorka Dorotka

  1. Lasička

 

V jednom malém křoví nedaleko lesa, bydleli vrabec, sýkorka a datel. Datel se jmenoval Mojmír, sýkorku pojmenovali její rodiče jako Stáňu a vrabcovi neřekl nikdo jinak, než blbec. Když tu ovšem vrabec blbec byl, říkali mu radši jeho jménem. Vrabec se jmenoval Vendelín.

Křoví bylo husté tak, že uprostřed vznikl prostor, který byl docela dobře obyvatelný, aniž by jej někdo potřeboval jakkoli upravovat.

Datel Mojmír byl starý. Ráno sice odlétl na kontrolu okrsku, ale po celodenním léčení stromů se domů, pardon do křoví, vrátil utahán a na svém křesle vždy okamžitě usnul.

Sýkorka Stáňa létala celý den jako čemeřice a zpívala si písničku, která se jí ten den zdála nejhezčí. Znala okolí, tak jako málokdo a věděla, kde nachytat ty nejlepší mouchy. Když byla nasycená, poletovala si jen tak, zpívaje celému kraji pro radost.

Vrabec Vendelín byl lenoch. Nejradši by zalezl do sýpky a na jednom místě se najedl do sytosti. Často navštěvoval starý dub, kde sídlili ostatní vrabci a hádal se s nimi až do večera.

 

Jednou večer, když Stáňa vařila večeři, zaslechla podivný zvuk. Probudilo to i spícího Mojmíra. Oba se podívali směrem, odkud to vycházelo a uviděli malé, sotva měsíc staré kotě.

„Mňau,“ zastýsklo si koťátko.

„Copak tu děláš maličký?“ zeptal se starostlivě Mojmír.

   „Prosím, já nejsem maličký, ale maličká,“ zamňoukala kočička.

   „No dobrá, tak copak tu děláš maličká? Asi ses ztratila, co?“ opakoval Mojmír svou otázku.

   „Neztratila. Já jsem šla jen na procházku. Moji lidé nás dali na vychování do kravína a já byla zvědavá a šla jsem se podívat na svět. Jenže svět jsem nenašla. Teď mě bolí nožičky a potřebovala bych si odpočinout a taky mám hlad,“ rozpovídalo se kotě.

Sýkorce Stáně něco zbylo od oběda a tak maličké koťátko pohostila. To se ihned po jídle unavené schoulilo do klubíčka a usnulo.

Když se vrátil ze schůze vrabec blbec, spalo koťátko na jeho místečku.

   „Co tady dělá ten netvor?“ dožadoval se odpovědi Vendelín, který si neměl, kde ustlat.

   „To není žádný netvor, ale koťátko, které si tu unavené odpočívá. Jestli chceš, lehni si na mou postel, já musím ještě zadělat na zítřejší oběd,“ prohlásila rozhodně sýkorka Stáňa. Vrabec Vendelín poslušně zalehl a ihned usnul.

 

K ránu se nedaleko ozvalo nezvyklé zašustění. První se probudil datel Mojmír, který měl lehké spaní. Zatřásl s Vendelínem a oba pozorně naslouchali. Po chvíli znovu zapraskaly větvičky. Nebylo pochyb. Někdo se snaží dostat přes spleť větví do ptačího obydlí. Druhé zapraskání probudilo i sýkorku Stáňu a kočičku. Všichni napjatě čekali na vetřelce. Když se v šeru objevila čísi hlava, jediné koťátko, které jako každá kočka vidí ve tmě lépe, zjistilo, že je to mladá lasička, která si chce ulovit nějakého ptáčka ke snídani.

Koťátko neváhalo a skočilo lasičce na hlavu. Řádně vystrčilo drápky, které se zapíchly do lasiččí kebule. Lasička překvapena nenadálým útokem stáhla ocas mezi nohy a utíkala, seč jí síly stačily.

V ptačím příbytku se slavilo. Všichni tři ptáci děkovali kotěti, že šelmu zahnalo, protože kdyby tu zrovna dnes náhodou nepřenocovalo, jistě by jeden z nájemníků přišel o život, jako snídaně pro nebezpečného vetřelce.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0