Povídka

Děti krátkého zítřka

Autor: Zavel

Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každodenní cíle, z nichž se skládaly jejich jedinečné životy. Někdy snad fádní. Jindy bezbarvé a tuctové. Ale všechny jim patřily. Byli v nich zabydleni. Vesměs pohrouženi v sebe sama. A nakládali s nimi, jak jen tehdy uměli. Až se zdálo, že je ta zpráva nikterak nezasáhla. Alespoň většinu ne. Musela se jim dostat doslova pod kůži. A dál. Až do duše. To chvilku trvá. Zavrtat se tak hluboko, aby dosáhla na místo, kde sídlí ty nejzákladnější pudy a emoce, z nichž vyrůstají lidské sny ovlivňující rody, generace, ba celé civilizace.

 

Zbývá Vám jeden tisíc let. Pak vše skončí.

Tak zněla informace, kterou již od rána opakovaly všechny světové sdělovací prostředky. Dokola a dokola, aby ji zaslechl každý, kdo mohl. Byla totiž určena všem. S tím byla sdělena. Tak se během noci zjevila několika vyvoleným, avšak významným a důvěryhodným osobám světa. Ty ji po společné domluvě neprodleně předaly veřejnosti. Bylo to jisté. A podáno s chladnou stručností. Lidstvu, modré planetě, soustavě, galaxii, všemu vesmíru zbývalo jedno tisíciletí do svého zániku. Nebyl sdělen důvod, ani smysl, natožpak alespoň drobný náznak povzbudivého výhledu do budoucna. Nic takového. Stejně tak nikdo neznal totožnost původce oné zprávy, či jakým způsobem k onomu nekompromisnímu závěru času a prostoru dojde. Nikdo však nepochyboval o pravosti poselství. A jen nenapravitelní optimisté byli v tu temnou chvilku, jež měla svět zahalit do tmy ještě neprostupnější, schopni lidstvo chlácholit, že mohlo být hůř a alespoň dalších deset století existence nám bylo dáno a je pouze na nás, jak s nimi naložíme. To že prý svědčí o dobrotě původců seslaného poselství. Kdo je ale v tu hodinu poslouchal? Některým byl stav věcí zřejmý okamžitě. Netřeba takovým dlouhého rozvažování. Ostatní si jen pozvolna uvědomovali, co to celé znamená. A jak se mají ve svém bytí od nynějška zařídit a s ním naložit. To ráno vlaky ještě vyrazí. A cestující přidají další cihlu na stavbu jejich života. Mělo však trvat předlouhá desetiletí, než znova vyjedou. Platit však již bude zcela nový jízdní řád. Starý pak zachovají jen jako memento zašlých dob, které se nesmí vrátit.

 

Nějaký čas to trvalo. Avšak běh věcí, v ten den vychýlený na zdánlivě slepou kolej, zdál se zakrátko jasný a snad i nezvratný. Zprvu jen nezřetelné známky rozkladu. Tu kdosi nepřišel ráno do zaměstnání. Jinde hádky a šířící se alkoholismus. Počet sebevražd se zvyšoval. Ano, šlo zatím jen o nenápadný nástup vlády naprostého chaosu. Týden za týdnem však tento zkázný kurz nabýval na zřetelnosti. Pozvolna se celá země propadala v šílený tanec jako na potápějícím se luxusním parníku. Krádeže, rabování, násilnosti, pocit marnosti, to vše ovládlo společnost a nahradilo kdysi tak křehký pořádek. K čemu ten, když se budoucnost jeví tak bezútěšně? Není na něj čas ani prostor. Platí již jen teď a tady. Nic víc, nic dál. A každý žije sám pro sebe. Porodnost prudce poklesla. Proč se stát rodičem, když vaše pravnoučata ztratí jednoho jitra jakoby lusknutím prstů možnost vlastní existence? Nač se snažit? K čemu vkládat tolik drahocenné energie do úsilí tak zbytečného? Stinné stránky člověka se konečně mohly projevit v celé své odpudivosti. Tisíc let? Ani náhodou! Lidstvo samo ukončí svou existenci! Nic nadpřirozeného, ať už jde o cokoliv, nebude rozhodovat o našem osudu! Ten je přeci jen a jen v našich rukou. Pokud má toto být konec, pak si jeho podobu zvolíme sami. Žádná z oněch vět neobjevila se na hladině vědomí rozrušeného lidstva. Přesto však řídily jeho další kroky, které tak ani zdaleka neplynuly z jasné úvahy. A tak samo rozhodlo o nebytí celých generací. Miliony dětí se pro zhrzenou domýšlivost krátkozrakých rodičů neměly narodit. Snad šlo o projev milosrdenství. Snad je možné takové jednání pochopit. Svět zachvátil zmar a beznaděj. Kalendář, ba i hodiny byly zapomenuty. Staly se zbytečnými. Vždyť pokud jen přežíváte, pro dnešek či prázdný okamžik, nezajímá vás datum ani čas. Nač je měřit? Doba člověka již přeci byla vyměřena. Zítřek se zásahem vyšší moci ruší, znělo shůry. A co když nejde o tisíc let? Třeba jim nezbývá ani týden. Rychle užít co nejvíc! Na rozum a zodpovědnost již není čas. I ty jsou již k nepotřebě. Tak nějak potácel se svět celých dvacet let. Vydržel tak až příliš dlouho.

5/5 (1)
Emoce?
avatar

0