Povídka

Deník (VI)

předchozí část zde

 

„Tak už mi věříte?“ pronesla tiše paní Müllerová, která najednou stála přímo za mými zády. Ano, lekl jsem se a snažil to na sobě nadat znát. Do pokoje vstoupila velice potichoučku, kradmo jako duch. Dveře nevydaly jedinou hlásku. Udělalo se mi trochu na zvracení.

„P-p-pardon…“ vykoktal jsem ze sebe a rozpačitě vstal, „už budu muset jít… Nemám s sebou žádné vybavení. Je potřeba projít všechny její knížky… Prohledat pokoj… Optat se sousedů… Taky sesbírat otisky z parapetu.“ Lhal jsem, všechno to udělali už předchozí vyšetřovatelé. Nic nenašli.

„Myslím, že byste měl raději zůstat tady…“

Měla pravdu, venku se mezitím rozpoutalo hotové peklo. Pustili jsme si rádio, kde hlásili rychlost větru přes sto čtyřicet kilometrů v hodině – velice blízko orkánu. Spolu s vichrem se na ulice valily tuny a tuny sněhu. Veškerá doprava zkolabovala. Teplota stále klesala už pod mínus dvacet stupňů. Jít teď ven by se rovnalo sebevraždě.

Dal jsem si další kávu a zavolal do kanceláře, že už se dneska vzhledem k situaci nestihnu dostavit. Pochopitelně.

Popíjel jsem kafe a znovu a znovu pročítal Natáliin deník, až jsem těch pár stránek znal už téměř nazpaměť. Slova, která volila, styl, kterým psala, TO, co viděla – Přišlo mi, jako bych tam byl s ní. Jako bych byl jí. Ale co se stalo v ten osudný večer? Opravdu to byly jenom sny?

Stihl jsem ještě pročíst pár jejích knížek a prohledat dívčin pokoj. Opravdu nic jsem nenašel. A jestli tam někdy byla nějaká stopa, paní Müllerová už ji musela sklidit, když v pokoji po zesnulé uklízela.

Už se připozdívalo, bylo asi kolem sedmé večer, ale venku už dávno nastala noc. Vítr však stále nepolevoval a teploty pořád klesaly. Ulice teď už byly zcela neprůchodné. Paní Müllerová naštěstí byla té lásky, že mi dovolila přespat. Nabídla mi dívčin pokoj a manželovo staré pyžamo – vše jsem sice ochotně přijal, ale samozřejmě jsem šel spát jen ve svém spodním prádle a v pokoji jsem si ustlal na podlaze u nohou postele. Z pomyšlení, že bych spal v posteli, kde ležela mrtvá dívčina, ještě k tomu v šatech jejího mrtvého otce, se mi dělalo jaksi nevolno.

Zatáhl jsem závěs a ke spánku se uložil někdy kolem deváté, po tom, co jsme povečeřeli nějaké párky, co nám paní Müllerová ohřála.

O případu jsme ten den už nemluvili.

pokračování zde

0
☆ Nehodnoceno ☆
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0