Povídka

Deník (V)

předchozí část zde

Hned po této kapitole mi bylo jasné, proč její matka tolik trvá na tom, že Natálie byla zavražděná. Nabyla nejspíš přesvědčení, že ji někdo za okny skutečně sledoval a že se nakonec musel nějak dostat dovnitř. Taková možnost tu je. Ve Starém Ghettu jsou bohužel takové incidenty relativně běžnou záležitostí. Ale podle záznamů bylo okno zevnitř zavřené, stejně jako dveře bytu, a na těle se nenašlo sebemenších známek po násilí či vnějším zranění.

Dopil jsem to hnusný kafe a jelikož paní Müllerová stále ještě spala, rozhodl jsem se prozkoumat Natáliin pokoj, který stál hned vedle kuchyně. Vydal jsem se tam poněkud kradmo, více kradmo, než bych si přál – cítil jsem provinění, jako bych se vkrádal do čísi hrobky a narušoval onen posvátný klid, kterého se dostává už jen opravdu dávno zesnulým a zapomenutým duším.

Dveře do pokoje ani nevrzly. Nevydaly jedinou hlásku. Ani, když jsem je za sebou opatrně zavřel. Uvnitř mě překvapilo, jak moc byl onen pokoj pustý. Bylo vidět, že se opravdu sotva nastěhovaly – Žádný koberec, jen špinavé parkety. Holé šedé stěny s popraskanou omítkou. Bez obrázků. Všude se povalovaly polootevřené krabice s ještě nevybalenými věcmi. Uprostřed u zdi stála jednoduchá postel s potrhaným povlečením. Ustlaná. Vpravo od ní malý psací stolek s křivou stoličkou. Na něm lampička a pár poházených knížek. Mezi nimi jsem rozeznal několik s psychologickou tématikou a také povídky od Franze Kafky. Nalevo od postele čnělo okno, nyní s roztaženým tmavomodrým závěsem a s nepěkným výhledem na nevzhledné střechy a komíny Starého Ghetta. Za oknem se hnala černá mračna přinášená sem od továren blížící se vichřicí.

Tady, čelem k oknu, jsem se posadil na okraj postele a znovu otevřel Natáliin deník:

12. ledna 2001

Je to pořád horší a horší. Nic se nezměnilo. Ten čumil za oknem – pořád tam je! Pořád tam sedí. A čumí. A šeptá. I když je schovaný za závěsem, stejně na sobě cítím ten jeho hladovej pohled! – Chce pustit dovnitř? Proč? Aby mi ublížil? Nebo je to jenom v mojí hlavě? Mami, proč se mnou nemluvíš? Proč mě k sobě v noci nepustíš? To mě necháš umřít strachem, jako umřel táta? Táta si to zasloužil, ale co já jsem ti kdy provedla?

Proč se mnou nemluvíš?

Jakými výčitkami musela její matka právě trpět? Čím si to obě zasloužily?

13. ledna 2001

Asi už jsem se doopravdy zbláznila! Nakoupila jsem si hromadu knížek o psychice, snech a úzkostech. Šprtala jsem se každou tu dlouhou probděnou noc, zatímco za oken rezonovalo to úlisný šramocení.

V jedný knížce jsem se dočetla o síle strachu, o tom, jakou velkou moc má nad lidským vědomím – Prý jediný způsob, jak ho překonat, je postavit se mu. Postavit se tomu, co člověka ve snech neustále straší. Postavit se svému Strachu.

Podle jiný knížky to asi má co do činění s mým mrtvím tátou – Ten pohled. Ano! Ten tátův slizký pohled, kterýho jsem se tolik hnusila. To bude ono! Ten pohled se mě teď drží. Drží se v mý hlavě. Číhá tam, za tím oknem. Je tam a já se ho snažím ignorovat, místo toho, abych…

Místo toho, abych odkryla závěs a zjistila, že se není čeho bát!

To je to, co musím dneska večer udělat.

Celá záda mi polil mráz. Venku se zatáhlo. Nastala noc, ačkoli bylo teprve něco kolem poledne. Vichřice rytmicky bušila do okenic.

14. ledna 2001

Když jsem včera večer odhrnula závěs, musela jsem se mentálně zhroutit. Do posledního okamžiku jsem si předříkávala: „Nic tam není. Nic tam není. Nic tam…“ škubla jsem závěsem. A Ono to tam bylo!

Srdce se mi zastavilo. Nevědomky jsem pomalu pozadu kráčela směrem k posteli. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Zpoza okna na mě civěla tvář. Tvář bledá jako úplněk na černý obloze. Zohavená, křivá tvář bez rtů, bez obočí, bez víček, se shnilými zuby a slizem kapajícím od huby! Civěla těma svýma zelenýma vypoulenýma bulvama přimo na mě. Tak neuvěřitelně tiše, jako by tam ani nepatřila. Jako by to byl jen obrázek přilepený na okenní tabuli – A přece to tam bylo! Nepatrně se tomu třepotala čelist a celé bledé bílé tělo, připomínající oškubaný kuře. Z křivý páteře tomu vyrůstaly čtyři – skoro lidský – končetiny a pařáty se zarývaly do okenní římsy.

Zakopla jsem o postel a spadla na studenou zem… Tam jsem se třásla až do východu slunce. Dokud To zase nezmizelo.

Byl to táta? Nevypadalo to jako táta. Bylo to jako ti psi bez srsti, nebo kočka Sphynx. Sedělo to tam a třáslo se to. Třáslo se to zimou.

A chtělo to pustit dovnitř!

Při otáčení stránek se mi třásly ruce. Vzpomněl jsem si na tu tvář v oknech, kterou jsem viděl včera večer cestou domů. Byla tolik povědomá… ale tolik jiná…

18. ledna 2001

Rozhodla jsem se nechat závěs roztažený. Čelit tomu – svému Strachu!

Ale ta věc se vrací KAŽDOU noc. Prostě tam sedí. Tiše sedí a civí na mě. Občas seberu odvahu a podívám se taky, abych se přesvědčila o tom, že se mi to jenom zdá… ale DO PRDELE! Ono to tam JE! A civí to na mě. Jenom to CIVÍ… a šeptá. Anebo ne? Jsou to jenom halucinace? Chce to pustit dovnitř! Chce? Anebo to chci já?

Nechci! Je to ohavný. Hnusný. Slizký – Jako ten tátův pohled!

DO PRDELE! Opravdu to musím udělat? Opravdu musím nechat to okno dneska otevřený?

Čelit svýmu strachu?!

Hrdlo se mi sevřelo hrůzou. Srdce mi div nevyskočilo z těla. Poslední záznam byl ze dne před tím, než byla nalezena mrtvá.

19. ledna 2001

Tak jsem to udělala – ještě před setměním jsem otevřela okno a šla si lehnout. Čekala jsem, až přijde tma. Až To přijde. Ani jsem nemrkala a civěla na okno. Čekala jsem. Čekala… a pomalu ztrácela odvahu.

Pak jsem se zase schovala pod peřinu… A o chvilku později jsem to uslyšela – roztřepené šramocení, jak se to nešikovně sune přes okenní římsu dovnitř. Slyšela jsem, jak se to slizce otírá svým lepkavým tělem o závěs. A pak to s plesknutím došláplo na zem. A pak to mlaskalo… Mlaskalo to, jak se jedna noha po druhé přilepovala a zase odlepovala od studený podlahy mýho pokoje. Pomalými krůčky. Mlask!… Mlask!… Mlask!…

A pak to umlklo. Zastavilo se to. Přímo u mý postele.

A já schovaná pod peřinou jsem se počůrala. Slyšela jsem jenom, jak tam stojí. A civí! Zase jenom stojí a civí na mě, jak se ve vlastních chcankách třesu pod peřinou.

A šeptá mi to do ucha: „Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř…“

Ale já to nedokázala. Nedokázala jsem to k sobě pustit. Nedokázala jsem se na To podívat… NEDOKÁZALA!

Ještě ne…

Ale dokážu, DOKÁŽU TO! Protože už nevím, co jiného si počít…

Tady deník skončil a já pocítil, jak mi zátylek náhle ovál čísi kolísavý dech.

pokračování zde

0
☆ Nehodnoceno ☆
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Tvůj názor nás zajímá, přidej prosím komentář.x
()
x
0