Povídka

Co umí lidský duch, lidské vědomí

Není to dlouho, začala jsem chodit na meditace k Renatě M. Hořičáci vědí, o kom mluvím. Blížily se vánoce a v jejích skupinách bylo zvykem dávání dárků. Ode mne si účastníci skupiny přáli andílky. Jednoho menšího do peněženky jako ochranu na cestě a jednoho většího. Namalovala jsem dvanáct větších andělů. Každý byl jiný, aby si mohl každý vybrat toho, který mu bude příjemnější. Mezi andílky byl jeden, kterému jsem dala jméno Anděl klidu a míru. Čtrnáct dní jsem se na něj doma dívala a vysílala k němu své myšlenky. „Nechci, aby si tě někdo vybral. Chci, abys mi zůstal. Uklidňuješ mě. Ta modrá je nesmírně příjemná.“ Tak to šlo celou dobu, až přišla očekávaná poslední meditace. Rozložila jsem obrázky, aby si je všichni mohli prohlédnout a vybrat si ten svůj. Nakonec, když už měli všichni vybráno, zůstal na zemi poslední anděl. Tušíte už, který tam zůstal? Ano. Ležel tam ten můj vysněný Anděl pokoje a míru. Nikdo si ho nevybral. Dnes má čestné místo v mé pracovně.
Co myslíte? Šlo o zázrak nebo o sílu lidského vědomí? Tohle je jen na vás.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0