Povídka

Bratři

Bratři

Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore hominis fuit, eidem restituatur.“

Sancti Thomae de Aquino

Tragédie, která postihla mladičké bratry Kazimírovi, je historií vskutku nešťastnou. Mluví se o hrůznostech, ohavnostech a kletbách, o nepřirozeném, nekřesťanském jednání, které vedlo ke zkáze jednoho celého rodu. Není prý morální si takto zahrávat se silami, kterým nejsme schopni plně porozumět. Chápu tato nařčení, v oboru jsme na ně ostatně již uvyklí, osobně se ovšem domnívám, že se jedná o přehnané závěry. Lidé velice rychle odsuzují věci, které se vymykají jejich omezené racionalitě, a nehoda bratrů Kazimírových nedala dlouho spát dokonce i mně samotnému. Bylo to ovšem jen to a nic více – nehoda, risiko, které s sebou naše profese vždy přináší.

Víte, evokace duše, reanimace těla… to jsou jen jedny z mnoha povšechných zdatnosti. Dá se jich snadno nabýt pečlivým studiem grimoárů a „zapovězených“ knih o okultních praktikách, spiritismu a astrologických a numerologických principech. Takových spisů po fakultách kolují stovky a další tisíce jich leží zaprášených ve sklepeních klášterů a soukromých sbírkách. A to vskutku nepočítám ony pochybnosti, krásně naaranžované na pultech knihkupectvích. To je teprve skutečné šarlatánství! Jakmile však máte k dispozici adekvátní zdroje a vědomosti, zbývá už jen nabýt zkušeností – desetiletí praxe a nesčetně mnoho nezbytných omylů – a můžete snadno dosáhnout překvapivých výsledků. V principu se nekromancii může naučit téměř kdokoli, málokterý smrtelník má ovšem tu odvahu vydat se po nezmapované černé stezce, vinoucí se temnou soutěskou vysoko nad běžnou lidskou zkušenost, do zastřených šedých sfér mezi životem a smrtí, kde logika a kauzalita postrádají sebemenší význam. Průměrný smrtelník raději setrvá v komfortu domnělých jistot, které mu nabízí všední pozemská existence, zaobalená do vyumělkovaných zákonitostí, norem a pravidel, kterými společnost zručně svázala křídla lidské nevědomosti. Může za to úzkost a strach, strach z neznámého, že tváří v tvář nevysvětlitelným jevům se jako stébla chytáme chabých výdobytků lidských věd, jejichž axiomy přitom v perspektivě makrokosmu fatálně selhávají. Je lidskou přirozeností přičítat dějům řád a smysl a odmítat věci racionálně neuchopitelné. A představa, že by světu mohl vládnout chaos a síly nemyslitelné tak, že i lidská božstva se proti ním jeví jako hrouda zubožených červů, nás dohání k šílenství…

Jistě, jsou to honosná slova. Pokud se tomuto oboru věnujete tak dlouho, jako nyní já, naučíte se mluvit takovým způsobem, který na diváky zapůsobí patřičným dojmem. V podstatě je to celé hra, jak se slovy, tak s vědomím, a kdyby lidé věděli, jak relativně málo stačí k úspěšnému probuzení mrtvého, určitě by za tuto službu nebyli ochotni zaplatit tak přívětivou částku. Chápete tedy, že je v našem zájmu udržovat si určitou úroveň mysteriozity. Z principu se nám to daří a leč konkurence je v moderní době skutečně silná, počet zoufalých zákazníků stále narůstá. Možná vás to překvapí, zdá se ovšem, že s rozmachem průmyslu a hospodářství přibývá i ztracených duší, které v novodobé společenské mašinérii nenacházejí své místo. Když se světa zmocnila věda a pokrok, stal se pro ně ještě neuchopitelnějším, než v době mýtů. Ani tehdy člověk neznal podstatu vlastní existence, dnes ji však má stále před očima, vytištěnou na papír a oštemplovanou kvalifikovanými úředníky. Individuum se stalo bezvýznamným, to společnost, systém, řád, evoluce a pokrok k „lepším zítřkům“ – to jsou hesla, která se nám dnes vplétají do podvědomí, ideje, na kterých skutečně záleží.

Není tedy divu, že stále více lidí vyhledává naše služby. Jsou totiž věci, na které je věda vskutku krátká, a které se proto systematicky pokouší odmítat. Zoufalá doba si ovšem žádá zoufalých řešení, a tam, kde doktor nepomůže, přichází nekromant, aby nám znovu připomněl nepatrnost a bezvýznamnost všeho toho útrpného lidského pachtění…

Abych se ovšem vrátil k bratrům Kazimírovým, jejich případ byl plný podivných událostí ještě před tím, než si bědující pozůstalí vůbec sjednali mých služeb. Byl to právě nedostatek informací, jenž zapříčinil fatální nedorozumění, které se odehrálo oné listopadové noci na starém gotickém hřbitově. Jak totiž praví Tomáš Akvinský: „Pokud se obnoví k životu člověkovo tělo, je nutné, aby vše z tohoto těla bylo obnoveno s ním. A kdybych tehdy věděl, co vím teď, dozajista bych k celému procesu přistupoval docela jiným způsobem.

Jáchym a Josef Kazimírovi zmizeli zpočátku podzimu kdesi uprostřed smrkových hvozdů, v oblasti strmých soutěsek a pískovcových skal, kde se před dávnými eóny rozléhalo prastaré moře. Starý pan Kazimír je tam brzy zrána vyvezl na krátkou prohlídku, vrátil se ovšem až pozdě po setmění, sám. Podle paní Izabel, jeho tehdejší ženy a macechy obou hochů, je ztratil při procházce širou roklí. „Na nepatrný okamžik z nich spustil oči,“ vyprávěla příbuzným, „nechal je skotačit a hrát si po lese. Když se ovšem ohlédl, po chlapcích se dočista slehla zem!“ Podle ní pan Kazimír pátral po chlapcích po celý dlouhý den až do úplného setmění, přičemž nejednou sám v nekonečných černých hvozdech málem zbloudil. Hledal však marně a po návratu se fysicky i psychicky zhroutil. Znovu se již do lesů nevracel. „Jákob je starý muž,“ obhajovala manžela paní Izabel, „bez přestání pracuje již přes padesát let, potřebuje klid a tahle ztráta… ještě k tomu tak brzy po smrti milované chotě, budiž jí země lehká, by jej mohla docela přivést do hrobu.“ Pokud ovšem vím, pan Kazimír už tehdy přesluhoval o pár desítek let více, než tvrdila.

Kazimírovu zesnulou ženu a matku obou chlapců, paní Helenu, všichni z rodiny milovali. Říkalo se, že je klenotem Kazimírova jinak už dosti sešlého a chorobami prorostlého rodu, a vedle chlapců samotných a slečny Jarmily, jejich půvabné sestřenice, příslibem lepších zítřků. Bohužel ale předčasně zemřela během léta téhož roku, kdy zmizeli její dva synové. Té ztráty a onoho hřbitovního incidentu se tedy již nedožila, alespoň ne v pravém slova smyslu.

„Přísahej, že se o ně dobře postaráš,“ prosila úpěnlivě svého muže na smrtelném lůžku před tím, než nadobro podlehla zákeřné otravě mozkových blan.

Jestliže paní Helena byla klenotem a spásou toho skomírajícího rodu, paní Izabel byla jeho prokletím. Podle příbuzných se ta čarodějnice vplížila do rodiny hlavně kvůli příslibu prastarého dědictví, bohatství a majetku pochybného původu, kterým rod přetéká. Ďábelská žena jí říkávali. Údajně zneužila situace a podmanila si Kazimírovu zachmuřenou mysl, svedla jej a obtočila kolem prstu. A vskutku, pan Kazimír na ni nedal dopustit, vášnivě se jí nechal uhranout již týden po smrti své milované choti a od té doby jako by se stal jen sešlou, nemyslící loutkou. A ona jeho právoplatnou ženou. Po okolí kolovaly zvěsti, že měla prsty v jistých okultních záležitostech, není ovšem na mně, abych takovéto věci soudil, jisté ovšem je, že si tímto způsobem podezřele rychle vydobyla pevné místo na výsluní společenského žebříčku.

A pak náhle zmizela. Zem se po ní slehla již pár týdnů poté, co Jákob přišel o oba chlapce. Zvláštní ovšem bylo, že o její vypátrání, či o oživení paní Heleny mne pan starý pán nikdy nepožádal. Ohledně pohřešované paní Izabel nikdy neprojevil sebemenší chmury a v záležitosti zesnulé choti prohlásil jen, že se s ní jednoho dne velice rád setká na onom lepším místě, kde se dozajista právě nachází. Domnívám se však, že ve skutečnosti jej tížily výčitky svědomí, strach, který by mu nikdy nedovolil se své zhrzené choti podívat zpříma do očí, ať už kvůli ztraceným chlapcům, či pletkám s paní Izabel. Zde mé kompetence ovšem končí. Vždyť kdo jsem já, abych soudil takovéto věci?

Po zmizení ďábelské ženy se pan Kazimír jako zázrakem zmátořil, opět nabyl dřívějších sil a dokonce ve městě konečně zburcoval pátrání po ztracených synech. Výprava byla předem označená za beznadějnou, zima se kvapem blížila a od zmizení chlapců uběhla řada týdnů, nikdo si tedy nedokázal představit, jakým zázrakem by tam venku, v temných lesích uprostřed bludišť vysokých skal a hlubokých soutěsek, někdo dokázal tak dlouho přežít, natož pak dva malí hoši. Přesto nikdo ve městě nedokázal prosby svého mecenáše odmítnout, obzvláště za tak štědrou částku, kterou přislíbil případnému nálezci. Zpráva o pátrání se rychle roznesla a lesy se záhy naplnily dobrovolníky z celého širého okolí. Zástupy mužů a žen s lucernami tři dny vkuse křížem krážem pročesávaly hluboké hvozdy a temné skály, propasti, jeskyně a široké soutěsky protkané nebezpečnými srázy a dravou řekou. Po třech dnech se však po zmizelých chlapcích nenašlo jediné stopy. Říká se, že sám pan Kazimír prohledával lesy tři dny a tři noci bez jediné přestávky. Tak moc úpěnlivě toužil odčinit hřích, kterého se dopustil. Zdálo se však, že marně.

Až čtvrtý den, těsně před setměním, se jednomu z mužů poštěstilo. Hluboko v divočině, na dně široké soutěsky vyhloubené dávnou řekou, po níž zde zbyla už jen zapomenutá propast prorostlá tlejícími kmeny a vysokým kapradím, narazil na zbytky čehosi, co se zdálo být dětskou botou, roztrhanou a celou zakrvácenou. Vzhledem k jejímu zdevastovanému stavu bylo zjevné, že minimálně jeden z chlapců byl, doufejme že až po smrti, pozřen medvědem, či jinou divokou zvěří, která se divočinou potuluje. Když se hrůzný nález donesl až ke Kazimírovi, starý pán se na místě zhroutil, propukl v pláč, neutuchající nářek a vztek takový, že až bušil pěstmi do země. „Zabil jsem je!“ vykřikoval stále dokola skrze proudy slz. „Zabil! Je to moje vina!“ Poznal botu, kterou nosil mladší ze synů, osmiletý Josef, když ho otec spatřil v lesích naposledy.

Tím pátrání ale docela neskončilo, pan Kazimír si byl už tehdy dobře vědom schopností a účinků, které nekromanti, jako já, jsou schopni za určitou cenu poskytnout. Navýšil tedy slíbenou odměnu a rozhodl se v hledání neustat, dokud nebude nalezeno alespoň jedno mrtvé tělo.

Přestože resurekce samotná není vůbec komplikovaným procesem, vyžaduje splnění parametrů, které nejsou zájemci vždy schopni zcela naplnit. Člověk, jako z podstaty psychofysická entita, se skládá ze dvou primárních složek – z látky a formy, neboli hmoty a duše. Aby synchronicita proběhla úspěšně, musí být na jedné straně zachovalá mysl, ochotná navrátit se do svého těla, a na straně druhé tělo samotné, pokud možno fysicky co nejméně dotčené. Je tedy snazší oživit nemocné, jejichž tělo lze ještě hypnoterapicky uzdravit, než vzkřísit například člověka, jemuž chybí některá z končetin, či vnitřní orgán – Taková bytost je v případě resurekce odsouzena k bolestivému, strastiplnému životu, anebo, v tom horším případě, k znovuprožití vlastní smrti. Ovšem v menšině případů, pokud je bytost opravdu velice hypnabilitní, se může za pomocí parapsychologických vzpomínek exempláře podařit obnovit i ztracené orgány. A v opravdu mimořádných případech, o jejichž existenci panují dohady i mezi nekromanty samotnými, dokonce i tělo celé, zvané pak astrální. Do zkripleného těla se ovšem ve většině případů ztrápená lidská duše již vrátit odmítá.

Pan Kazimír měl v tomto ohledu neuvěřitelné štěstí, neboť se druhý den po objevení botky opravdu podařilo nalézt i jedno z těl. Patřilo staršímu z bratrů, dvanáctiletému Jáchymovi. Byl objeven na vzdáleném konci téže rokle, schoulený do klubíčka v jedné menší jeskyni, mrtvý, ale i po několika dnech velice zachovalý. Šaty a tvář měl zborcenou krví a v jedné ruce jako talisman křečovitě svíral druhou bratrovu botku. Vše nasvědčovalo tomu, že zemřel vyčerpáním, chladem a podvýživou, což nejsou nevratně napáchané škody. To, že se do těla stále nepustil hmyz, ani jiná havěť, nasvědčovalo tomu, že zemřel relativně krátce před nalezením. Vyvstala ovšem otázka, jakým způsobem dokázal v té divočině takto dlouho přežít. Čím se živil? Co jedl?

Tělo bylo ve spěchu dopraveno k otci a po krátkém, spíše formálním oplakání převezeno do rodové hrobky na starý gotický hřbitov. Pan Kazimír očividně nechtěl nic ponechat náhodě, nálezci vyplatil slušnou odměnu, najal si lékaře a pod odborným dohledem nechal tělo nabalzamovat a zakonzervovat do zvláštní onyxové rakve tak, aby mu zub času ublížil co možná nejméně. Kvůli oficialitám a zachování pověsti vystrojil dokonce i honosný pohřeb, kdy za přítomnosti příbuzných a přátel rodiny uložil synovu rakev do hrobky vedle matky a prázdné rakve jeho mladšího bratříčka. Josefovo tělo se nikdy nenalezlo.

Jakmile byl Jáchym řádně uložen ke spánku, pan Kazimír se pustil do pátrání. A když se nějaká hrůzná událost udá v nějaké velice zámožné rodině, bývám obvykle prvním, komu se o tom donese. Víte, za léta praxe jsem zjistil, že ty nejzoufalejší existence se paradoxně nacházejí mezi těmi „nejšťastnějšími“ v naší společnosti – tedy mezi úspěšnými kapitalisty, jejichž životní komfort už dosáhl takové úrovně, že se jejich mysli hroutí pokaždé, když jen zaslechnou náznak nevyhnutelné smrti, zkázy a do očí bijící marnotratnosti veškerého jejich celoživotního snažení. Proto jsem jako jeden z mála rozhodil své sítě právě v těchto mořích.

Nekromancii jsem se naučil, jako většina z nás, právě na universitě, kde jsem se snad šťastnou náhodou, snad vlastní podvědomou vůli, připletl do kruhu okultistů studujících satanismus a další zakázané vědy. Tehdy se mi do ruky dostal můj první grimoár: Lemegeton, démotický spis, který mne naprosto pohltil. Brzy jsem se naučil základní teorii a pronikl hluboko do systému skrytých nauk a znalostí, kterými moderní doba toliko opovrhuje, dokud sama nemá potřebu se na ně v zoufalosti obrátit. Vystudoval jsem je spolu s lékařskou vědou, alchymií a anatomií, tolik užitečnou pro mé dílo, dá tedy rozum, že již od prvopočátku jsem se úžeji zaměřil na reinkarnaci a resurekci těl. Je až k nevíře, kolik nedotčených materiálů jsem byl schopen objevit již během studia, a ještě více se mi jich zpřístupnilo po navázaní určitých anonymních kontaktů. Zatímco ale spousta mých soukmenovců preferuje práci v utajení, snad z opodstatněného strachu z veřejného opovržení a morálních soudů, já směle vykročil do světla a zjistil, že svým umem můžu ulehčit nejen ostatním, především však i sám sobě. Žijeme v době, kdy je všemu přiřazena číselná hodnota, a přestože jsem svou mysl uzavřel do archaického vědění, tělo si stále žádá určitých světských požitků, které vyvolávání mrtvých není sto uspokojit. Inspiroval jsem se tedy soudobou společností a své služby uvedl přímo na trh, nejdříve za laskavost, později za řádné finanční ohodnocení. Brzy se mé jméno a skutky šeptem roznesly po celém kraji a od té doby nemám o zakázky nouze.

První jmění jsem vydělal na resurekci mrtvých novorozeňat. Ježto malé tělo, pokud se ovšem narodí relativně zdravé, není nikterak komplikované obnovit, a čerství duch obvykle neoplývá žádnou zvláštní vůlí, která by mu bránila v návratu do hmotného stavu. Tolik zoufalých žen, které byly ochotné zřeknout se bezmála i veškerého poděděného majetku, jen aby si mohly znovu pochovat své malé děťátko. A ve většině případů resurekce proběhla v pořádku. Divili byste se, kolik z těch dětí dnes už dospívá, šťastně kráčejí mezi námi, studují na univerzitách a pravděpodobně ani sami netuší, že už jednou v minulosti odešli na onen svět. Později jsem se tímto způsobem dopracoval ke starým a nemocným, kteří toužili svůj nuzný život ještě nepatrně prodloužit. Ať již je totiž člověk z hlediska moderních hodnot v životě sebevíce úspěšným, vždy nakonec umírá s pocitem prázdna a nenaplnění, s pocitem, že to podstatné musí teprve dokázat. Chtíč je ale neukojitelný a smrt nevyhnutelná. Nakonec, po mnoha a mnoha oživeních, dosáhne tělo takového stavu rozkladu, že už není možno jej dále obývat. A nenaplněná duše sama poté věčně bloudí prázdnotou kolem něj. Nerad bych vás tu ovšem zatěžovat zbytečnými technickými podrobnostmi celé věci.

V záležitosti bratrů Kazimírových to nebylo poprvé, kdy se ke mně dostala zakázka související s tímto rodem. Vzpomínáte si na ctihodnou paní Helenu, onen výkvět prohnilého rodu, zářící hvězdu a příslib lepších zítřků? Ve skutečnosti tato spanilá kráska také byla, světsky řečeno, nemrtvá. Stala se tím, co zveme ironií osudu. Chudá vesničanka, porážená jednoho rána splašeným kočárem. Tragedie. Naštěstí přičiněním sudby onen vůz neřídil nikdo jiný, než bohatý princ, statečný pan Kazimír. Dívce okamžitě přispěchal na pomoc a ani skutečnost, že kráska na místě zemřela, nezabránilo zachmuřenému muži, aby k ní zahořel nevýslovnou láskou. Tehdy mé služby vyhledal poprvé. Seskládat zpřelámané tělo mi dalo spousty práce, naštěstí však kromě mozku nedošlo k žádnému nezvratnému poranění. Mrtvá tedy opět procitla k životu, a to k takovému, o němž se jí nikdy předtím ani nezdálo. Pravda, lehce labilní, ale kdo o tom nevěděl, ani by si toho nevšiml. Šlechetný rytíř ji pojal za svou choť a paní Helena se téměř přes noc stala součástí jednoho z nejbohatších rodů široko daleko. Nemrtvá do něj přispěla navíc dvěma zdravými dětmi a všichni spolu žili šťastně, až do její předčasné smrti. Pohádkový život. Povězte mi, dokáže toto věda a pokrok?

Pro pana Kazimíra tedy nebylo obtížné o více jak patnáct let později mne opět vyhledat. Za službu, kterou jsem mu tehdy poskytl, mi byl neskonale vděčný, a není tedy divu, že se s touto delikátní záležitostí obrátil opět na mne. Nehledě na to, že v průběhu let jsem nejednou přijal zakázku u některého ze strýců, či dědů z rodu Kazimírů, kteří si na prahu smrti přáli ještě trochu času navíc, jen aby mohli dokončit jakési podstatné, neodkladné záležitosti, na které si přesto nikdy nenašli čas. Po tom všem by se dalo říci, že jsem se stal jejich rodinným nekromantem a nebyl jsem tedy ani překvapen, když na vrata mého tehdejšího sídla zabušil posel, jehož pan Kazimír pověřil mým vyhledáním.

Zpráva, kterou nesl, mluvila zřetelně: Mrtvý syn si zaslouží druhou šanci. Žádáme o pomoc. Odměna zaručena. K.“ A jelikož se mi tou dobou zvěsti o ztracených synech již donesly, nebylo třeba dalšího vysvětlení.

Na panství Kazimírů jsem dorazil o tři dny později. Býval bych to mohl stihnout i mnohem dříve, je ovšem dobré udržovat klientelu v napětí. Stejné to bylo i s procesem resurekce, ježto na čím více problémů nekromant při své práci narazí, tím větší odměnu mu je zoufalý oligarcha ochoten přislíbit. Je podivuhodné, že za tyto praktiky jsem obvykle kritizován i více, než za samotné oživování mrtvých.

Na panství jsem dorazil před západem slunce. Za vysokou železnou bránou mne přivítaly černé stíny vysokých zámeckých věží, hluše trčících z prastaré budovy. Hlavní blok stavby se nachází v téměř dezolátním stavu, zdi má protkané spáry, které porůstají břečťanem a křovím. Z domu pak vystupují další dvě široká, očividně mnohem později přistavěná křídla. Na obrovském nádvoří bují plevel a neudržované travní plochy a uprostřed stojí stará, již dávno vyschlá studna, kterou se nikdo neobtěžoval zapečetit.

V hlavní hale mne přivítal už velice rozrušený pan Kazimír. Po těch patnácti letech vypadal, jako by zestárl o celé století. Pokožku měl sešlou a vrásčitou, záda shrbená, údy zkřehlé a vlasy řídké, protkané šedí. Přesto se mu do prázdných očí vrátilo trochu lesku v moment, kdy mne konečně spatřil. Po krátkém formálním přivítání mne přizval k večeři, kde jsme prodiskutovali celý proces. Seděli jsme v jídelně, u dlouhého, bohatého stolu překypujícího delikatesami, kterými mi pan Kazimír rád předváděl svou náklonnost. Nad jídelním stolem visel obraz zesnulé Heleny a jejich dvou synů, hned vedle zelo prázdné místo, které muselo být bezpochyby kdysi zasvěceno paní Izabel.

Dlouho jsme tam seděli a já se stále vyptával na další a další podrobnosti ohledně chlapcova úmrtí a ostatních okolností. Leč se zdálo, že pan Kazimír věděl cosi, co se mi zdráhal zdělit, přestože zarputile tvrdil opak. Provedl jsem několik neurčitých zápisů a jelikož druhý den měl být shodou náhod úplněk, ujistil jsem starého pána, že k resurekci dojde až zítra o půlnoci. Ne že by to bylo podstatné, ale jak pravím, trocha mysteriozity je dobrá pro naše obchody. Ze stejného důvodu jsem panu Kazimírovi také doporučil na seanci přizvat co nejvíce rodinných příslušníků, ne snad pro to, aby měl chlapec větší motivaci k návratu z onoho světa, leč aby i ostatní byli svědky toho, jakých zázraků jsem schopen učinit, a až sami budou v nouzi, aby věděli, na koho se mají obrátit.

Až v noci, kdy pan Kazimír ulehl k neklidnému spánku, započal jsem ve svém pokoji skutečnou přípravu. Jelikož mne ujistil, že tělo se nachází v perfektním stavu, zbývalo už jen nalézt Jáchymovu duši, která, jak jsem doufal, stále bloudila někde nablízku. Nasvědčovala tomu spousta psychokinetických jevů, které necvičené lidské oko není sto postřehnout. Fysické projevy spirituální podstaty. Například otcova sešlost a předčasné stáří, zapřičiněné chmurami, steskem a především neutuchajícím pocitem provinění – takzvaní duchové uvnitř jeho mysli, přiživující se a vysávající. A i když tento výrok obvykle pronášíme v metaforickém smyslu, je na něm více skutečného, než bychom sami byli kdy ochotni uvěřit. Dalšími příznaky bylo všeprostupující ticho okolní krajiny, mrtvolný všudypřítomný mráz a podivná, pouze intuicí vnímatelná aura, protkaná celým tím místem. Poté, během hluboké meditace, jsem si uvědomil až hmatatelnou vlhkost ve stěnách a ve vzduchu kolem mne. Nebyla to však plíseň, ani voda pronikající skrze zchátralou střechu – byla to ruka umrlce, která mne záhy vyvedla z pokoje, dveřmi, dolů po točitém schodišti, ven z domu, až na spící nádvoří.

Ocitl jsem se venku pod širým zataženým nebem. Celý kraj byl zastíněn nocí, jediným světlem mi byl skomírající plamínek svíčky, komíhající se vysoko za okenicí mého pokoje, a stará studna, která se v jeho chabém svitu nepřiměřeně silně blyštila, jako křišťál pod měsíčními paprsky. Směřoval jsem tedy ke studni, veden vnuknutím a tou chladnou, smrtí nasáklou rukou. Na dno studny samotné vidět nebylo, alespoň ne v tradičním slova smyslu, její obsah byl ovšem zřejmý. Tam dole, v neprostupné temnotě, kam slunce nedohlédne ani za pravého poledne, ve vlhké hlíně tlelo a rozkládalo se zpřelámané tělo, údy a puklá hlava sokyně té, která mne dovedla až sem. Paní Izabel – ďábelská žena, svržená zpátky do hlubin pekelných. Ukázalo se, že panství krom zemřelých chlapců obývají mnohé další zbloudilé duše.

„Čarodějnice!“ sykl tichý, leč rozzuřený mužský hlas za mými zády.

Najednou do mne ruka vší silou strčila a já přepadla přes okraj studny. Zavřeštěla jsem, zaječela vysokým hlasem plným zoufalství a zmaru. Padala jsem černočernou prázdnotou a lámal si dlouhé nehty ve snaze se zachytit o kamenné stěny. Hlava se rozbila o skalnatý výstupek a vzápětí jsem se roztříštila o zanesené dno. Večerní róbu mi zbortila rudá krev a vyvřelé kosti.

Po této vnuknuté introspekci do Izabeliných posledních vzpomínek, jsem se vrátil na pokoj, značně rozrušen novými zjištěními. Pokud dům ukrývá takováto hrůzná tajemství, mohlo by to velmi znesnadnit celkovou evokaci, anebo Jáchyma přímo odradit od návratu do svého těla. Hned, jak jsem ovšem usedl zpátky k meditaci, oslovil mne již Jáchym samotný.

Byl ovšem zachmuřený, mlčenlivý a bloudil kolem mne v širokých, odtažitých kruzích. Nedařilo se mi s ním docela propojit, jeho přítomnost však byla nezpochybnitelná. Chtěl mi něco sdělit, snažil se, avšak nějaký jiný, mnohem zlovolnější hlas jej ode mne držel zpátky. Avšak zdálo se, že se hodlá navrátit, že je připraven. Tam, kde se nacházel, nebyl šťastný, a věřil jsem, že příslib nového života pro něj bude mnohem lákavější, než věčnost strávená v melancholii a strasti. Znovu a znovu jsem jej tedy k sobě přivolával a opětovně ode mne byl odtahován. Oněch duší tam bylo mnohem více, než jsem mohl tušit, ne dvě, ale tři, možná i čtyři. Dvě, které se mezi sebou přely o Jáchymův osud, a jeden drobounký, tichý hlásek, utlačený, skrytý jako vánek za šustěním stromů. Následně se mi částečně podařilo proniknout do Jáchymova vědomí, spatřil jsem ovšem jen pramálo, útržky pravdy, která teprve měla vyjít najevo.

Bloudil jsem lesem, uprostřed noci, mezi černými skalami a obrovskými kmeny stromů. Byl jsem tak malinký, ztracený, unavený. Nevěděl jsem kam jdu, ani kudy. Třásl jsem se zimou. A měl jsem hlad, nevýslovný hlad, až se mi žaludek svíral ve křečích.

Náhle jsem vysílením padl na kolena. Spadlo ze mne veliké břímě – vyklouzlo mi z náručí a svalilo se na zem. Byl to můj mladší bratříček, Josef. Byl mrtví.

Nato ode mne byl Jáchym opět násilně odtrhnut, prudce a daleko, hluboko za šedou stěnu snových sfér, kam už oko bdícího není sto pohlédnout. Avšak pro práci mi to málo postačilo, byl jsem připraven na druhý den Jáchyma přivést zpátky mezi živé.

Když jsem se ráno optal pana Kazimíra na jeho záhadně zmizelou choť, opět se zdráhal prozradit mi více, než snad to, že „je rád, že už má tu čarodějnici z krku“.

„Poslyšte,“ povídal mi, „jsem šťastný, že zmizela. Ať si táhne třeba ke všem čertům! Ta ženská mě zmanipulovala. Šlo jí jen o peníze, jako všem v dnešní době. Netuším, jak jsem si toho mohl nevšimnout. Bůh ví, jaké čarodějnické kejkle na mě uvalila!“

Vyjádřil jsem pochopení a nenápadně vyzvídal, zda-li by někdo paní Izabel případně neměl v plánu kvůli její nevalné pověsti ublížit.

Zchladl a znejistěl, očividně ho ta otázka vyvedla z míry.

„Poslyšte,“ opakoval trpce, „jsem šťastný, že zmizela.“ Pak se na dlouho odmlčel a melancholicky pohlédl na obraz své zesnulé ženy. „A jestli ji někdo ublížil, pak právem. Nedivil bych se, kdyby měla prsty i ve smrti mé milované Helen.“

Více se mi už bohužel vypátrat nepodařilo, ani o chlapcích, ani o paní Izabel. Vytušil jsem ovšem mnohé. Víte, občas se domnívám, že více se člověk dozví od mrtvých, než od živých. Proto si dávejte pozor, jak se za života k ostatním chováte. Smrt totiž není finální záležitostí a věčnost je dlouhá, opravdu dlouhá doba…

O půlnoci jsme se sešli na gotickém hřbitově před prastarou hrobkou Kazimírových. Podívaná to tu noc byla vskutku velkolepá a vyprávět se o ní bude opravdu dlouhou dobu, i když mému řemeslu na lichotivosti právě nepřidala. Dorazily sem zástupy sešlých starých pánů a jejich smutných bledých žen, vyždímaných rozhýčkaným životem v přepychu a bohatství. V oněch lidech již nezůstaly pražádné valné emoce, a kdybych se neživil tím, čím se živím, dovolil bych si i tvrdit, že vypadali jako těla bez duše. V jejich očích se dal vyčíst strach a bázeň nad věcmi, kterými měli být za okamžik svědky. Nebyla to ale úcta k životu a smrti, ale malicherná, titěrná úzkost nad lidskou smrtelností, materiální pomíjivostí a nevyhnutelnou ztrátou všeho, co celý život tak úpěnlivě budují. Byl to strach z prázdnoty, z věčné, černé, nenaplnitelné prázdnoty. A přeci se přišli podívat, jen aby se na vlastní oči přesvědčili, že smrt je možné na okamžik obelstít. Přišli si pro útěchu.

Pan Kazimír zaplatil značnou částku městské radě za to, aby nás na hřbitově nikdo nevyrušoval. Prostranství před hrobkou se zaplnilo snad více než před svatebním oltářem, dokonce i více než před pohřbem samotným. Všichni přišli v černém. Přestárlý rod smutných lidí a křivých údů, zdegenerovaný, prorostlý chorobami a čpící smrtí. Rod, který už měl dávno vymřít. A mezi nimi se jako kvítko skvěla malá slečna Jarmila, poslední živoucí potomek. Milá, usměvavá, vržená do popředí jako reprezentant čistoty a nezkaženosti, jako příslib lepších zítřků. Stejně jako kdysi byla paní Helena a její synové.

Představení mohlo započít.

Onyxová rakev byla vynesena na měsíční svit. Měl jsem štěstí, neboť obloha byla naprosto jasná a to celému výjevu dodalo na pompéznosti. Kolem rakve jsem následně rudým barvivem načrtl půlkruh a požádal zástup, aby jej obestoupil. Říkám tomu „rodinný kruh“. Musím předem upozornit, že celou tu záležitost jsem nastudoval z dobře prodávaných knih a publikací, které mají se skutečnou nekromancií opravdu pramálo společného. Avšak, jak pravím, mysteriozita prodává. Následně jsem onou falešnou krví načrtl i všem dobře známý pentagram, a to přímo kolem rakve. Neodpustil jsem si samozřejmě i pár velkých svícnů pro umocnění atmosféry. Nakonec jsem si stoupl před rakev, čelem k divákům a otevřel svůj osobní grimoár. Velká, odporně vyhlížející kniha vázaná do černé prasečí kůže vzbudila v mých rukou u obecenstva úctyhodný údiv. Pak jsem všechny vyzval k zavření očí, sepnutí rukou a tiché modlitbě o spasení Jáchymovi duše.

„Nemodlete se k Bohu!“ pronáším vždy s vážnou tváří, „proste Jáchyma samého, aby se k nám navrátil!“

A v ten moment, kdy jsem si obstaral potřebný klid, jsem mohl započít se skutečnou seanci.

Nejprve je potřeba evokovat duši, která, jak jsem věřil, již byla navnaďena. Zavřel jsem oči a vědomě se uvrhl do hluboké meditace.

„Nec mula parit nec lapis lanam fert,“ započal jsem předříkávat nahlas starou latinskou formuli, abych zaměstnal publikum. V duchu se mi ovšem odehrávala slova a zaklínadla, která nelze vyřknout lidským hrdlem.

„Nec huic morbo caput crescat,“ pokračoval jsem. Mezi lidmi zavládlo citelné napětí. Celý dav se zachvíval a jedna stařena dokonce propukla v pláč. „Cítím ho!“ křičela, „cítím ho! Už je tady! Jáchym…“ Jáchym se ovšem nacházel stále příliš daleko, sotva uslyšel volání vlastního těla, které v skrytu rakve mezitím z etheru nasáklo čerstvou krví a bezduše sebou komíhalo a cukalo v plodových křečích. Davová hysterie byla však silnější a brzy se přidali další pomatenci. „Také ho cítím! Jáchyme, chlapče, vrať se k nám!“ křičel stařík, který se sotva již držel na nohou.

„Aut, si creverit, tabescat!“ dokončil jsem s pompézností. Náhodou se zvedl vítr, ženy propukaly v pláč, muži naříkali a modlili se ke všem čertům a já tehdy konečně povolal Jáchyma do jeho reanimovaného těla. Zahřmělo a vzduch mezi námi prořízl jasný purpurový blesk. Vyvřel z čistého nebe posetého hvězdami, odkudsi z nesčetných hlubin kosmických sfér, a udeřil přímo do rakve. Onyxové víko puklo ve dví a z jeho hlubin se ozval Jáchymův bolestný výkřik.

Mrtví přišel k životu. Dílo bylo dokonáno.

Spokojeně jsem zavřel velkou knihu a pokochal se pohledem na pomatené staříky a paničky, v jejichž tvářích se skvěl úžas, bázeň a první drobounký záblesk sebestředné touhy po nesmrtelnu.

Vztáhl jsem k nim ruku a započal svou oblíbenou závěrečnou řeč: „A nyní, vážení pozůstalí, otevřme rakev a pomozme…“ když vtom můj hlas přehlušila další rána. Druhý, nečekaný blesk na okamžik oslepil mne i všechny přihlížející a s hrozným hřmotem udeřil do kamenné rakve takovou silou, že se těžké onyxové víko tentokrát rozletělo na všechny strany.

Vyděl jsem již spoustu hrozných zjevů, ale to, co následovalo, mne dodnes pronásleduje ve snech.

Všichni, včetně mne, oněměli překvapením. Ve zmatku jsem se setkal s hrozivým pohledem pana Kazimíra, který si všiml nestřeženého úžasu vtištěného do mé tváře. Slova se mi zadrhla v hrdle a než jsem se stačil vzpamatovat a situaci zvrátit, z temnoty rakve se ozval další dětský výkřik, jemnější, ovšem o to hrozivější.

Když vzedmutý prach a kouř klesl k zemi, z rakve pomalu vyklouzla jedna ruka. Nebyla to ale drobná dětská ručka dvanáctiletého chlapce, bylo na ní cosi pokřiveného, zvráceného. Byla jakoby opuchlá, příliš silná, příliš mohutná, masitá a zakončená deseti prsty. Uvědomil jsem si, že chyba se musela stát někdy při reanimaci, co se ovšem skutečně událo jsem plně pochopil, až když se z rakve nešikovně vyloupla ruka druhá, nebo, abych mluvil přesněji, zbylé dvě ruce. Vskutku, další chlapcova paže byla u lokte rozdvojena a pár drobných dlaní se křečovitě zatínal do chladného kamene. To mi bylo zjevné, k jakému hroznému činu byl Jáchym v těch lesích donucen, aby přežil, a co bylo za onen tichý, potlačených hlásek, který jsem slýchal za přítomností jeho ducha. Na silných, dvojitých rukou se na rakvi opatrně vztyčila stvůra, masitý netvor, stvořený pomícháním dvou rozličných biomagnetických materiálů. Dav de dal do křiku a kdo mohl, prchal pryč z toho prokletého místa. Mladší za sebou nechali staré a ti se jen bezmocně pokoušeli odplazit, úpěnlivě naříkajíc a prosíc Boha, aby je ušetřil. Mrtvé Jarmilky, poražené úlomkem těžké desky, si nikdo ani nevšiml. Jen pan Kazimír pochopil, padl na kolena a nemohoucně hleděl na zkázu, kterou nechal dopustit.

Ten úkaz se mezitím naříkajíc s obtížemi vypotácel s rakve. Byl celkem drobný, výšky dvanáctiletého chlapce, ale téměř dvojnásob široký. Komíhal se na čtyřech těžko koordinovaných nohách trčících z podivně pokrouceného těla v nepřirozených úhlech. Při pohybu si pomáhal jednou silnější, desetiprstou rukou a onou rozdvojenou se stále přidržoval okraje rakve. Na vrcholu té masy, nasazená na nesprávně dlouhém krku, seděla promáčknutá hlava s tváří, která, jak se zdálo, patřila Jáchymovi. Druhá tvář, Josefova, byla vmáčknutá mezi nafouklé břicho a oteklou kyčel. Obě děti skučely pisklavými hlásky a ústa se jim křivila nářkem, z pomatených očí s jim kanuly potůčky krvavých slz.

„Odpustě,“ zašeptal téměř neslyšně nemohoucí pan Kazimír. Nářek dětí náhle zmlkl a stvůra k němu upřela čtyři rozhorlené pohledy. „Odpustě!“ zakřičel náhle hlasitěji. Stvůra na něj vyčítavě hleděla a po krátkém okamžiku se pomalu rozkolébala jeho směrem. „Nechtěl jsem,“ pokračoval, tvář mu zbortily slzy, „nechtěl jsem vás tam nechat! To ona – ta čarodějnice! – ona mě k tomu donutila!“ Stvůra bez reakce pravidelným tempem postupovala stále blíže a blíže ke svému otci. „Tvrdila, že vám bude lépe, tvrdila…“

Ale to už jsem se nenápadně plížil pryč z místa neštěstí. Poslední, co jsem pocítil, byl hroziví a zlem překypující duch paní Heleny, která se zadostiučiněním hleděla, jak její děti zaživa sápají otce, který je opustil uprostřed hlubokých lesů.

Měli bratři Kazimírovi a jejich labilní matka právo na takovou hroznou pomstu? Neodvažuji se hádat. Sám se domnívám, že paní Izabel opravdu měla prsty v jistých okultních záležitostech a je tedy velice pravděpodobné, že pan Kazimír byl vskutku pod vlivem jakéhosi kouzla, když děti do lesa vyvezl a opustil. Pravděpodobně měla v plánu zbavit se i starého pána samotného, kdyby její lest v čas neprokoukl a nezbavil se jí dřív. A proč to vše? Domnívám se, že z mého vyprávění už je asi zřejmé, co je hlavním pohonem motivací každého z těchto lidí…

Ohledně bratrů Kazimírových, jejich osud po znovuzrození už mi není znám. Dovoluji si hádat, že zemřeli. V takovémto fysicky nekompatibilním stavu přeci nemohli vydržet naživu příliš dlouho, a pokud ano, nejpravděpodobněji už tu stvůru uštval někdo z vesnice.

Je ovšem pravda, že se stali předmětem bájí, vyprávěných mezi místními, kteří se teď více než kdy jindy bojí potulovat se po hlubokých lesích okolo pískovcových skal. Prý tam za nocí lze slyšet v ozvěnách mezi skalami tichý nářek dvou zmrzačených chlapců, a občas se nalezne roztrhaný kus některého ze zbloudilých poutníků, který na sobě nese otisky dětských zoubků.

Avšak se domnívám, že se jedná o pouhé pohádky. Tragédie, která postihla mladičké bratry Kazimírovi, je historií vskutku nešťastnou, zapřičiněná drobnou chybou a tajemstvím, která nikdy neměla být odhalena. Kdybych býval tušil, že vnitřnostmi a krví Jáchymova těla kolují kousky jeho mladšího bratříčka, obě tělesna bych od sebe před reanimací důsledně separoval. A kdo ví, třeba bych tehdy dokázal navrátit ke šťastnému životu oba dva z ubohých chlapců.

Domnívám se však, že toto poznání mi tehdy bylo kýmsi odepřeno záměrně. Pokud vás to alespoň trochu utěší, můžeme to zvát kupříkladu osudem.

A ohledně rodu samého? Tuším, že tisíciletá linie tady končí, leda by se snad mezi pozůstalými našel ještě nějaký blázen, který by si navzdory celému tomu nešťastnému incidentu přál navrátit k životu nebohou slečnu Jarmilu. Inu, kdo ví… každý si zaslouží druhou šanci. A zoufalá doba si žádá zoufalých řešení…

+1
☆ Nehodnoceno ☆
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
PýDžej
Člen
3 měsíců před

Ach jo, chtělo by to zopakovat si pravopis, je to opravdu horror ….

0