Povídka

Barva slov

Neustále hledím na kurzor, problikávající na bílé stránce. Ta zář mě oslňuje, jako bych hleděl do bledé tváře nicoty. Nechápu to. Kdysi jsem jednoduše usedl za počítač, položil ruce na klávesnici a sledoval, jak řádky přibývají jako lavina, jenž nejde zastavit. Byl to nádherný, nepopsatelný pocit.
Neuvěřitelně mě pálí oči. Bílá barva je sice krásná, ale zírejte na ni déle jak třicet vteřin v kuse a začne vám být opravdu velmi nepříjemná.
Ručičky na hodinách ukazují jedenáct hodin večer a plný měsíc již dlouhou dobu ozařuje neprostupnou temnotu okolí. I tak pozdě večer čekám, že mě jemné ruce múzy obejmou a do ucha pošeptají konejšivá slova inspirace. Není to tak dávno, kdy jsme byli pár, který nemohl nikdo rozdělit, ale teď? Teď mě bez varování opustila a nenechala za sebou ani řádku, ani omluvný dopis, ve kterém by mi vysvětlila důvod své strašlivé zrady.
Z mého hrdla se ozvalo hlasité zívnutí. Únava mé tělo táhne dolů jako kotva. Zatímco jsem velmi ztěžka zvedal ruce od klávesnice, abych si mohl promnout oči, pomyslel jsem si: Už bych měl jít spát, je pozdě. Ale dychtivost napsat alespoň jednu řádku mi nedovolovala vstát.
Palec a ukazováček v mých očích odehnal bílou barvu, agresivně žhnoucí na monitoru a zbavil mě i té pálivé bolesti. Co ale přišlo poté, mě zaskočilo tak, až mi vyletěl všechen vzduch z plic.

Už jsem neseděl ve svém pokoji, osvětleném slabým kuželem lampičky na mém stole, obehnán horami knih a obrazů.
Má chodidla zlehka hladila stébla trávy a do tváře foukal čerstvý noční vítr, byť s příjemným teplým nádechem léta.
Když jsem se rozhlédl kolem sebe, čelist mi lehce poklesla úžasem. Byť byla stále hluboká noc, až nezvykle velký měsíc dokonale osvětloval horizont stromů kousek ode mne. Ačkoliv mi bylo jasné, že je sotva konec července, všechny stromy byly barevné jako během podzimu a nejen to. Fascinovaně hledíc na tisícovky stromů, tyčících se daleko přede mnou, zjistil jsem, že ony husté lesy skýtají barvy, které by žádný strom na světě neměl mít. Viděl jsem celé spektrum barev, které mě vábily k sobě, jako mucholapka dotěrný hmyz. Nevěřily byste, jak úžasně může vypadat lípa se zářivými fialovými lístky.
„Kde to kruci jsem?“ zašeptal jsem sám sobě, zatímco jsem odvrátil zrak od lesa a zahleděl se před sebe. Vpravo ode mne se též nacházel barevný les, který i přes svoji pestrost jako by byl zahalen pláštěm temnoty, takže jsem kupodivu viděl jen pár metrů do něj, kdežto přede mnou se rozpínal travnatý kopec a na jeho vrcholu, vzdáleném několik desítek metrů ode mne jsem spatřil něco, co mi z takové dálky připomínalo jen nepatrnou skvrnu. Pokoušel jsem se zaostřit svůj zrak, ale nebylo mi to nic platné. Pokrčil jsem tedy rezignovaně rameny a rozhodl se na vrchol kopce vystoupat.
Když se mi to nakonec po několika minutách povedlo, zjistil jsem, že ona černá šmouha, kterou jsem předtím zahlédl, byla ve skutečnosti bytelná dřevěná lavička a vedle ní velká černá lampa, s problikávajícím plamínkem uvnitř. Přišlo mi to velice zvláštní, ale poté, co jsem na vlastní oči spatřil lesy hrající všemi barvami, nedivil jsem se již ničemu.
Velmi pomalu a obezřetně jsem došel až k lavičce a znovu se rozhlédl kolem. Udivovalo mne, že kolem není ani živáčka. Ani člověk, dokonce ani zvěř, která by se v takto hustých borech měla skrývat.
„Haló?“ zakřičel jsem. „Je tu někdo?“ Odpovědí mi byla jen má vlastní ozvěna, pomalu se ztrácející do ticha.
Když jsem se nedočkal žádné odpovědi, rozhodl jsem se sednout si na lavičku a vymyslet, co dál. Usadil jsem se a vzhlédl vzhůru.
Noční obloha mi připomínala hvězdnou mlhovinu. Nebe bylo poseté tisícovkami zářivých hvězd, které byly jako houf laskavých očí, hledících na mne z výšky. Byla to taková krása, že si to nikdo z vás ani nedovede představit.
Ačkoliv jsem byl místem slabě řečeno uchvácen, stále jsem nemohl přijít na to, jak jsem se tu tak náhle ocitl a kde to vůbec jsem. Trochu bezradně jsem si oddychl a párkrát zamrkal na plamínek, vycházející z lampy vedle mne.
„Krásné místo, že?“ ozval se z ničeho nic hlas vedle mne. Bylo to tak nečekané, až jsem málem samým leknutím spadl z lavičky na zem.
Jakoby odnikud, najednou vedle mne seděla nádherná dívka v krásných bílých šatech, zlatými vlasy, splývajícími až po ramena a už tak dokonalý, lehce pobledlý obličej zdobil pár skvostných tmavě modrých očí, které si mě prohlíželi, jako dlouho ztracenou lásku.
„U všech svatých,“ zaklel jsem polekaně, zatímco jsem se snažil znovu nabrat rovnováhu a pohodlně se usadit zpátky na místo.

4.67/5 (3)
Emoce?
2
avatar
1 Počet vláken
0 Počet odpovědí
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější vlákno
1 Počet komentujících
Poslední komentující
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Člen
Toomb

Máte velkou fantazii a umíte ji setsakramentsky dobře prodat. Za mě palec nahoru a tři smajlíci!

0