Román

Antizlato

Díl 1. Antizlato

 1.KGB

Lehl jsem si na záda a začal snít o tom, jak bych naložil s miliony, které bych vyhrál ve sportce. Je to mé oblíbené téma, když chci odpočívat a vždy mě to dokonale houpavě ukolébá do spavé nálady. Bohužel mi nepřálo štěstí a zazvonil telefon. Zvedl jsem ho, aniž bych se podíval, kdo volá.

No?“ zahuhňal jsem.

Na nazdar, he hele mám bezva ná nápad,“ ozvalo se ze sluchátka. Podle hlasu a koktání jsem poznal, že je to můj jediný a tím pádem nejlepší přítel Oskar. Kdybych měl přátel víc, určitě by nebyl nejlepší, protože je fakt hroznej, ale mám ho rád a tak je jediný a tím pádem nejlepší. Neustále mluví o věcech, které mě nezajímají a opakuje slova „hele a přece“ a to v koktavé češtině. Na druhou stranu musím uznat, že skvěle skládá písničky, píše básně, scénáře, rozhlasové hry, a to vše jen do šuplíku. Když jsem se ho zeptal, proč to dělá, řekl, že nic z toho není tak dobré a dodělané, aby to mohl někam poslat. Námitky, že když mi dal několik věcí přečíst a mě se to zdálo být dobré, odbyl slovy, že by to chtělo ještě nějaké úpravy a na ty že nemá čas. Chtěl jsem ho přesvědčit, že by stálo za to si ten čas najít a dodělat ty nedokončené texty, ale nechtěl se o tom dál bavit. Je tvrdohlavý a přehnaně skromný. Má tolik koníčků, ambicí, zájmů a nápadů, že to všechno nemůže obsáhnout jedním životem. Často říká, že k tomu či onomu se vrátí v příštím životě. Je zajímavé, že při zpívání nekoktá. Taky hraje na piano, banjo, vyzná se v chemii a umí líp anglicky, než já. No jo, teď mi ale došlo, že když mluví anglicky, tak vlastně nekoktá. A má spoustu skvělých nápadů, ale vždycky je to strašně moc složitý. Nic mu nevadí, že je trochu malý a kulhá na jednu nohu. Tohle mínus mu naopak dodává sílu a o to víc se snaží žít jako každý jiný. Někdy mu to dokonce závidím. Já jsem se narodil bez hendikepu a životem lehce proplouvám, aniž bych se musel víc snažit. Je to stejně zvláštní, asi nám Bůh nadělil snahu podle náhodné volby a těm, co ji mají, víc ubral z tělesné pohody, kousíček tam či onde.

To bude zase nějaká hovadina, jako minule s tou večeří na střeše, co?“ otráveně jsem reagoval na jeho nadšená slova.

Ne ne nene, to bych pře přece neotra travoval. He hele, jak jsme se byli podívat na to rá rádio,“ nedopověděl, neboť jsem ho přerušil.

Jaký rádio?

No no pře přece to ve skle sklepě, jak tam byla ta ko ko čka.

Jo ty myslíš ta buchta,“ pochopil jsem konečně, o čem mluví.

No to to to, tak ten týpek mi vo volal, že prý se pře přece jen rozmyslel a to to rádio mi pro prodal. He hele, dne dneska jsem ho do donesl do domů zabalený v novinách. A tam jsem to na našel. He hele, je to bo bomba. Dvakrát denně bu budeš jenom po jedné ho hodině hle hledat a pak vyho vyho vyhodnotit a je to. To jsme pře přece chtěli, ne?“ naprosto jsem nechápal, o čem je řeč. Docela by mě zajímalo, jak fungují jeho myšlenkové pochody. Ještě se mi nikdy nestalo, abych jeho bláznivé návrhy či nápady pochopil hned napoprvé. A to ho znám už od základky.

Co budeš hledat a vyhodnocovat?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že zbytečně, protože Oskarovo myšlení jsem vždy začínal chápat až po třetím či čtvrtém opakování.

   „No pře přece ty hvě hvězdy.“

   „Víš co? Já ti zase vůbec nerozumím,“ rezignoval jsem.

Do půl hodiny u klobouku.“ Zavěsil jsem a promnul si oči, neboť se mi zdálo, že spím, nebo jsem fakt kretén? Vždycky se vytasí s nějakou novinkou a mě to trvá pochopit přinejmenším o hodinu déle. Oblékl jsem se a vyrazil směrem k soše na náměstí, která má u levé nohy, kde má buditel položený klobouk, takovou pěknou lavičku a tam se scházíme. Oskar už čekal.

   „Tak c co bereš?“ zeptal se bez jakéhokoli zdržování.

   „Ježíš, prosím tě, než začneš něco řešit, souvisle mi řekni, o co jde. Z toho tvého zmateného vysvětlování jsem pochopil jen to, že sis koupil rádio.“

   „Tak he hele. To rá rádio bylo zaba zabalený v no novinách a v těch no novinách byl in inzerát, že ame ame ame…“

   „Američani,“ pomohl jsem mu.

N no hledají li lidi, kteří by sle sledovali ne nebe a zapisovali to a tak tak dál. U už chápeš? Pře přece to ne není tak těžký to pocho pochopit?“ Koukal na mě jak pětník na desetník.

   „Není to těžký to pochopit, když se mi to normálně vysvětlí. A ne vykoktá do mobilu jako písmenka do polívky.“ Snažil jsem se oddálit emoce, abych nevybuchl vzteky, protože mě to strašně zajímalo, ostatně jako všechno, co se týče hvězdné oblohy a on ne a ne se vymáčknout, o co vlastně jde. Zároveň mě štvalo, že jsem se nechal vyprovokovat a udělal narážku na jeho zadrhávání. Naštěstí je Oskar zvyklý a tak pokračoval.

He hele víš co? Ra radši si to pře přečti.

Odvětil a podal mi zmuchlaný kousek vytržený z novin. Četl jsem nahlas:

Organizace NASA-výzkum, se sídlem v Trentonu stát New Jersey hledá po celém světě ochotné lidi, kteří by pozorovali hvězdnou oblohu a dobrovolně se tak aktivně účastnili vesmírného výzkumu.“

   „U už chápeš?

Zatnul do mě ty svoje prasečí očička schované pod dioptrickými brýlemi.

No jo, ale co co to bude jako…,“ zakoktal jsem tentokrát nechtěně i já.

No pře přece budeme sou součástí vý výzkumu!“ zahulákal a roztáhl ruce jak Apač, když volá Manitoua.

A jak jsi přišel na tu hodinu denně?“ snažil jsem se z něj vymámit další informace.

   „No to to jsem si vymy vymyslel, aby ses chytnul.“

   „Nejradši bych ti…,“ zakryl si tvář „…vlepil pusu.“

   „Hurááááá!!!!! Budeme zkoumáááát!!!“ řvali jsme na celý park,

a utíkali směrem k nazdařbůh.

Počkej!“ zastavil jsem se a obrátil tak rychle, že jsme do sebe vrazili.

Co to vlastně bude obnášet?“

   „He hele, to já ne nevím, ale měli bychom to pře přece zji zjistit.

Oba jsme se otočili k domovu a domlouvali se, jaké stránky na internetu otevřeme nejdříve. Já chtěl NASA a Oskar NASA-výzkum. Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme každý domů zvlášť a zítra si brnkneme.

Jak to vlastně, že když mluvíš anglicky, tak nekoktáš?“ zeptal jsem se ještě, než jsme se rozešli.

To to to ne ne nevím, ale ale mohli bychom an anglicky mlu mluvit čas čas častěji, aby aby abysme si ji víc pro procvičili.“

   „Nebo spíš abychom si stihli říct víc,“ pošeptal jsem s úsměvem a Oskar se od srdce zasmál. Domů jsem skoro utíkal. Mamka chtěla, abych šel s košem a tak jsem jí už už chtěl říct, že pro výzkumníky NASA se tento úkol nehodí, ale po reptání z minulého týdne jsem to radši nekomentoval a šel pokorně vynést odpadky. Bylo to to nejlepší, co jsem v té chvíli mohl udělat, protože na chodníku se zrovna neohrabaně zvedala ze země Kateřina Gabriela Koutná a já jsem měl tu možnost nejen uvidět její kalhotky, ale také jí pomoci na nohy a dotknout se jejích vlasů.

Blbý bláto, je to tady všechno kluzký,“ pronesla spíš pro sebe. Hrabala se ze země s krásou střelené laně a mně bylo nejen do smíchu, ale i do vzrušení, a protože si všimla, kam koukám, zrudla.

Jste v pořádku? Neměl bych zavolat zvěrolékaře?

Podívala se na mě těma svýma krásnýma očima, ve kterých byl najednou pohrdavý výraz.

To jako že jsem nějaký zvíře?“ zeptala se přímo.

No jste hlavně pěkná kočka.“ Usmála se a bylo na ní vidět, že jí to pobavilo. Čím déle jsem tuto půvabnou krásku ze sousedství znal, tím víc mě vzrušovala a zároveň odpuzovala svým chováním. Kdyby mi jednou prostě řekla, že jsem její typ, nebo tak něco, asi bych ji odpověděl negativně, protože to byla blondýna nejen na hlavě, ale zřejmě i v hlavě. Sám jsem ji osobně přezdíval KGKBB (Kateřina Gabriela Koutná = blbá blondýna) zkráceně KGB. Už dlouho jsme po sobě koukali a mně se zdálo, že se jí líbím, jenže ještě nebyla příležitost na nějaké to seznámení nebo kontakt.

Děkuju,“ řekla s úsměvem a mně bylo v tu chvíli báječně. Nezmohl jsem se na víc, než: „To je dobrý.“

Styděl jsem se, že mě nachytala při tom koukání pod sukni. Ihned po tom mi do hlavy zase vniknul ten nutkavý pocit, že je teď kupodivu něco důležitějšího než sex a utíkal jsem s košem domů k internetu.

Půl hodiny jsem bloumal po různých stránkách internetu a ne a ne se chytit. To už mi ale Oskar vítězoslavně volal, že to má a abych si to našel na stránkách NASA – Hledáme…

Druhý den přišel do práce jako by nic a musel jsem mu zaplatit kafe, abych z něj něco vydoloval.

Tak he hele pos poslouchej,“ oznamoval mi hlasem, který připomínal spíš Zemana, než Klause (kterého se snažil imitovat). Nezaváhal jsem a připomněl mu návrh o mluvení v angličtině.

Oukej Bojs. Máme kontakt, máme telefon, máme vše, co potřebujeme a dneska se vrhnu na objednávku.“ Musím uznat, že nejsem nejlepší ve hře v šachy a některé tahy dlouho dopředu nechápu nebo spíš si je neumím spočítat, ale Oskara nechápu skoro nikdy i přes to, že jsme oba zaměstnáni ve vývojové sekci firmy na computery. On je složitější než šachy.

Ja ja jakou objednávku?“ zakoktal jsem se a teď jsem zase vypadal jak blbec já.

No pře přece tu u NA NASA, oni nám po pošlou veškeré vy vyba vybavení a in informace o další či činnosti, jen mu musím vyplnit do dotazník.

Tím má diskuse o této aktivitě skončila. Nerad vypadám jako úplný vůl, i když je to zjevně vidět. Upřímně řečeno, litoval jsem, že jsme v rozhovoru přerušili nápad, že budeme mluvit anglicky.

Kdysi jsem si o sobě myslel, že jsem krásný, inteligentní, nadaný a prostě nej nej nej. Dost často mám ovšem pocit, že člověk, se kterým hovořím, je na mnohem vyšším levelu, než já. Nicméně jsou chválabohu i tací (a těch je věru hodně), se kterými hovořím a mám dojem, že jsem tím géniem já. Jsou tu dvě možnosti a to, buď jsem opravdu nadmíru podmíru, či podmíru nadmíru, nebo mám kolísavé myšlení. V dobré víře o své inteligenci zůstanu radši u té druhé varianty. Pouze KGB mi dává naději, co se týče mého IQ.

Do týdne opravdu přišla zásilka a já v tu chvíli nepochyboval, že je Oskar ten pravý přítel, protože mě přizval k rozbalování a celému procesu zabudovávání a následnému poznávání funkcí. Přišel i Jarda, věčný rejpal, lenoch a vyčůránek. Nikdy jsem ho neviděl pracovat a přece měl dostatek peněz k dobrému životu. Jak to dělal, nevím, ale rodiče mu prý nepomáhali. To alespoň říkal Oskar. Vše jsme zabudovali u mě na půdě stodoly, kde je veliké okno a kde mám takovou zašívárenskou místnost. Co ta zažila mejdanů a různých akcí od párty až po rande ve dvou, ale o tom možná snad někdy jindy. Pro vás, kteří jste na mém levelu, vysvětlím: Přišel balík z NASA se složeným a pečlivě zabaleným okulárem dalekohledu k pozorování nebeské oblohy, s přístroji k zaznamenávání fotografií a videí. To vše s návodem a veškerými detailními pokyny k vyhledávání a identifikaci těles a dvěma knížkami o tom, jak studovat noční oblohu a co dělat v případě nějakého zvláštního nálezu. Vše bylo roztříděno do sekvencí, o kterých jsem dodnes neměl ani potuchy.

Naše zkoumací část oblohy měla název Cy21xl. V první chvíli jsem absolutně nechápal, co to je a co mě čeká, ale po několika dnech jsme s Oskarem a Jardou konečně zadali náš sekvenční kód do všech nastavení a dokonce i odeslali do NASA k potvrzení, že tuto oblast vesmíru sledujeme a že se to všechno vlastně rozjelo ke spokojenosti lidstva. Cy21xl je abyste rozuměli oblast vesmíru, kterou dosud nikdo intenzivně nepozoruje a která se díky nám (mně, Oskarovi a Jardovi) začne v odborných knihách uvádět jako sledovaná od dnešního data. Když už jsem v tom vysvětlování, tak bych také měl uvést, že oblast Cy21xl je mezi Cassiopeiou a Ještěrkou. Jen jedna věc mě mrzí, že velikost naší sekvence je 0,0012 sec, což kdybych měl přirovnat k obrazu je, jako když uděláte propiskou puntík na Poslední večeři Ježíše Krista. Nicméně, když si zvětším tuto oblast vesmíru v okuláru dalekohledu, uvidím třináct bodů, které jsou zřejmě hvězdami či spíše galaxiemi ve vzdálenosti tak veliké, kterou si ani představit nedovedu. Střídali jsme se s Oskarem a Jardou pravidelně, takže na mě vycházelo deset nocí v měsíci. Opravdu to byly pouze dvě až tři hodiny za noc a deset minut k zapisování a odesílání hlášení. Dvacet čtyři hodin denně byla v provozu kamera a na tu se nahrávalo vše, co se za ten den na nebi událo. Naším úkolem bylo pak zrychleně přehrát celou tuto nahrávku a v případě, že se nic zajímavého neobjevilo vše zapsat a odeslat. Ohromně mě to bavilo a naplňovalo pocitem, že jsem k něčemu užitečný. První tři týdny jsem byl jak u vytržení, kontroloval jsem každou píď, kterou jsem měl sledovat a jakékoli světlo, které se odráželo od pouliční lampy, mě rozhodilo. Dnes, po dvou měsících hlídání, mi však připadá už vše nudné a tak trochu jsem upadl do stereotypu. Občas, když jsou mraky, zabrousím s okulárem do sousedních oken, abych zjistil, jak jsou na tom sousedi a hlavně sousedky s večeří, koupáním, převlékáním a milováním. Škoda, že nevidím na okna KGB.

Taky bych se měl zmínit víc o Jardovi. Je to ukázka toho, čemu se říká hříčka přírody. Tělesně snad ani ne, když zavřu oči, tak o něm můžu říct, že je celkem normální, ale co se týče duševní stránky, je určitě nepřekonatelný. Jarda je nepřirozenou ukázkou polovičatosti osobnosti. Z jedné strany je líný a nešikovný a z druhé má štěstí, odhad a nápady, které se mu odměňují velkými peněžními částkami. Když jednou ten babral něco udělá, má to většinou kladný finanční účinek. Jeho ruce jsou ale pravým opakem jeho šestého smyslu. Jednou, když jsem maloval obývák, přišel na kafe. Požádal jsem ho, zda by při pití kávy mohl zasádrovat dírky po hřebících. To, co během půl hodiny dokázal udělat, se dá přirovnat k malému batoleti, kterému dáte do ruky rozehřátou čokoládu. Sádra byla všude, jen ne v dírách. Měl sádru ve vlasech, na botách a nedivil bych se, kdyby ji večer našel i v trenýrkách. Jeho ruce tvrdly a drolily se. Vyplácal půl kila sádry na tři dírky a tak jsem ho poprosil podruhé, tentokrát aby toho nechal. Máma se druhý den ptala, proč byla sádra v hrníčku na kafe, tak jsem jí řekl, že jsem ji tam dal naschvál, abych si vzpomněl, že musím koupit sádru a zasádrovat dírky.

A je to tady. Bomba, šestý level, něco, co tady nebylo. Něco, s čím jsem nepočítal, něco, co neodpovídá rytmu života, něco, co mě vzrušilo víc, než KGB. Objevil jsem na nebi puntík. Čtrnáctkrát jsem podle návodu NASA vyčistil okulár dalekohledu a čtrnáctkrát jsem zjišťoval, jestli to není klam, mam, ani žádný červotoč na skle lupy. Já objevil NĚCO!!!! No jo, ale nevím, co to je. Zavolám Oskarovi. Ne, nezavolám. Nebudu mu ukazovat, že jsem neschopný. Zavolám. Má velkou zásluhu na tom, co se tady děje. Sakra, co mám dělat!!!???!!! Vtom zazvonil zvonek. Ve dveřích stála KGB a bylo očividně jasné, že je trochu sjetá.

Nemáš něco k pití?“ zeptala se s takovou samozřejmostí, jako by sem chodila každý den. Něco jsem mumlavě přikývl a pozval ji dál. Neuvěřitelně jí to slušelo. Ještě ve dveřích si začala nenápadně rozepínat blůzku a mě bylo jasné, že pití byla jen záminka. Po velmi krátké seznamovací formuli, která obsahovala asi pět slov, jsme se začali svlékat a pak nastal kolotoč vášnivé jízdy, zvané úchvatné milování. Vůbec mi nevadilo, že je KGB, vůbec jsem neuvažoval nad tím, co má v hlavě, byl to tak fantastický sex, o kterém jsem často klukům vyprávěl, aniž jsem ho měl. Probral jsem se z agonie až před půlnocí, když usnula. Nevydržel jsem to a šel se podívat k okuláru, jaká je situace se světélkem. To, co jsem tam uviděl, mě utvrdilo v domnění, že to je NĚCO!!! Okamžitě jsem volal Oskarovi. Přijel do deseti minut. KGB nehnutě ležela v posteli a bylo jasné, že se jen tak neprobere.

Tak ukaž co je to tak zvláštního, že mě taháš z postele před půlnocí?“ pochybovačně pronesl Oskar anglicky a hned se hrnul k okuláru.

Počkej, musíš potichu, spí.

Kdo?“ vytřeštil na mě ty svoje prasečí očíčka.

To ti teď nebudu vyprávět, jen buď trochu tiše,“ rval jsem Oskara k pozorovacímu stanovišti, i když bylo nanejvýš jasné, že by rád zahlédl vetřelkyni za plentou na posteli. Zapnul jsem přístroje a čekal, co na to řekne. Dlouho koukal do čoček, pak si je prohlédl zvenku a nakonec mlčky usedl do křesla.

No, co na to řekneš?“ pronesl jsem nedočkavě.

Tý vo vole, to je hu hustý,“ vypadlo z něj a znovu cpal oko k dalekohledu. Po hodině zkoumání, dohadování a nezodpovězených ale vyslovených otázek jsme dospěli k jediné možné variantě řešení a to, že budeme okamžitě kontaktovat pana Gibsona, který vede v NASA oddělení výzkumu a se kterým Oskar dohadoval podmínky našeho pozorování.

Pan Gibson zvedl telefon okamžitě, ale z jeho reakce bylo cítit, že je to rutina, neboť má denně asi víc takových magorů, co si myslí, že se něco děje, i když mají třeba jen špinavou čočku, leč přislíbil, že to prověří a zavěsil.

  1. To není špína

Není mi jasné, proč se všechny ženy hned po první noci strávené v cizí posteli ptají, zda vypadaly dobře, jestli jim nekouká z bůhvíodkud celulitida nebo jestli chci snídani. Jasně, že vypadají dobře i kdyby měly na hlavě jutový pytel, protože při a po milování mě vůbec nenapadne sledovat, jak vypadají. To vše jsem vyhodnotil při předchozích setkáních a po milování je mi to už šumafuk. Taktéž celulitida. To slovo mi připomíná, že už jsem se několikrát přistihl, jak při milování s jakoukoli ženou mi ty tukové faldíky nejen připadají svůdné, ale že se mi i tak trochu líbí. A co se týče snídaně do postele, tak nevím, jak ostatní muži, ale já ji po sexu chci vždycky.

Po několika dnech, když jsme s Oskarem a Jardou navečer probírali, jaký původ má to zvláštní světlo, střídavě jsme nahlíželi do okuláru a popíjeli vínko, které nám nalévala KGB, se ozval zvonek. Za dveřmi stál malý, elegantně oblečený muž s kloboukem a ptal se, jestli tu býva pán Martin Boucha, čo s nim hovoril do telefona. Potom se představil jako Josip Gibson. Zjistili jsme, že pan Gibson je slovenského původu a tak i přes naši celkem obstojnou znalost angličtiny, jsme uvítali jeho původ. Mě osobně docela mrzelo, že byl Slovák, za prvé tak ztrácíme možnost procvičovat svou angličtinu a za druhé… Oskar… však víte. Pan Gibson, původně Jožka Gibsný, využil nález, který jsme nahlásili a navštívil i svou rodnou zemi.

Tak čo to tu chlapci máme za špinu, vraj máťě voľajaké svetlo? Ja som teraz prišol z Košic a mam vas zkontrolovac, ta ukažce, co to mace na totym daľekohľadu?“ bylo slyšet, že už svou slovenštinu s východním přízvukem dlouho nepoužíval. Po další hodině přemýšlení, koumání a pozorování došlo k další půlhodině utírání čoček, mlčení až dumání a nakonec i k obvyklé frázi, kterou chtě nechtě pronesl Jožka Gibson a to:

No ba, tak to je veru vážne. Vyzerá to na výbuch supernovy v tak veľkej vzďalenosti, že ju nikto okrem vás nězaznamenal. Buděm museť vzjať všetky materiály do Trentonu a urobiť kompletnů analýzu,“ a vytáhl z tašky láhev borovičky.

Zavolal jsem KGB a ona, nevím, kde to vzala, přinesla všem večeři včetně moučníku. To se mi docela začínalo líbit. Ženský chlapa vždycky utáhnou na žrádlo. Dlouho do noci jsme s Jožkou, KGB, Jardou a Oskarem debatovali o problémech týkajících se nebe, víry, UFO, vzdálených galaxií a slovenského nářečí. Jožka nám říkal slova, která v zemplínském nářečí používá, a my jsme hádali, co znamenají. Hodně jsme se nasmáli, neboť biglajs, kapura a gerok vůbec nevypadají jako slovenská slova, jde totiž o žehličku, vrata a kabát. Někdy jsem se trefil, protože třeba firhangi znám z němčiny a věděl jsem, že jde o záclony, jenže ostatní slova nemůžu posoudit, protože jsem těm slovům skoro vůbec nerozuměl.

Nakonec jsme usnuli po čtyřech lahvích vína a jedné půllitrovce borovičky všichni na jedné posteli. Ráno, když jsem zjistil, že se spící KGB objímá s Jožkou, jsem se přistihl, že tak trochu žárlím. A zatímco Oskar jim dělal třetího do klubka, Jarda seděl už na záchodě a hlasitě vylučoval. Odešel jsem do koupelny a po chvíli, když jsem se vrátil, byli už všichni vzhůru. Oskar si držel hlavu a sténal. KGB si česala vlasy a šťastná, že je koupelna volná, letěla zkvalitnit svoje vnady do normální podoby, zatímco Jožo byl absolutně fit, a sháněl na internetu nejlepší spoj za moře. Když Jarda opustil svou kukaň, bylo na něm jasně vidět, že mu to nesedlo. Slabě pokynul Oskarovi, aby mu udělal místo na posteli a padl, jako kdyby včera lámal skály.

Patri jak patkaň z muki,“ pronesl Jožka svou lepší a lepší rodnou řečí. Nevěděl jsem, jestli Jožka své východní nářečí zná dobře, ale někdy se mi zdálo, že si vymýšlí nová slova, jen aby nás pobavil.

Co to znamená?“ zeptal jsem se.

Kouká jako potkan z mouky,“ zahlaholil Jožka skoro dobře česky a bylo na něm vidět, že je rád za můj zájem. Přesně za čtyřiadvacet hodin mi Jožka volal už z Trentonu.

Pozri sa na ten okulár eště raz, či má všetky parametre nastavené správně. Áno? V tom prípadě musítě prísť tu a buděme to riešiť s vámi. Máme totiž podezrenie, že to, čo si objavil, něbola špina, ale…no uvidíš.“

To jako já abych přijel do Ameriky?“ nechápavě jsem namítal.

No jasnačka, musítě tu byť, abystě boli svedkami pri dialšom postupe, šéfko vás tu chce mať.

Moje argumenty, že máme zaměstnání a nemůžeme, nebral na vědomí. Snažil jsem se o poslední pokus, že Oskar taky přece… Nezabralo. O práci ať se nestaráme, to prý vyřídí. Odpoledne jsme všichni čtyři seděli u mě a hlučně debatovali o vzniklé situaci. Nechápu, jak se to Jožkovi podařilo, ale všem třem zajistil přes ministerstvo zahraničí zvláštní volno. Jarda se stále jen usmíval a otáčel hlavu k nebi se slovy: „Kluci, tak tohle nám přišlo z nebe, ne od boha, ale od supernovy!“ Oskar jako vždy jen prohlásil: „He hele a pře přece.“ A nic víc jsme z něj nedostali. KGB byla nadšená. Je zrovna bez práce a tam by si mohla něco najít. Dívala se na mě jak na svatý obrázek a bylo na ní vidět, že má připravenou otázku, o které jsem ani nemusel přemýšlet. Viděl jsem, jak se jí v očích míhají písmenka: „Vezmeš mě s sebou?“

Už mě to napadlo, ale netroufal jsem si, abych jí to řekl. Teď však se mi ten nápad líbil čím dál víc. Po všech těch debatách, kdy se KGB zapojovala do rozhovorů, jsem změnil názor na její mozkovnu a nakonec nám mezi řečí prozradila, že má vysokou školu. „Nikdy nesuď člověka podle prvního dojmu,“ říkala moje babička, jenže já s ní nesouhlasil. Vždy se mi první dojem potvrdil jako nejlepší odhad. KGB je důkaz, že výjimka potvrzuje pravidlo. Nejspíš to bude tím, že je žena, že je krásná, že ji možná miluju a tím se můj odhad zamlžuje, ale to ještě nevím jistě, ale určitě nejvíc je to tím, že je KGB. A tak na její otázku: „Můžu letět taky?“ jsem přikývl a dal jí pusu na čelo. Okamžitě začala balit.

Druhý den jsme stáli všichni na letišti a čekali na odbavení. Už už jsem chtěl vypnout mobil, když mi volal Jožka a že nemáme nikam letět, protože na fotkách zjistili volajaké nesrovnalosti, a že poletíme příštím spojem. Nic víc jsem se nedozvěděl, protože vzápětí zavěsil.

To je dobře,“ řekla KGB. „Neboť já zapomněla doma pas.

Podíval jsem se na ni a bylo mi jasné, že s ní nebudu mít nikdy nudu. Než jsme dojeli domů, ozvalo se další cizí číslo a prý už na mě čekají před barákem. Nechápal jsem, co je tak důležitého na jednom malém výbuchu vzdálené supernovy, ale čekali na mě čtyři nanejvýš slušně oblečení pánové a že jestli si mohou prohlédnout a zkontrolovat všechny pozorovací přístroje. Zavedl jsem je na půdu a čekal v křesle na to, až se „vyblbnou“. Po třech hodinách titěrné práce, kdy zkoumali lupou každý milimetr okuláru, mi oznámili, že je vše ok a že tedy mohu odletět. Zkoušel jsem z nich vymámit nějaké vysvětlení, proč a co a kdo, ale nevěděli nic, jen prý to měli zkontrolovat. Ráno jsme znovu stáli na letišti a pro každý případ jsem vypnul mobil už v taxíku. KGB se nenechala dlouho prosit a zaperlila: „Budeš slavný?

Opřel jsem se o sloup, vzal ji za ruku a díval se do jejích vlasů, jestli je to BLOND pravé. I když mi bylo absolutně jasné, že to nemůže nebýt blondýna. Pro jistotu jsem se jí zeptal, kde udělala tu vysokou, jestli v Plzni, ale naštěstí nepochopila mou narážku a odpověděla, že v Praze.

Let proběhl v klidu, ačkoli KGB vyžadovala, abych si s ní povídal a po letušce chtěla atlas Ameriky, colu, sendvič, hřeben a zrcátko. Po přistání jsem si oddychl. Nerad lítám. Taxi bylo objednáno a tak jsme se svezli až do ústředí, kde na nás čekal Jožka. Už z dálky hlaholil:

Tak kamarádi, to jste ještě neviděli. Okamžitě se na to pojďte podívat,“ mluvil již, jak bylo tady zvykem anglicky a bylo to o trochu lepší, než když se snažil o tu lámanou krajovou slovenštinu. Po rychlém průjezdu městem jsme se ocitli před věžákem, který pro nás Evropany má nádech monstróznosti. Zavedl nás do jakési promítací síně. Na plátně se objevil obraz, který jsem znal. Jožka si vzal ukazovátko a pustil se do vysvětlování.

Tak tohle, co jste na své přístroje zaznamenali, je výbuch hvězdy 21Mb. Na tom není pro nás nic moc tak zajímavého, to spíš pro druhé oddělení, ale když si ten obraz přiblížíme, je vidět velké množství teček a je to i trochu zamlženo. Mysleli jsme, že máš špinavý okulár, ale když naši vědci prozkoumali všechny snímky, nenašli příčinu. Dali jsme za úkol vědcům z Prahy zkontrolovat tvé zařízení a za to se omlouvám, neboť to bylo nanejvýš nutné, jenže všechny přístroje byly v naprostém pořádku. Naši vědci pak nastavili své přístroje na sekvenci oblohy Cy21xl a našli tohle zamlžení. Víte, co to znamená?“ opravdu jsem nevěděl a ostatní také zřejmě ne, tak jsem jen pokrčil rameny.

To znamená,“ pokračoval Jožka, „že mezi námi a tou hvězdou jsou jakési předměty, které podle zvětšující se velikosti letí směrem k nám.“ Díval se na mě, jak kdybych mu měl zatleskat. Bylo ticho a tak jsem zakoktal tentokrát bez narážky na Oskara.

No a co co jako?

Podíval se na mě tak trochu šibalsky a řekl slova, která mě překvapila stejně, jako déšť za jasného počasí.

Ono to totiž je něco, o čem nikdo nevěděl. Letí sem několik milionů úlomků, které jsou asi tak třicetimilionkrát blíž, než ta hvězda, která právě vybuchla. Díky tomu, že nám posvítila z druhé strany, jsme vlastně uviděli to, co bychom viděli nebo zaznamenali o hodně později a už bychom se na to nemohli dostatečně připravit. Už jsme ten roj identifikovali a řeknu vám, že to bude asi problém. Nejen, že se blíží zhruba čtvrtinou rychlosti světla, ale úlomků je tolik, že jestli lidé něco nepodniknou, mohlo by to se zemí pěkně zacloumat. Jejich velikost je od malinkých prachových částeček až po ten největší, který má v průměru asi dva kilometry. Díky tobě máme naštěstí dost času, abychom se na to připravili.

Chtěl jsem namítnout, že to není jen má zásluha, ale vtom do rozhovoru nečekaně vstoupila KGB.

Kolik máme toho času?

Překvapilo mě, že to všechno pochopila a je schopná i reálně uvažovat (asi tu školu fakt udělala). Jožka se napřímil a po krátké pause, která se mi zdála trochu delší, než bylo potřeba, řekl, že asi tak rok. KGB se usmála a řekla, že se chce ubytovat a vykoupat. Boží rány, proč všechny ženy myslí tak divně? Já bych teď nejradši debatoval u sklenky a snažil se něco podniknout. Neříkám, že bych hned něco vyřešil, ale alespoň bych projevil snahu, zájem a eventuelně by se dalo něco z toho v dalším rozhodování použít. A ona se chce koupat. No jo, ženský asi nemají ten správný smysl pro řešení problémů.

  1. Humbuk

Od toho dne jsem lítal jako hadr na holi. Tiskovky, vystoupení v televizi, rozhlasu, přednášky a spoustu jiných aktivit, které se mi zdály někdy zbytečné, jindy ne. V každém případě jsem na sebe moc času neměl. Ve dne mě zaměstnával Jožka a v noci KGB. Noviny o mě psaly jako o zachránci lidstva a mně bylo trapné pořád do kolečka vysvětlovat, že to není jen má zásluha. Asi po čtrnácti dnech si nás Jožka vyzvedl o něco dřív, než bylo dohodnuto a jeli jsme do centra NASA. V přednáškovém sále bylo několik desítek zaměstnanců, kteří už čekali na šéfa. Ten vstoupil rázným krokem směrem k řečnickému pultu a hned spustil.

Jak jistě všichni víte, dali jsme k vypracování několika desítkám vědců v různých státech zadání, jak řešit situaci, která nás zaskočila před nedávnou dobou v oblasti Cy21xl. Dnes máme předběžné výsledky velké většiny těchto týmů. Jde o to, abychom tyto návrhy zpracovali, posoudili a připravili svět na jejich realizaci. Podíval jsem se na tyto návrhy zevrubně a tři z nich se mi zdají jako nejlepší. Nebudu vám říkat, které se mi líbí, abych vás neovlivnil, ale rozhodujte se tak, aby to bylo nejlepší řešení pro naši planetu. Prosím prostudujte je a zítra na shledanou.“

Dostal jsem složku s nápisem Research-work to solution aspects. I bez slovníku mi bylo jasné, že mám celý den a noc co dělat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem desky otevřel a všechny práce byly přeloženy do češtiny. Je vidět, že NASA není jen tak někdo, takhle mi to ušetří minimálně polovinu času. Ještě, než se v sále začínaly ozývat hovory a takový ten „šum“ rozcházejících se lidí, zakřičel na mě Jarda ode dveří.

Martine, jde sem KGB!“ Nevím, jak se anglicky řekne ruská rozvědka, ale zřejmě tuto zkratku znal každý, protože okamžitě všichni udělali vpravo či vlevo hleď a já si připadal jako Jan Hus. Jen zapálit oheň. To ticho bylo jen pár vteřin, než KGB vešla. Když jí lidé v sále spatřili, asi pochopili, že jde o nějakou narážku ve stylu: ta tvoje stíhačka, nebo tak nějak podobně. Naštěstí se k tomu už nikdo nikdy nevracel. Jen jsem upozornil Jardu, že jí má pro příště říkat Kateřina. KGB jsem dal platební kartu a řekl jí, že může jít nakupovat, protože já mám práci. Byla ráda, ale prý až přijde, chce se na to taky podívat. Zalehl jsem pod deku a začal studovat. Všechny práce byly opravdu skvělé a nápady na likvidaci roje hýřily fantazií, ale mně se nejvíc zdál jako reálný nápad slovinské skupiny, využít ke změně směru letu roje vlivu asteroidu Apofis.

Druhý den jsem zasedl v přednáškovém sále konečně odpočinutý, neboť při studování jsem samozřejmě usnul a KGB mě nechala spát. Šéf přišel zase jako poslední a ani tentokrát se nezdržoval s pozdravem a spustil.

Prosím, abyste hlasovali, který návrh se vám jeví jako nejlepší a pak budeme o těch, které budou mít nejvíce hlasů diskutovat.“ To, že se slovinský návrh umístil na druhém místě, mě potěšilo, ale nechtěl jsem se zapojovat do diskuse, neboť nejsem dobrý řečník. Když však na mě přišla řada, chtě nechtě jsem musel jít k pultu a naznačit, čím mě návrh slovinských akademiků zaujal. Domluvil jsem a tekl ze mě pot. Sedl jsem si vedle Jožky a ten mi poklepal rukou na rameno.

Nevěděl jsem, že jsi tak dobrý.“

   „Já taky ne,“ pronesl jsem, vyndávaje kapesník.

Tak ubíhaly dny a zdálo se, že je všechno v pohodě. Opravdu jsme se stali oficiálními zaměstnanci NASA a KGB nám dělala výbornou společnost.

Asi po měsíci šéf svolal tiskovou konferenci, ale tentokrát přišel jako jeden z prvních. Sál se pomalu plnil a na šéfovi bylo vidět, že má nějakou důležitou zprávu. Když byl sál plný, vstal a jako obvykle bez pozdravu řekl:

Mám pro vás zprávu od naší skupiny výzkumníků, kteří díky svým přístrojům a za pomoci Hubbleova teleskopu přišli na původ a složení roje.“ V sále to znuděně zahučelo. Obrátil listy v deskách a četl:

Roj úlomků, který jsme díky výbuchu supernovy 21Mb v oblasti Cy21xl zaznamenali, a který pozorují naši externí pracovníci, pochází s největší pravděpodobností z výbuchu Hoganovy hvězdy (tak jsme ji pracovně nazvali) před třemi sty tisíci roky. Tento shluk letící směrem k zemi obsahuje: Třináct procent železa, osmnáct procent jiných prvků a 69 procent…“

Významně zvedl hlavu od složky a udělal malou pauzu, při které se zadíval do očí posluchačů, „...zlata.

Ze sálu se ozval výkřik: „Ale to by znamenalo konec současného měnového systému a Mezinárodního měnového fondu.

To, co nastalo, se dá přirovnat ke štěkání smečky psů uvázaných na startu před závodem. Jeden novinář křičel přes druhého a nebylo slyšet vlastního slova. Půlka sálu se vyprázdnila utíkajícími reportéry, kteří se spěchali ukrýt do ticha chodeb, vytahovali telefony, aby co nejdříve volali svým redaktorům tuto bombovou zprávu. Šéf do rachotu úplně nadarmo pronesl, že je tisková konference skončena. Bylo to tak zbytečné, jako by řekl na shledanou, protože ho stejně už nikdo neposlouchal.

Další dny přinesly nečekané zvraty plné překvapení. Cena zlata se během jednoho dne dostala na úroveň železa a obrátila naruby celý svět. Burza vřela a v bankovních domech to vypadalo jako v úlech, když do nich píchnete holí. Myšlení národů utrpělo bolestivou ránu. Vztah ke zlatu, který po tisíciletí uznával jeho krásu, cenu a morální převahu, byl pojednou znehodnocen. Krachovaly nejen banky, ale i továrny, neboť bankovky neměly žádnou hodnotu. Nikdo netušil, čím platit a nikdo neutrácel. Nikdo neriskoval nakupování a nikdo nevyráběl. Přišla první celosvětová finanční zlatá krize. V televizních pořadech se „moudří“ předháněli, jak řešit nastávající situaci. Jeden navrhoval vzít jako platidlo jiný kov například stříbro, platinu, či titan. Druhý oponoval, že by se mělo zlato zachovat a veškeré zásoby soustředit do jednoho místa pod vedením celosvětové banky. Třetí přišel s nápadem zrušit veškerou platební manipulaci a přeměnit ji tak na imaginární měnu, tím zbavit účetnictví zlaté zátěže a osvobodit se od jakékoli závislosti. Stejně prý už nikdo nevěří, že v trezorech bank nějaké zlato je. Nikdo se svým nápadem neuspěl. Bohatí běsnili, střední vrstva si rvala vlasy a chudým to vzalo práci. Taktéž nám. NASA propouštěla a já s Jardou jsme byli jedni z prvních. Přemýšleli jsme, co dál.

  1. Gold Loto a svatba

Není pochyb, že taková doba přináší úspěch lidem, jako je Jarda a potažmo i neschopným, jako jsem já. Hned druhý den za mnou Jarda přišel. Navrhl mi, abychom založili sázkovou kancelář Gold Loto, která by se nezabývala sportem, ale jinými loteriemi, jako je cena kovů, množství zlata spadlého na Zemi a dalšími sázkovými aktivitami, které se týkají zlata letícího k zemi. Nic jiného jsem ani nemohl dělat. Pracovní vízum, které nám NASA zařídila, stále platilo, domů se nám nechtělo a jinou práci jsme nesehnali. Mě se ten návrh příliš nelíbil, ale po zkušenostech, kdy jsem o Jardovi věděl, že má čuch, jsem s ním do toho šel. Dobře jsem udělal. Jardův návrh, že budou lidé moci u nás platit i takřka bezcenným zlatem, se mi zdál jako šílený, ale po několika dnech jsem věděl, že je Jarda ta nejlepší vědma, s jakou jsem se setkal. Lidé utráceli zlato za sázky na množství zlata padlého na zem, na čas, kdy se to stane i na sázku na místo, kam dopadne největší kus. Extrémem byla pak sázka na množství lidí, kteří zemřou následkem zlatého dopadu nebo zda dopad vyvolá tsunami. Platili nám zlatými prsteny, číšemi i celými cihlami. Byla to v tu chvíli jediná možnost, jak alespoň nějak zhodnotit své bezcenné zlato. Největší tahák vyndal Jarda z rukávu v den otevření kanceláře. Dal vytisknout propagační leták, na kterém držela polonahá KGB zlatou kometu a kde mimo jiné stálo, že vyplácení výher bude prováděno v měně, která bude v době vyplácení aktuální. To znamená, že když bude, dejme tomu, po dopadu zlata platidlem nový dolar, bude to v nových dolarech, v případě, že bude zvoleno jiné platidlo, bude výhra vyplácena tímto. Takový zájem jsem opravdu nečekal. Lidé stáli frontu u dveří hodinu před otevřením. Do týdne jsme měli pobočky v deseti městech New Jersey a do měsíce po celém světě. Každý se chtěl zbavit zlata a Gold Loto byla pro něj jediná šance. Zhruba po dvou měsících se cena zlata postupně začala zvedat a nám bylo jasné, že jsme se zlatou horečkou skončili a že jsme protentokrát za vodou. Lidé pochopili, že zlato, i když ho bude víc, bude stále zlatem a na kvalitě, formě a množství nesejde. Bohudík to někteří hloupější, či spíše vyplašenější, nebo ještě lépe zbrklejší, nervově nevydrželi a zlato dali za nejisté sázky. Je vidět, že panika vytvoří podmínky pro podnikání jen těm, kteří se dokáží rychle orientovat, a to Jarda umí.

S Oskarem jsme se už tak často nevídali, protože nám veškerý čas zabrala Gold Loto. Po třech měsících jsme v pobočkách nastolili nový řád, který odpovídal všem normálním sázkovým kancelářím, kde se sázelo převážně na sporty. Zlata se už nikdo zbavovat nechtěl a všechny sázky probíhaly v souladu se zvyšující se cenou zlata. Platilo se opět penězi a naše finanční situace se tím navždy vyřešila. Lidé opět sázeli jako dřív a krize postupně slábla.

Před Vánoci jsme měli svatbu. Oskar mi šel za svědka a KGB měla za svědkyni svou sestru, mimochodem krásnou černovlásku Janu. Od Jardy jsme dostali zlatý svatební dar ve tvaru komety. Oskar však exceloval, když pro nás zazpíval písničku, kterou sám složil a jejíž refrén zněl nějak jako Každý kdo má zlato v duši, tomu srdce pro jiného buší. Večer se hrálo a tančilo a konečně jsme měli s Oskarem čas na delší rozhovor. Povídal, že ještě stále pracuje pro NASA a omluvil Jožku, který byl taky pozvaný, ale nemohl přijet. Na otázku, co je nového podivně kroutil hlavou, jako že nic a změnil téma. Až před půlnocí, když se dopilo, dojedlo a hosté se rozešli, se rozpovídal.

He hele, světová rada u učenců nakonec rozhodla, že pro proti letícímu zlatu budou zvo zvoleny tři ne nezávislé o obrany. To je pře přece správný, n ne?“ Docela jsem si oddychl, když na mě vybalil to svoje he hele a pře přece. Pak chtěl pokračovat, ale navrhl jsem mu, aby mluvil radši anglicky.

OK. První budou rakety s posádkou, které se budou snažit o roztříštění největších kusů nejmodernějšími zbraněmi od laseru počínaje přes antigravitační navigační dělo, až po atomovou nálož. Druhou obranou bude návrh využít vlivu měsíce a třetí vyslání karavany na asteroid Apofis, který se bude míjet se zlatým rojem přibližně měsíc před dopadem. Tam bude vystavěna kolonie na výrobu gravitačních děl.“ Oskar ležel obkročmo na pohovce a vypadal jako by chtěl vzlétnout. Jen zamávat rukama a poletí.

He hele, už bych n neměl pít. Pře přece jen nejsem zvy zvyklej. Škyt!“ Nemusel ani mávat rukama a letěl, jenže na záchod. Když se vrátil, pošeptal mi do ucha pár slov. Uvědomil jsem si jen to, že mu strašně smrdí z úst. Uložil jsem ho na pohovku a šel do ložnice za KGB, abych poprvé splnil manželskou povinnost.

Ráno jsem se vzbudil poměrně brzo, Oskar s Jardou ještě spali a tak jsem pokračoval v plnění. Po žhavé půlhodině jsem ležel na zádech a odpočíval.

Jak se vlastně to zlato ve vesmíru objevilo?“ řekla KGB ještě udýchaná.

To máš tak.“ pustil jsem se do vysvětlování a dělal jsem, jako že to vím odjakživa (i když mi to teprve nedávno vysvětloval Oskar).

Při výbuchu supernovy vzniká tak velký tlak a teplota, že se atomy vodíku a helia, které jsou uvnitř v podobě žhavého plazmatu, prostě spojí a vytváří prvky složitější, jako je zlato, platina, železo, olovo a tak dál.“ KGB na mě koukala jako na svatý obrázek a mně bylo dobře, i když si nejsem jistý, jestli to vysvětlení bylo správné a jestli to správně pochopila, ale asi ano, neboť se ke mně přitulila a řekla.

Víš, jak jsem ti ze začátku říkala?“

Netušil jsem to a zavrtěl hlavou.

Zbouchal.“

Zasmál jsem se, ale v tom mě něco napadlo a začal jsem se příšerně řehtat. KGB nechápala a bušila do mě pěstičkami.

Co to děláš? Já chci taky vědět, proč se směješ!“

Když jsem popadl dech, řekl jsem jí, jak jsem jí přezdíval já.

Říkáš KGB? To je ruská výzvědná služba, ne?“ divila se.

A proč?“ vysvětlil jsem jí.

Kateřina Gabriela Blondýna,“ o blbé blondýně jsem raději taktně pomlčel, „a teď jsem si uvědomil,“ pokračoval jsem, „že máš na tuhle přezdívku už nárok. Kateřina Gabriela Bouchová, takže jsi KGB napořád.“ Podívala se vyjeveně.

„Dovedeš si představit, jak by nám říkali známí? Zbouchal KGB. To se radši rozvedu.“ prohlásila s úsměvem už na cestě do koupelny. Ležel jsem dál v posteli a vzpomínal na to, co se dělo včera. Najednou se mi vybavilo těch pár slov, které mi včera opilý Oskar před usnutím pošeptal. Říkal určitě:

Pře předpokládané mí místo dopadu je Pa Patagonie, ale p pššš.“ Chtěl jsem vyskočit a utíkat za ním, ale došlo mi, co by asi následovalo. Zapíral by, protože to je určitě tajné a nakonec bych musel všechno prozradit i KGB a Jardovi, který s ním byl v pokoji, a to se mi nechtělo, tak jsem mlčel a potají hledal v mapě, kdeže se ta Patagonie nachází. Ještě týž den jsem přes internet nakoupil pozemky v jižní Argentině a utratil tak spoustu peněz. To by bylo, abych jednou taky já neměl čuch i bez Jardy. Druhý den jsem ještě koupil dům ve městě Bahía Blanca a přihlásil se na kurz španělštiny pro začátečníky.

  1. Zlatá válka

V rekordním čase byly vyslány za podpory států celého světa čtyři konvoje raketových záchranných týmů. Gold 1, Gold 2, Einstein 3 a Bruno 4. První na oběžnou dráhu k vesmírné observatoři Giordano Bruno čítající pět lodí, která je už několik let v provozu a její tým se skládá ze dvou stovek odborníků na vesmír, kosmonautiku a astrofyziku a kde je postaven teleskop Hubble 3.

Poté, co Hubble 1 dosloužil a z bezpečnostních důvodů byl nasměrován k Měsíci, kde volným pádem vytvořil nový kráter a následně pak po havárii teleskopu Hubble 2, který se vymkl kontrole ihned po vypuštění a skončil kdesi za hranicemi naší soustavy, bylo rozhodnuto, že bude Hubble 3 postaven přímo u vesmírné observatoře Giordano Bruno, odkud bude lépe obsluhovatelný. Druhý konvoj čtyř raket byl nasměrován na Měsíc, kde je již deset let vybudováno na odvrácené straně speciální pracoviště hvězdné prevence Albert Einstein s osmi stovkami odborníků a dvěma tisíci pracovníků z dělnických a jiných profesí. Třetí a největší karavana dvaceti dvou raket letí na asteroid Apofis, kde bude postaveno město se zaměřením na vojenskou techniku. Čtvrtým a posledním konvojem je šest raket letících přímo k blížícímu se oblaku zlata. Všech třicet sedm korábů odstartovalo bez potíží a teď nezbývalo než čekat.

Během měsíce se informace o místě dopadu rozšířila po celém světě. Opět nastala další panika. Někteří Argentinci prchali ze svých domovů a hledali prozatimní bydlení u známých či příbuzných na druhé straně zeměkoule, aby se pak domů vrátili jako novodobí zlatokopové. Jiní si stavěli bytelné bunkry, aby mohli zlato po dopadu ihned hledat, sbírat či hlídat a zajistit si tak jistotu výdělku. Bohužel pro mě i pro ně však argentinská vláda přijala urychleně zákon, že veškeré padlé zlato bude ve vlastnictví státu, čímž se snažila o zastavení machinací s pozemky, které okamžitě po rozhlášení zprávy o místě dopadu narůstaly geometrickou řadou. Sakra, jak to ten Jarda dělá? Já, když mám čuch, tak jen když smrdí kanál. Zase mi to nevyšlo.

Do třech týdnů se rozrostly boje na chilsko-argentinské hranici. Chilané měli s Argentinou nějaké nevyjasněné hraniční spory a začali obsazovat svá území a bohužel i ta, která jim podle Argentinců nepatřila. Argentinská armáda pochopitelně bránila své hranice a tak docházelo ke střetům. Nejdříve to byly malé potyčky, když ale Chile vyslalo do oblasti letectvo a bombardovalo argentinské území, museli zasáhnout i státy, se kterými má Argentina vojenský pakt. Začala Zlatá válka.

Postupně se do bojů přidaly i státy, které s tím neměly skoro nic společného, a hodila se jim jakákoliv záminka, aby získaly a ukrojily nějaký ten krajíc z argentinské pampy. Sdělovací prostředky hlásily každý den desítky mrtvých a na svět dolehla těžká nálada. Boje neustávaly ani po ohlášení pozitivních zpráv o úspěšném přistání karavan na vesmírné observatoři Giordano Bruno a na měsíci. Když už se zdálo, že se lidé zbláznili, rozhodla světová rada o vyslání mezinárodní vojenské pomoci čítající třicet tisíc vojáků, pět set plavidel a osm set letadel na ochranu „Zlaté Argentiny“. Čína, Rusko a USA se snad poprvé v životě shodli na tom, že nebudou zasahovat bez rozhodnutí rady a tak byly po týdnu veškeré boje zastaveny. Po skončení Zlaté války, která trvala pouhých 45 dní a padlo při ní na 17000 lidí, se svět jakžtakž probudil a začal se opět věnovat společné obraně zeměkoule. Zprávy o přípravách na Brunu a Měsíci byly den ode dne pozitivnější a tak se lidé začali uklidňovat. Jen v duších to trochu bolelo. Lidská důstojnost dostala za vyučenou a pozůstalí truchlili. Kam se poděla lidská hrdost? Kde jsou ty proslovy, že člověk je pánem vesmíru? Každý jen trochu soudný člověk si musel za poslední půlrok všimnout, že nám vládne zlato, emoce, panika a bulvární zprávy. V televizích se opět předháněli „moudří“ a poukazovali na neštěstí, které lidstvu zlato doneslo a nad dalšími možnými scénáři. Když to beru za sebe, řekl bych, že je už nikdo neposlouchal. Trvalo přibližně tři měsíce, než se objevila ve zpravodajství nová zpráva. Za tu dobu svět jako by zapomněl na zlato a věnoval se normálnímu životu. Jen v koutech duší se tiše a nutkavě ozývaly otázky. Jak to bude dál? Jak to všechno dopadne? Nebude to jako v katastrofickém filmu? Zpravodajové taktně mlčeli, protože nebylo o čem mluvit. Každý se bál byť jen náznakem toto téma otevřít, jakoby se tím měla rozhořet další válka, krize či jiné neštěstí. Čekalo se. Čekal celý svět, trpělivě a pokorně. Každý chtěl jen žít. Přežít další minutu, hodinu, týden či měsíc. Objevil se nový problém. Každý chtěl žít poslední dobu bez práce, bez námahy, lidé přestávali dělat a začali si užívat. Čerpaly se nahromaděné zásoby, nevyrábělo se, neboť nebyl, kdo by pracoval, devadesát procent lidí už odešlo z práce a zásoby se tenčily. Byla to doba bezvýchodné situace, smutku a beznaděje. Většina oslav a veselí se proměňovala v žalostný pláč a stýskání nad starými časy. Zdálo se, že nebyl lék, který by tuto celosvětovou nostalgickou epidemii zastavil.

Zpráva přišla první jarní den. Všech dvacet dva lodí přistálo na asteroidu Apofis bez velkých komplikací. Jen dvě technické rakety, plné kovových stavebních materiálů na výstavbu ocelové konstrukce se převrátily. Následky byly minimální, ocel bude použitelná a posádkám se nic, až na nějakou tu bouli na duši, nestalo.

Jeli jsme zrovna k Oskarovi, když to hlásili. KGB z toho málem předčasně porodila v taxíku. Oskar tvrdil, že takové šílence ještě neviděl, aby v této době dobrovolně plodili děti a odmítl se se svou ženou i milovat bez kondomu. Před nedávnou dobou si totiž vzal za ženu tu mojí krásnou švagrovou Janu a tak se stal mým švagrem. Doslova řekl: „He hele, to pře přece ne nejde.

Opravdu nechápu, jak se tak krásná holka mohla zamilovat do Oskara. No nic, jednou je švagr, tak je švagr. Kamarády si vybíráme, ale švagři nám padají z nebe jako trest za špatné chování. Oskar byl dobrý kamarád, ale jako švagra bych ho nikomu nepřál.

  1. Kde budeme žít?

KGB chtěla rodit doma a tak jsme se týden před porodem nastěhovali do Prahy. Největší radost z toho měli pochopitelně rodiče. Tchán s tchýní a moje mamka uspořádali oslavu s ohňostrojem a grilováním. Nemám příliš rád tyhle akce, ale bavil jsem se dobře, už proto, že jsem byl zase doma. Škoda jen, že nemohli přiletět i Oskar, Jožka a vlastně taky Jarda. Když jsem se na chvíli vytratil z oslavy, vylezl jsem na půdu stodoly a kupodivu se tam nic nezměnilo. Přístroje k pozorování byly na svém místě, snad jen trochu zaprášené. Očistil jsem okulár a s nostalgií ho namířil k Cy21xl. Vše bylo tak, jako před necelým rokem. Všech třináct galaxií stálo na svém místě a jen 21Mb trochu pohasla.

Vesmíru je jedno, co se u nás děje a i kdybychom se zjančili, bude dál se svými galaxiemi a černými dírami tam, kde byl. Sedl jsem si do křesla a vyndal ze šuplíku svou starou dýmku. Už dlouho jsem nekouřil, nebyl čas ani nálada, ale teď, když čekáme mimino, si jednu dám. Nacpal jsem starý suchý tabák do dýmky, pokropil vodou, aby změkl a zapálil. Hned první potáhnutí mě přesvědčilo, že to nebyl dobrý nápad. Lepší, nežli dýmání je vzpomínka na poslední potáhnutí. Zhasl jsem dýmku a koukal do prázdna. Kde budeme žít? Bezděky jsem začal uvažovat, nad tím, jaká bude Země po dopadu. Jestli to zanechá škody malé, větší, nebo snad katastrofální. Jestli budeme bydlet v Praze, nebo v Trentonu, nebo snad dokonce v Argentině. Napadaly mě různé možnosti, včetně těch, které se rozvíjely v teorii, že nebude kde bydlet, ale rozhodnutí nechám pochopitelně na výsledku dopadu a posléze po debatě s rodinou i na ní. Uvažoval jsem nad krásou světa i nad hrůzou světa. Během několika minut se mi hlavou honila spousta myšlenek, ale jen jednu si pamatuju.

Nejkrásnější pocity člověk prožívá, když probírá vzpomínky. Bez vzpomínek jsme malé narozené děti, které nedokážou rozpoznat hodnoty životních možností, zklamání či vzrušení. Jestliže hodnotím, tak vzpomínám. Jestliže plánuju, dělám to tak, že vzpomínám na chyby, kterých jsem se kdysi dopustil. Jestliže se miluju, vzpomínám na ty, se kterými jsem byl, nebo bych chtěl být. Jestliže chci mít krásně prožitý život, jsou vzpomínky to nejvzácnější, co mám. Bohužel, k tomuto odstavci musím dodat jednu tvrdou a těžkou realitu, že lidé si vzpomínek neváží. A čekání? To je ta nejhroznější činnost. Je jedno, jestli čekáte na porod, nebo na dopad zlata. Ta neustále se prodlužující chvíle nemá konce a tak jsem radši vstal a šel mezi hosty. Čekání lépe ubíhá, když nejste sami.

Za pár dní se nám narodila krásná holčička Kateřina Martina Bouchová. Nevím, jaké zkušenosti mají ostatní rodiče, ale já byl u vytržení. Celý den jsem běhal po známých a ohlašoval jim tu radostnou novinu. Na každé návštěvě jsem se malinko zdržel, poněvadž mi samozřejmě všude dali štamprličku na zdraví a do druhé nohy, až jsem skončil u kamaráda ze školy, kde jsem také usnul. Ráno mě probudil jakýsi hlas malé holčičky.

Maminko, proč ten pán spí u nás ve vaně?“ Chtěl jsem vyskočit a utéct, ale neunesly mě nohy. Tak jsem pomalu přepadl přes okraj vany a za pomoci umyvadla vstal, abych se na sebe podíval do zrcadla. Kupodivu jsem vypadal celkem normálně a tak jsem na sebe vyplázl jazyk a strčil hlavu pod tekoucí studenou vodu. Do kuchyně jsem přišel už celkem fit. Kamarádova manželka mi uvařila kafe a zavolala mi radši taxi. Venku mi došlo, že jsem vlastně táta a radostí jsem udělal kotrmelec. Moje šaty byly po noci ve vaně stejně zmuchlané a tak mi to bylo jedno. Doma mi mamka uvařila česnečku a už jsem to byl zase já. Teď můžu do porodnice, abych se podíval na ty dvě krásky.

Nikam nechoď, nejdřív se vykoupej, ohol a převlíkni. Takhle by tě tam ani nepustili a Martinka by myslela, že má za otce bezdomovce,“ řekla mamka a já ji radši poslechl. Čím to je, že má mamka vždycky pravdu?

Za dva dny jsem je měl doma. Byly to nejkrásnější chvíle mého života. KGB se stále smála, a i když porod nebyl nejlehčí a měla ještě kruhy pod očima, vypadala moc spokojeně a já byl rád. Martinka brečela jako o život a já ji utěšoval taky jako o život. Jen jsme se nemohli dohodnout, co dál. KGB by chtěla po dopadu do Argentiny a já bych radši zůstal v Praze. No uvidíme, třeba je to opravdu trochu předčasné rozhodování.

  1. Obrané akce

Za pár dní došlo k prvnímu „střetu“ se zlatým rojem. Kolona šesti plavidel Gold 1 se rozložila do pomyslného šestiúhelníku o průměru asi 4000 km a vytvořila tak podmínky pro spuštění antigravitačního navigačního děla, které mělo svými palbami neutrinů roztříštit veškerá větší tělesa. Tak to alespoň prezentovala média. Ve skutečnosti se média vyhýbala všem složitějším vysvětlování ze dvou důvodů. Za prvé ani z poloviny nedokázala vysvětlit, o co tu vlastně jde a za druhé jim nešlo ani tak o výsledky, jako o styl a lépe řečeno o senzaci. Je jednoduché udělat z věty – naše lodě čekají na střet s vesmírným rojem – větu – naše obrana je sto čelit útoku zlata. Je jisté, že jde o jednu jedinou věc a přeci to bulvár umí napsat emoničtěji. Znáte slovo emoničtěji? Ne? No tak jsem ho právě vymyslel. Určitě však chápete, o co jde. Správně by bylo s větší emocí, ale to není ono. Emočněji nebo emocionálněji je lepší? Asi ne.

Vesmírné lodě se rozmístily podle plánu a na roj se mělo čekat dva či tři dny. Mezitím přístroje zjišťovaly, vyhodnocovaly a každým dnem jsem měl větší a větší pocit, že se čeká na Ježíška. Tím chci říct, ne že by nedonesl dárky, ale že jsem ho nikdy neviděl. Nevím, jak to máte vy ve svých srdcích, ale já bych kdysi vyměnil všechny dárky pod stromečkem za to, jen abych ho viděl. Měl bych říct, bohužel se mi to nikdy nesplnilo, ale řeknu, bohudík se mi to nikdy nesplnilo a doufám, že ho nikdy neuvidím, protože Ježíšek není pro poznání, ale pro touhu, pro tajemství a fantazii.

Druhý den od zprávy o nastavení plavidel k obraně se objevila nová a dost šokující zpráva, že roj je podle posledních výpočtů asi o sedmdesát procent menší, než byl původní odhad. Asi si dovedete představit tu úlevu světové populace. A opět se to napíše lehce – světové populace – ale jen málo lidí si uvědomí tu nesmírnou úlevu devíti miliard obyvatel země. Škoda, že neexistuje měřící zařízení na náladu, úlevu či strach. Kdyby něco takového bylo, nazval bych ten přístroj ChaplinoHitchcockův  emometr. Dalo by se v takovém případě říct, že světová populace zvedla svou emoční náladu o padesát ChaplinoHitchcocků. Okamžitě stouply ceny zlata na burze a já byl zas o několik milionů dolarů bohatší. Lidé zase chodili do práce, vyrábělo se, jako by se nechumelilo a já opět žasnul, jak málo stačí lidstvu, aby fungovalo normálně. Vždy jsem myslel, že lidstvo je složitý komplex, který jen tak něco neovlivní. Teď po nových zkušenostech musím přehodnotit své názory.

V médiích se zase „moudří“ předháněli v debatách, jak naložit se zlatým rojem, aby přinesl zemi co nejvíce užitku. Jeden navrhoval zlatý roj přibrzdit a uložit na měsíci, druhý by ho radši seskupil a vhodil do neobydlených oblastí a třetí by ho pro změnu rozstřílel. Ale já si myslím, že lidstvu nemůže zlato prospět v jakémkoli množství. Pouze jedincům. Naštěstí těmto „moudrým“ nikdo opravdu moudrý nenaslouchal a světová rada rozhodla dál pracovat na původním projektu tak, jako by se množství nezměnilo.

Za pár dní bylo poprvé v historii vyzkoušeno a použito v praxi antigravitační navigační dělo. Podle zpráv z vesmírných lodí Gold 1 byly všechny větší kusy zlata roztříštěny na malé drobné kousky a celá akce trvala pouhé dvě sekundy. Svět jásal a slavil. Tolik ohňostrojů jsem neviděl ani na Nový rok. Vystavěná kolonie Gold 2 na asteroidu Apofis neměla (přes všechny hlasy, které ji chtěly odvolat) ukončit svoje poslání a mohla moderními zbraněmi dokončit dílo, které lodě započaly. Díky antigravitačnímu navigačnímu dělu se rychlost roje zpomalila na desetinu a některé shluky zlata nabraly jiný směr. Zbylý zlatý roj rozprášily zbraně z Apofisu, jako by rozprašovačem odháněly komáry. Teď už bylo jasné, že Einstein 3 na měsíci a Bruno 4 na oběžné dráze nebudou mít do čeho píchnout a můžou jen kontrolovat a zkoumat chování zbytku letícího roje zlatého prachu. Asteroid Apofis byl rovněž posypán nemalým množstvím zlata a tak měla osádka plno práce s odebíráním vzorků a jeho nakládáním do raket na místo, které se uvolnilo po stavebních materiálech, neboť ty na asteroidu zůstanou. Po ukončení mise mají přivézt co největší množství na zem. Astronauti hlásili, že poprvé v životě viděli zlatý déšť a poslali na zem video. Byla to nádherná podívaná. Promítaly to všechny světové televizní a internetové kanály. V záři slunce bylo vidět, jak se mění barva krajiny z načernale šedé přes rudou a modrou do zlaté. Podle nejnovějších propočtů bude dopad zítra v 6 hodin 30 minut ráno argentinského času (to je v půl jedenácté středoevropského času) na území od ostrova Juana Fernandeze, čili Robinsona Crusoe až po Falklandy. Takže roj zasáhne kromě argentinské Patagonie i Chile a moře na obou stranách pevniny. Jak strašně zbytečné se teď zdají položené životy 17000 lidí padlých při Zlaté válce.

Média radostně rozhlásila, že úspěch překročil veškeré očekávání a začala mluvit o mejkapu paní královny. Nevím, čím si to svět zasloužil, že má na takových postech absolutní blby. No nic, asi je mejkap paní královny pro někoho taky důležitý. O několik hodin později poslala posádka Gold 2 z asteroidu Apofis zprávu, která byla okamžitě odvysílána. Zlato nevykazuje stejné hodnoty jako zlato pozemské. Pak se spojení přerušilo.

KGB zrovna kojila, když tu zprávu hlásili. Objal jsem své Kateřiny a zašeptal: „Tak jo, budeme bydlet v Argentině, ale až tak dva měsíce po dopadu, až se to všechno uklidní.“ KGB se usmála a podala mi teď už spící Martinku. Houpal jsem se v křesle s malou v náručí, aby udělala krkáneček a sledoval přímý přenos z vysílání o zlatě. Asi tak zrovna seděl celý svět, protože ulice byly prázdné a jen ptáci zpívali na stromech. Reportéři se ptali, jak nevykazuje hodnoty? Co to sakra znamená? Je to zlato, nebo není, nebo co to je? Jaké je to tedy, a jak se to mohlo… atd atd. Po několika marných pokusech o spojení s Apofisem dali reportáž o evakuaci obyvatel Argentiny a Chile. Většina místních obyvatel chtěla zůstat doma, ale stejně domovy opustilo na 20 milionů lidí.

  1. Dopad

Půl hodiny nato u nás zazvonil zvonek. KGB šla otevřít a já houpal malou, aby usnula. U dveří se strhnul takový rachot, že Martinka začala plakat. Vstal jsem z pohovky a šel do chodby, abych se podíval, kdo to je. Právě vcházel Jožka, Oskar s Janou pak Jarda a za ním ještě rodiče KGB. Jožka, jak bylo zvykem, nesl láhev borovičky. Jarda zpíval: „Narodila se nám holka hravá, pochcala se, bude zdravá.“ Oskar jako vždy pronesl jen:

He Hele, to to to pře pře přece ne není mo možný. Ty a ta taková krásná ho ho dítě.“ Martinka je přivítala opravdu královsky. Nejdřív počůrala Jožku, pak půl hodiny doslova řvala, a když si ji hosti předávali, poblinkala Jardu a nakonec pokakala babičku, která ji houpala nahou. KGB s Martinkou, Janou a rodiči odešli do kuchyně a já si dal panáka na zdraví s přáteli. Byl jsem rád, že přiletěli, protože se mi poslední dobou stávalo, že jsem si neměl s kým popovídat a tak trochu mi kručelo v uchu. S KGB jsme sice řešili plínky, počůrávání a papání, ale to chlap nepotřebuje. Jak se říká, i muži mají své dny. Nebudu vám líčit, jak večer probíhal, protože jsme mluvili jeden přes druhého, vyprávěli si zážitky z poslední doby a teoretizovali o zítřejším dopoledni.

Takže hezky popořádku. Oskar pracuje stále u NASA na nové projektové dokumentaci pro stanici Albert Einstein 2 na Měsíci a je spokojený i přesto, že se chce rozvést s Janou. Jen to kromě Jany ještě nikdo neví. Mezi řečí mi pošeptal novinu, že čeká dítě s nějakou Kubánkou, která s ním pracuje a už i bydlí. Samozřejmě jsem mu hned řekl:

Ty jsi blázen, v této nejisté době zplodit nemanželské dítě.“ Oskar dal prst na pusu a mě bylo jasné, že už o tom ani slovo. Jožka donesl zprávy z NASA o přibližném množství zlatého prachu, který má dopadnout na zemi a to přibližně 3 000 tun. Při rozptylu, jaký naměřili, se dá usuzovat, že v oblasti Patagonie dopadne asi tak 300 kg materiálu na metr čtvereční, což je tak 0,5-1 centimetr vysoký plošný posyp. Je jasné, že tohle jsou průměrná čísla a v každé oblasti to bude individuální. A Jarda mi oznámil, že by mi chtěl odprodat svůj podíl ve firmě Gold Loto. Když jsem vyzvídal, proč to chce udělat, řekl, že koupil těžební tanker a bude zlato vysávat z moře. To je celý Jarda. Zase měl lepší čuch, než já. I když tentokrát opravdu pochybuju nad jeho zdravým rozumem, ale to jsem dělal vždycky a vždy měl pravdu on. O pozemcích v Patagonii jsem mu radši nepovídal. Já jim zase za odměnu pustil opakování posledního zpravodajství, protože informace o zlatě jim utekla, když byli v letadle. Taky jsem jim pustil zlaté sněžení na Apofisu. Oskar to pojmenoval jako „Zlatění“. Zeptal jsem se Jožky, jestli si jsou jisti, že v roji nejsou větší kusy a on na to odpověděl, že nic není nemožné a proto se koná ta evakuace.

Po večeři jsme ještě dlouho debatovali, ale šli jsme brzo spát, abychom se zítra mohli dívat na přenos ze zlatého pádu. Ráno, když jsme byli u snídaně a všichni, nevím proč, vtipkovali na můj účet, jsem pustil televizi. Než skončily reklamy, přemýšlel jsem nad tím vtipkováním a došlo mi, že mi vlastně závidí. Určitě. Protože Oskar je před rozvodem, Jarda stále svobodný a Jožka počtvrté šťastně ženatý a má pět nemanželských dětí, ale svoje žádné. Bylo na mě asi vidět, to štěstí, které se jmenovalo KGB a KMK. To už však začalo zpravodajství. První zpráva se týkala samozřejmě zlata. Spojení s Gold 2 bylo během noci navázáno a výsledky jsou takové: Zlato je sice zlatem, ale má nějaké odlišnosti, co se týče například atomové váhy. Zatím co pozemské zlato má hmotnost 196,967, tak nebeské zlato má 198,987. Dalším rozdílem je, že nebeské zlato reaguje na magnetické pole. Třetí rozdíl, který vědci na Gold 2 stačili zjistit je, že nebeské zlato nereaguje na teplo. Prostě v laboratoři se nepodařilo vyvinout tak vysokou teplotu, aby ho roztavili. Je celkem jisté, že bude mít ještě nějaké odlišnosti, ale to se bude muset zkoumat až na Zemi. Přepnuli jsme na jiný program, kde ukazovali záběry z kamer umístěných na několika desítkách míst po celé oblasti předpokládaného dopadu. Bylo jasno a tak jsme očekávali pěknou podívanou. V 9.20 se objevily první náznaky dopadu. Bylo to z kamery na horském hřebeni, kde byl nejčistší vzduch. Zlatý prach vytvářel víry a vypadalo to, jako by vítr ožil. Sem tam byl slyšet náraz a hledáček kamery občas našel lesknoucí se kousek zlata. Nikdo z nás ani nemuknul, jen Martinka si nedala říct a brumlala si tu svou. Do deseti minut se z čistého nebe rozpršelo a znělo to, jako když padají kroupy. Zlatý déšť sílil a najednou z toho byla hotová průtrž. Na dvou kamerách, které byly celkem blízko sebe, bylo vidět takové množství padajících lesknoucích se kamínků, že jsme byli rádi, že bydlíme na druhé straně země. Celý dopad trval pouhých dvacet šest minut. Potom se ještě sem tam ozvalo nějaké to plesknutí, ale lidé začali pomalu vylézat z úkrytů a zjišťovat následky. Ztišili jsme televizi a zasedli k obědu. Bylo poznat, že vařila tchýně. KGB ještě tak dobré kuře neumí. Po obědě jsme šli malou uspat do parku. Tlačil jsem kočárek a rozmlouval s Jožkou.

Vieš Martinko, mám teraz veľké starosti. Šéf chce, abysom bol vedůcim na pracovisku v Argentinskom prozatýmnom stredisku. Vraj si mám nájsť ľudí a robiť zlatý výzkum. Pár jích už mám, ale potrebujem eště nějaké spoľahlivé. Něvješ o niekom, kto by bol vhodný?“ chvíli jsem přemýšlel a pak jsem mu navrhl Oskara. Jožo ani nevěděl, že má Oskar chemickou školu.

To by sa mi páčilo, iděm za ním,“ odvětil a zastavil se, čekaje na ostatní. Po hodině, když jsme došli domů, vzala si mě KGB stranou a příšerně mi vynadala, že jsem Jožkovi neřekl i o ní.

Nevěděl jsem, že bys chtěla odejít pracovat do Argentiny, máme přece malou.“ bránil jsem se. To jsem ovšem neměl říkat. Nevím, kde se to v ní vzalo, jestli ta podpora rodičů a sestry, nebo to v sobě dusila už déle, ale vysypala na mě všechno, čeho jsem se dopustil i nedopustil a čeho jsem se mohl dopustit. Nakonec z ní vypadlo, že je nešťastná, protože ji neuznávám. Během deseti minut se mi rozpadl sen o šťastném manželství a cítil jsem se jako oškubaný kohout. Nemělo cenu jí odporovat nebo, nedej bože, se snažit cokoliv vysvětlovat. Nechal jsem jí, jako necháte psa, aby rozcupoval svoji hračku. Když už jsem to nemohl snést a sprcha neštěstí, které jsem způsobil začínala bolet, přerušil jsem jí se slovy:

Popovídáme si, až bude klid. Teď máme hosty,“ a odešel jsem k ostatním. Chlapi seděli u televize a bylo na nich vidět, že nic nezpozorovali, ale tchýně s Janou mě sledovali jako ostříži. Tak je to jasný, už vím, odkud vítr fouká.

Oskar s Jožovým nápadem souhlasil. Zeptal jsem se Jožky, jestli by neměl taky nějakou práci pro KGB, on se na mě podíval, jestli si náhodou nedělám srandu, a pak řekl:

Ty sa jej chceš zbaviť? Ja som myslel, že to mezi váma klape.

To jo, klape, ale možná by chtěla vypadnout,“ trochu jsem zalhal, ale Joža mě nepodezříval a řekl, že si s ní o tom popovídá.

Na balkoně kouřil Jarda. Přišel jsem k němu a zeptal se ho na rovinu, jestli to myslel s tím Gold Loto vážně. Přikývl a bylo na něm vidět, že neví jak začít.

Víš, Martine, mě už ti tady všechno náramně sere. To jsou jen pořád starosti kolem sázek, podepisování, rozhodování jestli budeme přijímat to nebo to a ono se vlastně nic neděje. Jestli si myslíš, že chci zdrhnout z kšeftu, tak to ne, jen bych chtěl začít někde jinde a nějak jinak,“ odmlčel se, aby si zapálil další cigaretu a tak jsem se ho zeptal.

Nemyslíš si náhodou, že sázení už nebude mít výdělky, že ne?

Podíval se na mě jak na mimozemšťana a chytl se za hlavu.

„Ježíš, to ne, z čeho mě to obviňuješ? Lidi budou sázet pořád, tohle je dobrý kšeft, ale jak jsem řekl, chci vypadnout.

Když už nepokračoval, zeptal jsem se ho, kolik by si představoval za svoji polovinu. Pošeptal částku, která byla o hodně nižší, než bych mu navrhnul já a tak jsme se dohodli, že to zítra podepíšeme. Mezitím si sedl Jožka ke KGB a sondoval, co by chtěla dělat. Přišel jsem do pokoje, když KGB zrovna říkala:

Ono se s tím totiž nic jiného dělat nedá.“ Nevěděl jsem, o čem je řeč, ale ani jsem to nechtěl vědět. K večeru, když všichni odjeli, seděl jsem v obýváku, Martinka ležela vedle mě a KGB připravovala večeři. Netušil jsem, co si s Jožkou dohodli, ale vůbec jsem se netěšil na rozhovor s KGB. Po večeři jsem se odhodlal a šel za ní do kuchyně. Byla otočená ke dřezu a slyšel jsem, že pláče. Přitiskl jsem se k ní zezadu a pošeptal jí do ucha:

Nechtěla by sis popovídat?“ přikývla, otočila se ke mně, objala mě okolo krku, a vzlykaje se omlouvala, že toho na ní bylo poslední dobou moc, porod, zlato, nejistota a tak. Že to všechno nevydržela a musela tu páru někde odpustit. Moc se omlouvala, že jsem jí přišel do rány, ale teď už jí je líp. Zeptal jsem se, proč tedy pláče a ona řekla, že se stydí a neví, jak se mi omluvit. Políbil jsem jí a řekl, že jestli ty všechny věci co říkala, už nebude nikdy používat jako vypouštění páry, tak o tom nebudu nikdy mluvit. Docela mě jí bylo líto, ale upřímně jsem byl rád, za hladký průběh smiřování. Chtěla ještě něco říct, ale Martinka se hlásila o papání. Naštěstí to dopadlo všechno jinak, než jsem si představoval. Celé odpoledne jsem si připravoval různé varianty, jak reagovat, ale tohle mě nenapadlo. Byla vlastně jako supernova. Vybuchla a teď už z ní lítá jen samé zlato sem, zlato tam. Po uložení Martinky do postýlky jsem si sedl k televizi a KGB se přidala.

Co jste vlastně s Jožkou vymysleli?“ vyzvídal jsem.

Ale nic, to by k ničemu nevedlo.

Nevymlouvej se a povídej,“ trval jsem na svém.

No, jak bych ti to… Víš on by pro mě práci měl a mě by se moc líbila, jenže bez tebe bych to tam nezvládla… Nemůžu tě tam tahat, abys jen hlídal Martinku a to proto, že mě by tam bylo dobře.“ Otevřel jsem internet na stránce, kde je vyfocený dům, který jsem koupil a otočil obrazovku tak, aby na ní viděla.

Co na to říkáš?“ Posadila se na vedlejší židli a řekla:

No pěkný, kde to je?“ Podíval jsem se jí do očí a zašeptal:

Bahía Blanca, zhruba ve středu Argentiny. Vila s výhledem na moře a podle nejnovějších informací těsně na okraji DOPADU. Koupil jsem ji nedávno pro nás.“ To co následovalo, si někdo může představit snad pod názvem „tanec šílené kočky na střeše domu“. KGB rajtovala po válendě, křesle a snad by skočila i na mě, kdybych neseděl na židli. Tu noc jsme po delší pause porušili zásadu šestinedělí.

  1. Bahía Blanca

Za čtrnáct dní jsme se stěhovali. Rodiče KGB nemohli, ale moje mamka letěla s námi. Původně nechtěla, ale přesvědčili jsme jí argumenty, že když budu muset já někam letět, tak bude hlídat malou. Barák je dost velký, abychom se tam vešli a nepřekáželi si. Mamka kdysi pracovala jako učitelka angličtiny a španělštinu měla jako druhý předmět, tak to byl další argument, aby letěla s námi. Já španělsky teprve začínám a KGB taky není přeborník. Nakonec, má být sama v paneláku…?

Od dopadu přicházely podivné zprávy. Nejdřív nějaká žena prý vzala zlato do ruky a ono okamžitě vybuchlo. Nikdo jí nebral vážně a říkalo se, že Bůh ví, jak to bylo a co to vzala do ruky. Potom se dlouho nic nestalo, až jednou při reportáži zlato v ruce vybuchlo reportérovi v přímém přenosu. Tak to už bylo opravdu vážné. Ihned bylo doporučeno, aby se nikdo se zlatem nesnažil jakýmkoli způsobem manipulovat, neboť jde o krk. Do země se sjížděli celé týmy vědců, reportérů, ale i běžných lidí, plus evakuovaní, kteří letěli domů. Na letištích a v přístavech to vypadalo, jako před začátkem olympiády a sdělovací prostředky varovaly všechny, ať se zlatem proboha nic nedělají, dokud se výbuchy nevyřeší. Všude hlídaly pomocné síly mezinárodního vojenského seskupení a měly práce až nad hlavu. Z chilskoargentinské hranice byly všechny síly přesunuty na jiné posty tak, aby uhlídaly co největší množství zlata. Nejvíc starostí jim však nadělali velkopřekupníci. Je však podivné, že i když zlato nakládaly bagry po tunách a auta je odvážely k lodím, nikdy k žádnému výbuchu nedošlo. Odhadovalo se, že tito překupníci ukradnou až třicet procent zlata. Argentinské úřady nestačily ani na ochranu, natož na sběr. Ve státních halách sice zlata pomalu přibývalo, ale zloději byli rychlí.

Ubytovali jsme se a procházeli svůj nový domov. Byl opravdu překrásný. KGB byla nadšená a mamka zářila. Jen Martince to bylo evidentně jedno.

I když byla tato oblast mimo dopad, našel jsem v rohu zahrady malou hromádku, co vypadala jako sníh, který navál vítr do kouta. Jenže zlatý. Pak ještě dva menší kamínky, jeden velikosti kuličky na cvrnkání měl tvar růžičky a druhý velikosti pingpongového míčku. Vše jsem posbíral pro jistotu rukavicemi a odnesl do haly. Dostal jsem samozřejmě vynadáno, že to sem nesu, ale ani KGB, ani mamka neodolaly a vzaly si rukavice, aby si to poselství z nebes prohlédly.

Bylo to to nejkrásnější zlato, které jsem kdy viděl. Jakoby se miliony sněhových vloček spojilo a vytvořilo krajku všech zlatých barev a tvarů. Lesklo se na slunci a odráželo barvy podobně jako zlato zemské, ale s jasnějšími odstíny. Hromádku zlatých lístečků, které vítr navál, jsem zametl do pytlíku a dal do komory. Větší kousek velikosti pingpongového míčku jsem dal do sekretáře za sklo a menší ve tvaru rozkvetlé růže jsem si nechal u sebe pro štěstí.

Druhý den přiletěl Jožka s týmem a ubytovali se nedaleko od nás. Jožkovi jsem nabídl, že může bydlet v našem domě, ale odmítl to, se slovy:

Tak toto ci treba? Žebi mi ce tu otravoval? Šak ja še prevlačam jak mačka s mačatami a už mi zvyknutý.“ Nevím, jestli si připomínal nářečí častěji, nebo jsem si zvykl, ale všemu jsem rozuměl. Pozvali jsme ho na večeři a on rád přijal. Po jídle jsme koukali na zpravodajství a společně nás mamka učila španělsky. Jožka byl totiž na tom asi tak jako já.

Při jedné reportáži chtěl zpravodaj ukázat rozdíl barvy zemského zlata a nebeského zlata. Přiložil kousek lesknoucího se krajkového zlata ke svému zlatému prstýnku a vtom došlo k výbuchu. Naštěstí byl kameraman o půl metru dál a měl na zlato jen zaostřeno, jinak by taky skončil v sanitce, jako jeho bezprstý kolega.

Tak takhle to je!“ pronesla mamka, která sledovala všechny reportáže.

Ono to se zlatem reaguje jako antihmota. Je to ANTIZLATO!

Maminko, vy asi čtete moc scifi knih, ne?“ řekla jí KGB, ale já si to myslel taky. Jestli byla nebo nebyla první, kdo to vyslovil, se zjistit nedá, ale okamžitě po tom zjištění Jožka telefonoval do NASA toto podezření a během hodiny to věděl celý svět.

Pojmenování antizlato zůstalo. Ihned jsem vyndal antizlato ze sekretáře, kde byly mimo jiné i zlaté hodinky po dědovi a dal ho k ostatnímu do pytlíku v komoře. Na ten jsem napsal červeným fixem: Pozor Antizlato, nebezpečí výbuchu. Pak teprve jsem si oddechl. Ještě týž den hlásili, že v Buenos Aires došlo velikému výbuchu, který poškodil několik desítek domů v milionářské čtvrti. Příčina výbuchu nebyla známa, ale nám všem to bylo jasné. Mamka jen procedila mezi zuby:

Tak tenhle zlodějský milionář, i kdyby to přežil, tak to nepřežije.“ Hned poté jsem volal Jardovi, ale byl mimo dosah signálu. Snad se mu ta zpráva donese. Jistě je někde na moři a těží. Na zítra dal Jožka KGB ještě volno, aby si mohla zařídit vše potřebné, neboť ráno teprve připluje loď s veškerým výzkumným materiálem a taky Oskarem, který celou dobu plavby materiál střeží. Pozítří jí však řekl: „Musí už být na place.“

Tuto větu si přeložil a řekl jí to španělsky.

Tiene que estar en la destinación.“ Nevím, jestli to bylo úplně správně, ale určitě vím, že se musím ještě hodně učit, abych rozuměl jednou své dceři.

  1. Atentát

Druhý den jsme kromě vyřizování na úřadech a chození po nákupech taky autem projeli město, abychom se trošku orientovali, kde vlastně žijeme. Město je to krásné, ale až budeme mít čas, tak by to chtělo pěší túru s průvodcem. Během projížďky jsme dojeli až k hranici města, kde už hlídkovali mezinárodní sbory. Můžeme prý dál jen v případě, že máme povolení. To jsme samozřejmě neměli a tak jsme se otočili a jeli zpátky. Ale když jsme vyjeli na kopec a uviděli okolní krajinu, jak je zasněžená zlatým popraškem antizlata. Vypadalo to krásně elegantně a tak trochu jako ze špatného scifi filmu. Odpoledne mi konečně připojili internet a tak jsem se zase mohl věnovat firmě Gold Loto. Sotva jsem začal, přišel Jožka tentokrát s Oskarem. Pár dní jsme se neviděli, ale na Oskarovi bylo vidět, že vypadá spokojeně.

Tak co Kubánka?“ zeptal jsem se ho, když jsme byli chvíli spolu sami.

He hele no no co ti mám po povídat, pře přece žádná ne není.“  Okamžitě jsem ho přerušil.

   „Anglicky prosím, jinak se nehneme z fleku.“

   „OK, a už žádná nebude. S tím děckem si to vymyslela, přece abych si jí vzal a ona dostala americký pas, ale když zjistila, že nejsem Američan, už jsem jí neviděl.

A tvoje žena?“ vyzvídal jsem dál.

No ta mi dala ultimátum. Buď a nebo. Tak jsem si vybral nebo a do týdne sem přijede. Vypadá to neutrálně, ale spíš do plusu, asi mi odpustila. Mimochodem, mohli bychom u vás bydlet?“ Mžoural na mě těmi prasečími očíčky, jako by něco provedl.

Tak pojď, musíme to těm třem ženským nějak taktně naznačit.“

Vzal jsem ho za rameno a jako odsouzence vlekl dovnitř.

Třem? Ty tady ještě někoho máš?“ ptal se vylekaně.

Jo mamku a asi jsi zapomněl, že se mi narodila dcera.“

KGB byla ráda, že tady bude mít sestru, Martince to bylo jedno a jen moje mamka se zeptala, jestli bude mít ložnici daleko od ní, aby nemusela poslouchat Oskarovo chrápání. Jožo jí řekl, že u nich v NASA vymysleli takové zarjaděnjě, které zabrání, aby bylo slyšet chrápání ze sousedního pokoje. Když se ho mamka zeptala, jaké je to zařízení, řekl, že špunty do uší. Všichni jsme se začali hlasitě smát, jen Martinka začala hlasitě brečet. Kupodivu nás to rozesmálo ještě víc.

Když Jožka s Oskarem odešli, sedl jsem si zase k internetu, abych se spojil se svým zaměstnancem, to jest ředitelem Gold Lota. Vyřídil vše potřebné k vyplacení Jardy a zítra mě prý navštíví notář, který se mnou ukončí veškeré převody a ostatní náležitosti, aby byl přepis úředně potvrzen. Ještě jsem se ho otázal, kolik je odhad k vyplácení sázek, co se týče dopadu antizlata. On mi s radostí oznámil, že kromě dvou sázejících, kterým budeme muset vyplatit vysokou výhru, jsou ostatní částky tak malé, že nestojí za řeč.

No chválabohu,“ řekl jsem si sám pro sebe, aniž by mě ředitel slyšel. Poděkoval jsem mu za spolupráci a zavřel internet. Celý zbytek večera jsem strávil s KGB, KMK a mamkou. Ještě než jsme zasedli k večeři, vzal jsem dózu na šperky a vhodil do ní demonstrativně svůj snubní prstýnek. KGB i mamka to pochopily a s hereckými gesty naházely do dózy všechny zlaté ozdoby, které na sobě měly. Uzavřel jsem dózu a pronesl: „Tak to je konec zlaté doby. Od zítřka budeš ty (ukázal jsem na KGB) makat, až zčernáš a tebe (ukázal jsem na mamku) povyšuju na babičku na plný úvazek.“ Pak jsem se otočil k Martince a pošeptal, ale aby mě obě slyšely: „A ty máš za úkol čůrat, kakat a spát.“

Martinka se na mě podívala, jako že co jí budím, když spí a usmála se na mě.

Holky koukejte, ona se usmála.“ Byl jsem z ní prostě na větvi. Po večeři jsme zase sledovali zprávy, kde dávali celkový přehled a souhrn škod a situace, kterou dopad způsobil. Proti původnímu odhadu, že padne 3000 tun, byla skutečnost o něco vyšší, ale ne zas o hodně. Díky včasnému varování a informování zemřelo jen sedm lidí. Většinou to byli nedočkavci, kteří ihned po průtrži vyšli ven a zasáhl je opožděný kus antizlata. Největší problémy budou mít zemědělci, kteří budou muset počkat na odstranění nánosu antizlata z polí. Pojišťovny budou také vyplácet nemalé částky, ať zemědělcům nebo majitelům poškozených domů. K velkému neštěstí došlo pouze u města San Carlos De Bariloche, kde se v horském pásmu díky váze antizlata utrhlo několik tisíc tun horniny a zlatou lavinou, vysokou několik desítek metrů, zavalilo stáje a chlívy se dvěma tisíci ovcí, koňů a koz. Největším kusem antizlata byl zatím osmnáctikilový balvan, který se propadl několikapatrovým obytným domem a zapálil ho.

Ráno odešla KGB poprvé do práce a mamka si vzala malou do kočárku, aby se podívaly po městě. Za půl hodiny někdo zazvonil. Myslel jsem, že to bude ten notář a tak jsem vyšel do zahrady. Za vrátky stál vysoký muž a na hlavě měl velký slamák a přes rameno pončo. Divil jsem se, že tu nosí slamák i notáři a šel k němu. Když jsem byl na půl cesty k brance, tak ten muž vyndal z kapsy zbraň a vystřelil. Víc jsem už nevnímal.

  1. Probuzení

Podejte mi tampon, sakra ženská, co to vyvádíte?“ zaslechl jsem jakýsi hlas. Nic jsem necítil, jen usínánííí.

Hezky papej, nebo se bude maminka zlobit,“ slyšel jsem hlas KGB, ale nemohl jsem otevřít oči a ani pohnout rukou. Bylo mi mdlo a přeci jsem byl rád, že slyším právě ji.

Kdy by se měl probrat?“ zněl do ticha dutě hlas nějaké paní. Dál už nic nevím, jen že mě všechno bolelo.

Martine, Boucho, safra Bouchale, tak už se probuď!“ Otevřel jsem oči a vedle mě stála KGB s Martinkou a mamka.

No sláva, člověče, ty bys snad prospal půl roku. Nejsi přece medvěd.

Co se stalo?“ zeptal jsem se nabíraje ztěžka dech, protože jsem si nemohl na nic vzpomenout.

Někdo po tobě střílel,“ řekla mamka a vzala mě za ruku.

Kde jsme a kolikátého je?“

Neboj, jsme v nemocnici v Praze. Stalo se to předevčírem. Už máš za sebou tři operace a bude to dobrý.“

Všechno mě strašně bolelo, ale únava byla silnější. Zase jsem usnul.

Probudil jsem se ráno. Bylo šero a na nebi svítily hvězdy. Naproti v posteli ležel nějaký muž a sténal. Měl jsem strašnou žízeň a tak jsem hledal nějaký vypínač, abych si rozsvítil. Nahmatal jsem jakési tlačítko a zmáčknul, ale nic se nerozsvítilo. Co je to za nemocnici, když tady nic nefunguje? Už jsem chtěl začít volat, jenže tu se rozsvítilo malé světlo a vešla sestřička.

Mám strašnou žízeň,“ zašeptal jsem a ona mi dala napít. Vypil jsem celou sklenici a chtěl jí říct o tom nefungujícím světle. Byla však rychlejší a ukázala mi to tlačítko se slovy: „Tady tímhle tlačítkem mě zavoláte, když budete něco potřebovat.“ Protřepala mi polštář a zeptala se, jestli ještě něco chci. Momentálně jsem nic nechtěl, jen spát. A opět jsem omdlel. V poledne mě probudila sestra a usmívala se.

Máte návštěvu, tak se dejte do pucu.“ Tentokrát mi protřepala deku a navíc otřela vlhkým kapesníkem tvář. Za chvíli přišla mamka s Martinkou. Vyprávěla mi, co a jak se přihodilo. Ten muž, který po mě střílel, byl nějaký Mexičan, jenž dal všechno své zlato na sázku, že dopad vyvolá tsunami. Když sázku prohrál, počkal si, až budu sám a chtěl mě zastřelit. Jenže se mu tak klepaly ruce, že mě trefil do ramenního kloubu a tak mé tělesné funkce nepoškodil. Jen mám v rameni nový platinový kloub. Poprosil jsem ji, jestli by mi přinesla notebook s internetem, ale řekla, že už ho tu má sestra, která mi ho dá, kdykoli budu chtít. Ještě se zeptala, jestli mi nevadí ten muž, co leží naproti, ale řekl jsem, že si alespoň budu moci s někým povídat. KGB je prý už zase s Jožkou v Argentině, prý se tam něco zajímavého semlelo kolem antizlata a tak se omlouvá, ale přiletí až zítra. Když obě odešly, donesla mi sestřička oběd. Nebylo to jídlo, které bych si zrovna přál, ale měl jsem takový hlad, že jsem to vše snědl. Naštěstí mám pravou ruku normální. I když je fakt, že představa, že mě pěkná sestřička krmí, taky nebyla k zahození. Pak jsem nějakou chvíli komunikoval díky internetu s ředitelem Gold Lota. Byl rád, že mi je líp, ale chtěl, abych pracovní záležitosti ještě odložil, až budu fit. Odložil jsem notebook a zavřel oči.

  1. Waldemarovo vyprávění

Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co se stalo a pak se najednou ozval můj spolubydlící.

Dobrý den šéfe. S čím tady jste?“ promluvil hlubokým sympatickým hlasem. Nechtěl jsem se mu hned se vším svěřovat, a tak jsem mu řekl jen, že s ramenním kloubem. Jmenuje se Waldemar a začal vyprávět, že byl na cestě za štěstím, ale nějak se mu to vymklo z rukou. Docela dobře se mi jeho vyprávění poslouchalo. Neměl jsem zrovna chuť mluvit, ale když povídal on, nevadilo mi to. Byli jsme spolu na pokoji skoro dva týdny a za tu dobu mi pověděl o sobě snad naprosto vše. Rád se poslouchal. Na rozdíl od některých jiných, kteří se rádi poslouchají, mělo jeho vyprávění hlavu a patu. Někdy sice začal z jiného konce, než kde před tím přestal a to dělal poměrně často, ale to mi vůbec nevadilo. Lituju, že jsem si jeho vyprávění tajně nenahrával, byla by z toho pořádná kniha. Skoro jsem ho nepřerušoval. On prostě mluvil rád.

Toulal se po světě už dva roky. Pracoval na různých lodích, a když nebyla práce, tak zkoušel, co se dá. Učil třeba v Alpách základy lyžování. Ovšem poté, co mu jedna žačka zabloudila v lese, toho musel nechat. Hned nato vařil v nějakém začouzeném podniku. Tam taky neměl štěstí. Jeden host si objednal zeleninový salát a Waldemar mu ho v dobré víře posypal strouhanými oříšky. Bohužel měl onen host alergii na ořechy a tak dostal padáka hned, jak hosta odvezla ambulance. Občas se zasnil a bylo vidět, že na práci tu a tam vzpomíná rád, jako například na liftboye. Bylo to v hotelu Armadelo v Monaku. Jezdil výtahem, dostával pusinky od bohatých paniček a sem tam obdržel i nějakou tu finanční podporu jak říkal dýšku. Tam vydržel dlouho, ale když už měl povýšit na číšnický post, hotel vyhořel. Od šéfa dostal odstupné, které mu umožnilo vyrazit někam dál. Vzal to doslova. Na španělské lodi pracoval jako kuchař dva roky. Šestkrát objel zemi a pak chtěl zaparkovat někde v Evropě. Jak to bylo dál, jsem se momentálně nedozvěděl, protože dávali zprávy a on na ně okamžitě reagoval.

   „No jo, to ti lidi blbnou už od počátku. A není to vina chudých, jak by asi někdo nejradši řekl, jenže bohatých taky ne. Já vám povím, čí je to všechno vina. Za to můžou ti kněží, od těch nejmenších, až po ty nahoře. Kdo kradl majetky a sváděl to na ďáblovo plémě? Kdo prodával odpustky? Kdo si vymohl zpovědi, aby se dozvěděl vše o tom, či tamtom? Jó rozhřešení, prdlajs, oni chtěli pod touhle záminkou vědět informace, aby je mohli použít k získávání majetku. Já je mám prokouknutý, jak mi někdo z takových překročí práh, zakřičím: Azore trhej! Nene, já těmhle černoprdelníkům nevěřím. Proč a odkud měli takový majetky? Kradli, jako kradou všichni a ohánějí se při tom Ježíšem. Já vám řeknu, že každá víra je dobrá jenom k tomu, aby lidi svazovala. Nemyslím tu víru, kterou si každý nosí sám v sobě, to je víra legální a jediná dobrá, ale myslím tu, která je organizovaná. A nezáleží na tom, jestli je to katolík, muslim, žid, nebo buddhista. Jak to svážete do klubka myšlenek napsaných do knihy, svazuje to duši. Pohádky o peklu, nebi nebo příštím životě si můžou strčit do trouby. Když jsem byl na lodi, co vozila zboží do Austrálie, měli jsme tam takového tajtrlíka. Byl to moc mladý a hubený chlapík, ale drzý jak břitva. Nedal si nic líbit, jak ho někdo chtěl pokořit, ozval se a hrr na něj. Nejradši by každého vypráskal. Všichni se mu smáli, když viděli ty jeho hubený ručičky, jak se zatnou do pěstí a chtějí nabančit třeba hromotlukovi z Maroka. No a vidíte, toho kluka jsem si zamiloval. Jednou naštval lodního důstojníka, ale abych nepředbíhal. On ten důstojník byl buzík. Chtěl, aby mu mladý vyčistil boty, ale on že ne, že to není jeho pracovní náplň. A ten lodní důstojník nechal toho klučinu zavřít do podpalubí na sedm dní. Za týden se ho zeptal, jestli mu ty boty vyčistí, a když kluk plivl tomu buzíkovi do ksichtu, nechal ho svázat a pověsit na ráhno. Mně se to taky nelíbilo, ale ten kluk štval snad každého. V noci jsem kluka odvázal a dal mu v kuchyni najíst. Ptal jsem se ho, proč se na to všechno nevykašle a nevyčistí tomu debilovi ty boty a víte, co mi na to odpověděl? Prý věří v boží spravedlnost a taky v to, že to všechno přežije ve zdraví. Zasmál jsem se, že je naivní, ale v duši mě to hlodalo tak dlouho, až jsem tomu klukovi nakonec začal fandit. Ráno jsem ho zase svázal a pověsil. Když lodní důstojník vstal, přikázal, aby ho sundali a on kluk dělal jakoby nic. Když ho rozvázali, tak vstal a šel drhnout palubu. Důstojníka to tak rozhodilo, že začal všechny buzerovat, až ho jeden nakop přes palubu rovnou žralokům do tlamy. Mladý pak na mě mrkl a ukázal k nebi.“

Jednou se nalodil ve Španělsku na loď se jménem Santa Emanuela Regio. Měli jet k pobřeží Argentiny těžit antizlato, jenže během plavby ho skolila nějaká nemoc a tak ho vysadili na poslední zastávce před cestou přes Atlantik na Kanárských ostrovech. Tam se vyléčil a za poslední peníze si koupil letenku do Prahy. Jenže když v Praze vystupoval z letadla, zakopl a sroloval přistavené pojízdné schody po hlavě. Když dovyprávěl, ještě dodal: „Neměl jsem letět domů. Tady mi to holt nesvědčí, i když na druhé straně mi pánbůh dal, co mi patří, protože Santa Emanuela Regio se u argentinského pobřeží potopila. Prý nikdo nepřežil.“ Přerušil jsem jeho tok myšlenek a zeptal jsem se ho na Jardu. Prý ho viděl. Jak se jmenuje, neví, ale popis přesně odpovídal, že je to můj kamarád. Tak to má asi za sebou. Tentokrát byl jeho odhad opravdu přemrštěný. Jakmile jsem zmlkl, Waldemar toho využil a povídal dál.

   „Nebo taky ty bohatý státy. Několik století rabují okolní svět, zlatem počínaje a otroky konče a teď se všichni diví, že je svět nemá rád a že na ně útočí. Bodejť by neútočil, když každého zneužili, vycucali jak hašlerku a nechali být. Já vám řeknu, kde je chyba. V nenažranosti a hamižnosti. Místo toho, aby ti bohatí podporovali ty chudý, tak jen brali a teď ti chudí nemají co do huby a žádají pomoc, ať už materiální, nebo jinou. Správně by to mělo být asi takhle: Třeba Anglie zabrala Indii a měla tam poslat svoje lidi, jako jsou učitelé, vědci a tak, a ne vojáky. Kdyby totiž ti bohatí těm chudým pomohli hned od počátku, dnes by ti chudí byli taky bohatí a ti bohatí by byli nejen bohatší, ale měli by z toho i duševní užitek. Řeknu vám, že se nám Evropanům tenhle přístup jednou šeredně vymstí. Přijde doba, kdy celý ten chudý svět dostane informace o bohatosti, a začnou zabírat Evropu, tak jako zabírala kdysi Evropa je. Hádejte, jak to dopadne? Samozřejmě, že pro Evropany špatně, protože oni zrají k lenosti nejen v práci, ale i k plození dětí a tak vymírají. Nakonec zůstane jen hrstka těch, kteří byli původními Evropany, a svět je polkne.“

Vyprávěl a vyprávěl, a kdybychom tam leželi navěky, vypravoval by dodnes.

  1.   Léta letí

Z nemocnice mě propustili za dva týdny. Nabídl jsem Waldemarovi práci v mém domě, v Bahía Blanca jako správce. Byl nadšen a přišel hned, jak ho propustili. Stejně jsem uvažoval o někom takovém. První moje kroky z nemocnice vedly k Jardovým rodičům. Ti mi potvrdili, že po havárii tankeru je Jarda nezvěstný. Jeho matka však trvala na tom, že Jarda žije. Prý to tak cítí. Když jsme se nastěhovali zpátky do Argentiny, bylo Martince deset měsíců. Lezla po bytě jako pavouk a pořád se smála. Kde jsou ty zlé časy, když byl jejím jediným výrazem pláč. Její smích byl slyšet všude. Chvíli v kuchyni, hned zas na chodbě. KGB byla v tuto dobu opravdu moc krásná. Měla práci, Martinku, mě a teď, když s námi bydlela i její sestra Jana měla za zády oporu největší. Jana byla úplně jiné povahy než ona. Zatímco KGB nic neřešila, Jana řešila vše a dvakrát. Naštěstí pracovala a tak jsem se s ní potkával jen u večeře. Když byl Martince rok, udělali jsme oslavu. Přiletěli i rodiče KGB, moje mamka, Jožka a pozvali jsme i několik sousedů. Oskar s Janou vymysleli hru na sněhuláky, kterou jsme hráli průběžně celý večer. Spočívala v tom, že kdo u sebe nemá žádný led, musí skočit tak jak je do bazénu. Dokud jsem měl nápoj s ledem, tak mi bylo fajn, ale v jihoamerickém horku led rychle taje a tak se při rozhovoru často stávalo, že někdo někoho nachytal a dotyčný musel okamžitě do vody. Já jsem byl za to odpoledne v bazénu asi šestkrát. Díky mému rameni mě tam ale neházeli jako ostatní a mohl jsem slézt po schůdkách. Jožka měl výhodu, protože je neplavec, ale Oskar mu vymyslel náhradní řešení, minutu pod ledovou sprchou. Vždy to jen okomentoval slovy Jánošíka: „Keď stě si ma upjekli, ta si ma aj zjectě.

Oslava se vydařila a všichni rodiče ještě nějakou dobu zůstanou u nás bydlet.

Za několik týdnů mi KGB oznámila, že má podezření, neboť to už dlouho nedostala. Měl jsem velikou radost, že nebude Martinka jedináček. Když jí to lékař potvrdil, oznámila to u večeře i ostatním. Oskar s Janou se začali smát a řekli, že nám chtěli říct tu samou novinu. No tak to bude hezký. Holky budou rodit ve stejné době, jen KGB má výhodu, že to bude podruhé. Všichni jsme si navzájem gratulovali a mně se zdálo, že to byla ta nejkrásnější doba v mém životě. Nějak často si chválím život, jiný by řekl, nezakřikni to, ale copak já za to můžu, že mi všechno vychází a svět je pro mě pohádka? Nemůžu. Vlastně to ani tak pohádka není, ale mám si jako stěžovat, že mi tohle či támhleto nevyšlo, štve nebo mrzí? Život je strašně krátký a já si nemůžu dovolit ho promrhat stesky nebo mrzutostí. No a tak se kochám den co den. Kdybych vás tím už moc otravoval, tak tu kapitolu prostě přeskočte.

Antizlato bylo mezi tím prostudováno a stalo se druhou největší obchodovatelnou komoditou. Dodnes chodí po stepích Patagonie spousta sběračů a dohledávají veškeré antizlato. Pochopitelně jsou i sběrači podmořští. Dnes však už nesbírají menší kousky a prach, ale jen skryté, dosud neobjevené větší kusy. Zatímco zlato taje při teplotě 1065 stupňů, antizlato má teplotu tání 11 000 stupňů, takže jde jen těžko této teploty dosáhnout bez moderního a drahého vybavení a tak výrobky z antizlata jen těžko někdo přetaví. Mnozí mají antizlato v surovém stavu doma, ale je drahé z nich vytvářet šperky, či jiné výkovky. A tak výkovky z antizlata převyšují cenou zlaté výrobky, ačkoli je cena antizlata nižší. Bohatí a celebrity se rozdělili na zlaté a antizlaté. Jen musí dávat pozor při bližším kontaktu, aby nedošli újmy. Nakonec se vše sjednotilo a oslavy párty, předávání nejrůznějších cen a jiné společenské aktivity dostávaly pokyny přímo do názvu. Například Zlaté udělování Oskarů, nebo Antizlatý Karlovarský festival. Tak bylo jasné, že všichni na této akci budou mít jedno, či druhé a nedojde tak k nebezpečným situacím. Díky tomu, že je antizlato magnetické, je možnost ho sbírat i magnetem nebo neodymem, který je silnější. Také ukládání antizlata je jiné, než u zlata. Aby si ho nikdo nespletl a nedošlo k výbuchu, přetavovalo se antizlato do tvaru brikety a ne jako zlato na cihly. V podstatě se od zprávy ze stanice Gold 2 z asteroidu Apofis na žádnou zvláštní vlastnost antizlata nepřišlo.

Kluci se narodili dva dny po sobě. Můj Gabriel a malý Oskar si nemohli najít vhodnější dobu. Pršelo a pršelo a já s Oskarem bloumal po Bahía Blance od putiky k putice a zkoumali jsme jak budou domorodci reagovat na dva čerstvé tatíky, kteří mají chuť se napít. Skončili jsme v jednom přístavním doupěti. Oskar seděl u baru a snad už po dvacátý toho večera mi opakoval: „Já sem fo fotr vo vole. Hele, to pře přece není mo možný.

Nesnažil jsem se ho už přemlouvat, aby mluvil španělsky, vydržel to vždycky jen chvíli a pak na to zapomněl a začal znovu opakovat to své:

Tý vo vole já sem fo fotr.“ Dlouho jsme seděli a jen pili a pili, jenže mě to už nějak přerůstalo přes hlavu a tak jsem prozvonil Waldemara, aby pro nás přijel, jak bylo dohodnuto. Když se dlouho nic nedělo, vzal jsem Oskara pod křídlo a pěšky jsme vyrazili k domovu. Asi za dvě hodiny nás nohy přestaly poslouchat a my jsme usnuli pod stromy na stráni kousek od baráku.

Dopoledne nás místo zpěvu ptáků probudil pošťák. Měl z nás kino. Chechtal se snad ještě večer. Já ležel omotán drátem, který chrání krávy, aby nelezly, kam nemají, a Oskar měl ruku v lejnu. Vypadali jsme jako prasata. Došli jsme domů, ale bylo všude ticho. Na stole stál lístek, že rodiče KGB odjeli s Martinkou na výlet a já šel hledat mamku. Zaklepal jsem na její pokoj a vstoupil. Šok, který jsem dostal z toho, co jsem tam uviděl, se dá přirovnat k ráně kladivem do hlavy. Mamka spala v posteli v objetí Waldemara. Při představě, co se tu dělo, jsem se radši otočil a šel za Oskarem do kuchyně vyplenit ledničku. To snad nemůže být pravda, říkal jsem si. Moje mamka a Waldemar. Doufám, že mi nebude dělat tatínka. Nebo že je nenapadne jet dál do světa hledat štěstí. Když jsem se vysprchoval, seděl jsem v hale a opět řešil s ředitelem firemní věci. Za chvíli sešla mamka ze schodů a já radši rozhovor přerušil a zavřel notebook.

Už jsi měl kávu?“ zeptala se jdouc do kuchyně.

Jo, dám si, dík,“ odpověděl jsem, aniž bych se jí podíval do očí. Taky se mému pohledu vyhýbala. No tak co, je to jen žena a má své potřeby. Jen proboha nesmím nic řešit, nebo se dostanu do trapné situace. Mamka měla, má a vždy bude mít pravdu. Za chvíli přišla s kávou a jako by se nic nestalo se zeptala, jak jsme dopadli včera. Chtěl jsem jí říct, že určitě líp než ona, ale radši jsem řekl jen, že až na to, že nás honili poldové a že jsme zbili tři chlapy a že mám asi aids, tak dobrý. Evidentně mě neposlouchala a dívala se přes šálek s kávou do nikam. Nedalo mi to a přece jen jsem zareagoval.

Miluješ ho?“ Podívala se na mě, jakoby mi chtěla odpovědět, ale v tu chvíli vstoupil do haly Waldemar.

Nemáš na mobilu náhodou nepřijatý hovor?“ rýpnul jsem si hned zpočátku.

Jo, asi jo, ale já byl včera moc utahaný a asi jsem to přeslechnul. Moc se omlouvám.

Až do té chvíle se na mě mamka dívala tak nějak bojácně, jenže já zabodoval a pokračoval jsem k Waldemarovi: „To nic, dorazili jsme holt trochu později, než jsme předpokládali. Máme za sebou noční vandr u krav. Dáš si kávu, taťko?

Mamka vyprskla smíchy a Waldemar po několika vteřinách trapných grimas to nevydržel a taky spustil svůj hluboký smích, který nejde popsat jinak, než gajgání husí.

Za pár dní, když už KGB s Janou byly doma i se svojí drobotinou, telefonoval jsem ve své pracovně s ředitelem a najednou se ozval křik. Ihned jsem zavěsil a běžel se podívat, co se děje. KGB ležela nehnutě na zemi a Jana se snažila o to, aby se KGB probrala. Okamžitě jsem zavolal sanitku. Ta přijela za několik minut, když už byla KGB při sobě. Nechtěla nikam jet, že je jí už dobře, ale zabalil jsem jí věci a musela chtě nechtě jet do nemocnice na vyšetření. Seděli jsme v čekárně, já měl na rukách Gabriela a KGB mě pořád přemlouvala, abychom to nechali plavat, že je prostě jen vyčerpaná a že to bude dobrý.

Trvám na vyšetření. Ty si asi neuvědomuješ, že bys mohla třeba omdlít s Gabrielem v náručí.

Pochopila vážnost situace a podstoupila všechna vyšetření, která doktor nařídil. Za tři dny přišly výsledky. KGB má nádor. Docela mě to složilo. Všichni jí opakovali, že není se čeho bát, protože dnešní technika už umí zázraky, ale ne KGB, nýbrž mně měli uklidňovat. Nejlepší holka mého života. Nejkrásnější dívka, kterou jsem si vzal, dala mi štěstí, lásku, dvě krásné zdravé děti, spokojenou domácnost a i když jsem si kdysi o ní myslel, že je to hloupá blondýna, dokázala svým chováním, že je prostě ta jediná, kterou můžu milovat. A ta by mě teď měla opustit? Teď bych měl zůstat se dvěma dětmi a hledat jim jinou mámu? Napovrch jsem dělal hrdinu a snažil se chovat se, jako by se nic nedělo, chlácholil jsem ji, že to bude dobrý, ale v duši jsem byl totálně posranej. Ihned jsem zahájil hledání internetových informací o operacích nádoru. Zjistil jsem, že v Praze máme výbornou kliniku, ale KGB odmítla z Bahía Blanky odjet. A tak jsme i přes to, že tu bydlely obě babičky, radši najali ošetřovatelku, aby pomohla KGB se vším, co k domácnosti patří a navíc jsme ji seznámili se stavem, ve kterém se KGB nachází. Od té doby u nás bylo, i přes tři věčně řvoucí děti, tišeji než dřív. Škoda, že jsme nevnímali to štěstí, které prožívali Oskar s Janou. Možná jsme měli víc starostí se sebou samými, ale v každém případě Oskar přišel s návrhem, že se přestěhují zpět do Prahy. Kromě toho, že tu bydlíme my, už je tady nic nedrží a radši by žili v Česku. Za pár dní odletěli. Nedivím se KGB, že jí mrzel odlet Jany, ale je statečná a chápe, že sestra má právo na štěstí, když nám se to trochu zvrtlo. V tu dobu jsem začal pít víc, než na oslavu, tentokrát na žalost. Hlídal jsem, aby mě nikdo neviděl a aby mi nebylo cítit z úst, jenže když dáte kuřákovi čichnout k popelníku, taky mu nesmrdí. KGB to poznala a mě bylo v tu chvíli trapně. Ne já, ale ona má důvod smutnit.

  1. Nádor

Celý život člověk na něco čeká. Když jsem byl dítě, čekal jsem na dárky, na Ježíška, na to, až budu větší. Když jsem povyrostl, čekal jsem, až budu dospělý, čekal jsem na první pusu, po první puse na první milování a po prvním milování jsem čekal, čekal, čekal. Znovu čekám. Bohudík mohu říci, že čekáme a to je, ne o sto procent, ale o tisíc procent lepší, než kdybych čekal sám. Když se čeká na něco dobrého, je to čekání taky dlouhé, ale dá se přehlušit něčím jiným. Ovšem, když čekáte na něco spíše špatného, je to, jako by vám každý den odebrali lžičkou kousek mozku a na jiné myšlenky už není kapacita. Vše zabírá ten důvod, proč čekáte. Nám zabíral celý mozek nádor. Mě imaginárně a KGB reálně. Po večerech jsme seděli u knížky a četli si, až jednou mě napadlo přečíst KGB jeden zajímavý odstavec ze své rozečtené knížky. Poslouchala, jako by jí v dětství vyprávěli pohádku. Když jsem dočetl, dala mi pusu a poprosila mě, jestli by zas ona mohla něco přečíst mě. Nikdy jsme to nedělali, ale moc nám to pomáhalo. Od té doby jsme si navzájem předčítali skoro každý večer a šlo nám to čekání na operaci líp. Naštěstí nám spoustu času zabraly děti. Čůrání, kakání, papání a mazlení byla naše nynější náplň. Jen občas jsem se z toho kolotoče vymanil, když mě potřeboval ředitel.

Tchýně s mamkou vydatně pomáhaly a Waldemar pracoval jako by se nechumelilo. Nevím, jestli to tenkrát s mamkou byl úlet, ale od té doby jsem je při ničem takovém už neviděl a ani se neptal. Až o hodně později jsem se dozvěděl, že se milovali dál a jen si dávali větší pozor. Mamka prý prohlásila, že se toho rána, kdy jsem je načapal, cítila jako puberťačka a to by prý podruhé nesnesla.

Tři týdny před operací měla KGB narozeniny. Nechal jsem jí u místního uměleckého skláře vyrobit přívěšek, který měl tvar srdce, a to bylo uvnitř rozděleno na dvě části. Do jedné jsem nechal zalít zlatou růži a do druhé poloviny mi sklář i přes velké protesty nakonec usadil tu růžičku antizlata, co jsem u sebe nosil pro štěstí. Musel jsem ovšem připlatit za nebezpečnou manipulaci sto procent ceny. V den narozenin jsme si objednali na hlídání babičky, dále jsme objednali stůl v dobrém podniku a já zajistil ještě květiny s donáškou do restaurace i se zlatým srdcem, které bylo zabaleno v dřevěném ozdobném domečku připevněným ke květinám. KGB se dárek moc líbil a od té doby ho stále nosila na krku. Ten večer mi KGB řekla, že ať už operace dopadne jak chce, stejně mi děkuje za ty krásně prožité roky. Znovu jsem ji ujišťoval, že to bude dobrý, ale v duchu jsem měl pocit, jako by se se mnou loučila. To nebylo dobrý. Jen ona ví, jak se cítí a mě najednou došlo, že to asi myslí vážně. Dva dny před operací nastoupila KGB do nemocnice. Opět byla podrobena dalším vyšetřením a den nato si mě zavolal její lékař. Přišel jsem k němu do kanceláře a očekával, že mě bude tak nějak chlácholit, nebo něco podobného, ale s překvapením jsem zíral na monitor, aniž bych těm údajům rozuměl, leč jeho slova mě utvrzovala, že nádor se zmenšil a že váhá, jestli má KGB operaci podstoupit.

Víte pane Boucha, ještě jsem se s tím nikdy nesetkal, ale nádor jako by ztratil sílu. Nezahájili jste se svou ženou nějaké jiné léčení?“ ptal se, jako by nějaké takové léčení existovalo.

Víte, občas lidi dělají věci, které neodpovídají moderním technikám léčení a snaží se to tajit, ale tyto praktiky nejsou nezákonné, jen o nich nic moc nevíme. Jestli jste jedni z nich, prosím, řekněte mi celou pravdu, jinak si ten ústup nádoru nedokážu vysvětlit.

Ujistil jsem pana doktora, že nejsme příznivci žádné sekty, ani nechodíme k soukromému léčiteli. Nepoužíváme nic, co by nám nedoporučil a nevím tedy, proč se nádor zmenšuje.

Tak to opravdu nechápu, jak je to možné. Jen bych vás poprosil, abyste tento náš rozhovor zatím udržel v tajnosti, neboť bych vaší paní nerad dával předem jakoukoli planou naději na vyléčení bez operace. Doufám, že mě chápete a nebudete vaší ženě nic říkat, tak dva či tři dny. Potom uděláme další vyšetření a já po výsledcích okamžitě rozhodnu, zda operovat či nikoli. Samozřejmě vás z toho nevynechám a budu vás o všem informovat.

Odcházel jsem z nemocnice s pocitem zaběhlého psa. Mám jít domů a mlčet, když na mě čekají mamka a tchýně a obě se budou ptát na výsledek rozhovoru s lékařem? Neumím příliš lhát. Ne. Domů nejdu. Zašel jsem do první slušně vypadající restaurace a objednal si drink. Oskar mi nebral telefon a já si neměl s kým popovídat. Po půlhodině mučícího uvažování, omílání a taktizování jsem nakonec zvolil variantu Waldemar. Zavolal jsem mu a on ihned přijel. Seděli jsme naproti sobě a já nevěděl jak začít. Slíbil jsem doktorovi, že to neřeknu ženě, ale Waldemarovi snad můžu. Je na něj spoleh a má nás svým způsobem rád. Kamarády tady nemám a on je jediný, kdo mě trochu zná. Všechno jsem mu vylíčil a pozval ho na panáka. Byl rád, že jsem se mu svěřil, ale přesvědčil mě, abych si už pití nedával a jel s ním domů.

Neboj, ženským řekneme, že s tebou doktor chtěl mluvit kvůli odložení termínu operace a je to.

Na druhý den mi lékař znovu volal, že tu operaci opravdu odloží, protože další vyšetření ukázalo, že nádor skutečně ustupuje. Jel jsem do nemocnice vyzvednout KGB. Když mě uviděla, bylo mi jasné, že jí už lékař všechno prozradil, měla v očích slzy a vítala mě, jako bychom se měsíc neviděli. Všiml jsem si, že i přes nemocniční zvyky odebírat pacientům ozdoby, si nechala řetízek se srdcem na krku. V tom jsem pojal podezření, zda srdce se zlatem a antizlatem nemá vliv na její nádor. Než se KGB sbalila, šel jsem za lékařem do jeho kanceláře a své podezření mu prozradil. Díval se na mě dlouho beze slova a pak se začal intenzivně drbat na hlavě.

Tedy chlape, jestli je to opravdu jak říkáte, tak by to znamenalo revoluci v lékařství. Antizlato není ještě zdaleka prostudováno a tahle možnost tu je. Přijďte sem prosím s paní, ještě než odejdete. Chtěl bych si ten přívěšek prohlédnout.“ KGB už byla připravená a tak jsem jí vše prozradil.

Martine, jestli je to pravda, tak jsi mi zachránil život. Miluju tě,“ řekla tiše a dala mi slaďoučký polibek.

Ještě není nic jisté, jen mám to podezření, ale když se potvrdí, bude nadšený celý svět.

  1. Závěr

Asi tak dva roky po dopadu roje antizlata jsem byl oceněn nejvyšším vyznamenáním za zásluhy. Bouchova metoda léčby nádorů, rakoviny, leukémie, lupenky a jiných nemocí se rozšířila do celého světa. Takřka všichni lidé nosili na krku srdce s oběma druhy zlata. Jedni preventivně a druzí z důvodu léčení. Často myslím na Jardu a jeho nápady. Byl to on, kdo mě vytáhl nahoru. S Oskarem jsme však tuto cestu započali a tak hlavní dík patří i jemu. Dnes po letech studuje Martinka lékařskou fakultu a Gabriel hraje se známou zpěvačkou na bubny. Malý Oskar buduje s tátou na půdě nějaké to perpetum mobile a Jana čeká konečně druhé dítě. Mamka s Waldemarem bydlí opět v Praze, jsou spokojeni. A já si tak říkám, že nebýt toho mexikána, který mě chtěl zastřelit, asi by mamka zůstala na ocet. Jožku jsem od té doby neviděl, ale prý je opravdu na měsíci. KGB si zařídila firmu na výrobu zlatých přívěšků a prodává i prstýnky s dvou kamennými zlatými náplněmi. Antizlato má na rozdíl od zlata na lidstvo pozitivní vliv. Poslalo nám ho nebe a možná i Bůh.

Díl 2. Lunaurum

Po dvaceti letech

  1. Na úvod

Jmenuji se Kateřina Martina Bartoňová za svobodna Bouchová. Moje jméno vám asi napovídá, že jsem dcera Martina Bouchy a Kateřiny Gabriely, kterou táta přezdíval KGB. Rozhodla jsem se, že sepíšu informace, které se mi před i po smrti rodičů dostaly do rukou, co jsem zažila, nebo spíš vše, co se týká naší rodiny. Jsou to věci tak závažné, že jsem s tím musela počkat až na dobu po jejich smrti, jinak by umřeli hanbou či na infarkt. Nebudu se snažit seřadit všechny kapitoly chronologicky podle toho, jak se odehrály, protože to by snad ani nešlo. Mnohé informace totiž nemají datum a jiné nitky by se daly asi těžko časově zařadit.

Mým hlavním vodítkem je tátova kniha o průběhu celého jeho výzkumu o pádu antizlata, kterou vydal na žádost veřejnosti poté, co obdržel Nobelovu cenu. Další zdroje nebudu zatím uvádět, ale můžu říct, že jedním z nich je deník mé mamky. Abyste se lépe orientovali, budu jí říkat jako táta – KGB. Pro začátek vás stručně seznámím s dějinami mojí rodiny. Po dlouhé tajné lásce jsme se přes protesty rodičů vzali s mým bratrancem Oskarem Bartoňem juniorem (říkám mu Osky) a máme spolu dvojčata Janu a Kateřinu. Tchán se jmenuje Oskar Bartoň a je to ten tátův kamarád, kterého si vzala teta Jana, sestra KGB.

Ne, není dobré hned zpočátku rozebírat rodinné vazby. Jen bych vám zamotala hlavu. Bude nejlepší, když toho nechám a začnu s vyprávěním o mých prázdninách, kdy se vše začalo míchat a díky tomu jsem pojala touhu všechno rozmotat a informace, které se mě někdy až bolestně dotýkaly pochopit a zaujmout k nim svůj názor.

  1. Prázdniny v Praze

Studuji na lékařské fakultě v Bahía Blance. Na Jižní Americe se mi líbí snad všechno, počínaje antizlatem a konče tím, že mi tam říkají Katy Bouša. Chudáci, neumí říct moje jméno. Ale Čechy, potažmo Prahu miluju jako nostalgickou vzpomínku na krásné dětské časy, i když jsem jich moc neměla. Kdykoli tam přiletím, mám pocit svobody a nadšení. Snad to má každý, kdo jezdí na prázdniny k babičce, ať už je to do Londýna, nebo do Horní Lhoty. Na konci ročníku mi rodiče dopřáli za výborné výsledky prázdniny u prarodičů v Praze. Na letišti mě čekali všichni. Babička a děda Koutní i babi Bouchová s dědou Waldemarem. Připravili mi společnou večeři u Bouchů a pozvali i několik hostů. Měla jsem nevýslovnou radost, když mi oznámili, že přijde i Oskar Bartoň junior. Je stejně starý jako já a v mládí jsme si spolu hodně hráli. Je to ten, který se narodil tetě Janě a strejdovi Oskarovi, nyní mému tchánu. Neviděla jsem Oskyho hodně let a těšila jsem se na vzpomínání a vlastně hlavně na to, jak dnes vypadá a jak žije. Když zazvonil, šla jsem mu otevřít. Za dveřmi nestál ten poďobaný veselý kluk, ale nádherný muž v saku a kravatě a trochu chvějícím hlasem řekl, že mi to moc sluší. Byl úplně úžasný. Měl v sobě kromě našich společných vzpomínek i spoustu energie a nebojím se říct i duševní krásy. Normálně jsem se do něj zamilovala. Celé prázdniny jsme chodili po Praze, nebo jezdili na výlety a dělali hlouposti, na které nebyl v běžném životě čas. Například jsme skákali padákem nebo zabloudili v podzemí Českého Krumlova. Jednu věc bych však chtěla zdůraznit, že celou dobu si ke mně Osky nic nedovolil. Až poslední týden, když jsme zůstali sami v jeho bytě, jsme se trochu odvázali a pak se nekontrolovaně náš vztah dostal do fáze milenců. Ráno, když jsme leželi v objetí a vychutnávali si teplo toho druhého, vyprávěl mi, že našel na půdě staré zápisky, něco jako deník své mamky Jany a tak si ho přečetl. Nebylo tam nic moc zajímavého, ale jedna věc ho přece upoutala, ba až šokovala. Totiž, když bydleli jeho rodiče v Trentonu, tak Oskar (jeho táta) pracoval pro NASA a byl tak vytížen, že se v tu dobu vracel domů pozdě a většinou unaven. Mamka pracovala na půl úvazku a měla spoustu času se věnovat sobě. Jednou přišel na návštěvu Oskarův kamarád Jarda, ale Oskar musel zůstat v práci. Mamka si s ním dala pár skleniček vína, trochu si mu postěžovala, on ji utěšoval a už to bylo.

Za devět měsíců jsem se narodil,“ řekl Osky a políbil mě.

Takže ty jsi synem Jardy?“ zeptala jsem se, i když jsem mu vše rozuměla.

Jo, asi jo. Táta to tuší, nebo spíš asi ví, ale nic neřeší. A když se po letech narodil brácha Richard, trochu mě začal přehlížet. Chtěl bych letět do Španělska a v národním archivu najít nějaké informace o osudu lodi Santa Emanuela Regio. To je totiž loď, kterou si můj pravý táta pronajal na těžbu antizlata a v níž asi našel svoji smrt.

Po odletu do Bahía Blancy jsme si s Oskym telefonovali, mailovali a využívali každý večer zázraky techniky, jen abychom spolu mohli být, i když jen elektronicky.

  1. Deníky KGB

Nemohla jsem jít za KGB a přímo na ni vybalit otázku: Mami, víš, kdo je otcem Oskyho? Maminka byla hodně citlivá a o intimních otázkách jsme spolu mluvily jen málokdy, alespoň to tak mezi námi chodilo, i když nevím, po všech těch zjištění, asi to byla z její strany jen zástěrka. Táta asi taky nic nevěděl, leda by se mu kamarád Oskar svěřil, ale do toho bych nerada rýpala. To je pak, jako když hladíte bosou nohou hada. Zkusila jsem hledat. Jednou, když oba odešli z domu, prozkoumala jsem ložnici, máminu pracovnu, kůlnu i spíž, ale nikde žádný tajný deník ani žádné zápisky, které by mi mohly něco naznačit, nebyly. Až jsem našla na půdě bednu starých listin, dopisů a na dně zabalené do novin dva tlusté deníky. Okamžitě jsem je zabavila a dala vše do původního stavu, abych měla dost času se seznámit s jejich obsahem, než mamka (pardon – KGB) objeví jejich zmizení. Neodolala jsem a hned si sedla ve svém pokoji a začala číst. Co nutí lidi, že si své životní postřehy, zážitky a pocity zapisují? Zřejmě je to tím, že doufají v jejich dokončení a tak se tedy dá říct, že každý člověk je potenciálním spisovatelem. Někdo, nebo spíše většina píše jen do šuplíku. Leč chvála všem, kteří tak činí, protože díky jim bylo už odhaleno, zapsáno a dokončeno, spousta životních příběhů.

Z deníku KGB

   Dnes jsem šla ulicí k domu, kam chodí na návštěvu ten krásný kluk Jarda, myslela jsem, že na něj třeba narazím, ale stal se mi děsný trapas. Uklouzla jsem na chodníku a natáhla se jako malá holka. V tu chvíli šel zrovna kamarád toho Jardy ven s košem a koukal mi pod sukni. Viděl mi skoro až do krku. Určitě jsem se červenala, ale když mi pomohl, byl celkem vtipný, jen lituju, že jsem se nezeptala na Jardu, jenže jsem byla tak rozhozená, že se ani nedivím.

Začetla jsem se do prvních stránek a vypadalo to podivně. Jako by ten, do koho se moje mamka zabouchla, nebyl můj táta, ale nějaký Jarda. Uslyšela jsem rodiče, jak se vracejí domů a tak jsem schovala deníky a šla je přivítat. Poznali na mě, že jsem roztěkaná, ale vymluvila jsem se na bolení hlavy a po večeři jsem hned zalezla do postele a četla dál.

Z deníku KGB

   …Potkala jsem ho!!! A mám RANDE!! Dnes jsem na náměstí potkala Jardu a prohodila s ním pár slov. Pozval mě na limonádu a choval se, prostě výborně. Konečně jsem ZAMILOVANÁ. Je skvělý a má přehled. Ví snad všechno a je okouzlující. Mám přijít zítra v pět ke kinu. Panebože, asi omdlím. Zítra mámě ukradnu tu růžovou halenku, jednou jsem si jí zkusila a moc mi sluší…

   …Hajzl, nepřišel, čekala jsem tam do sedmi. Všichni chlapi jsou stejní. Slzy se mi derou do očí, ale tak to ne!!!…

   …Zašla jsem do špajzu, kde má táta schovanou slivovici a obrátila do sebe vzteky pár loků. Bylo to, jako bych dostala ránu elektrikou….

    …Dnes jsem se probudila v posteli toho kamaráda Jardy, ani nevím, jak jsem se tam dostala. Jmenuje se Martin a je celkem milý, ale můj idol to zrovna není…

   Zavřela jsem deník a zhasla světlo. Tak seznámení našich byl omyl, když KGB pásla po nějakém Jardovi. Druhý den jsem před spaním vyndala deníky a četla dál.

Z deníku KGB

    …Potkala jsem Jardu. Vymlouval se na tohle a támhleto a bylo mi jasný, že na něj není spoleh. Natruc jsem mu pověděla o Martinovi a demonstrativně odešla. V duši mi však praskaly švy. Stále jsem z něj roztřesená. Něco mezi námi jiskří…

    …Letíme do Ameriky, v letadle jsme se poprvé s Jardou milovali na záchodě. Měla jsem co dělat, abych nekřičela rozkoší. Martin nic nezpozoroval….

   Pane bože, on je to ten Jarda, který je zároveň tátou Oskyho!!! Ihned jsem se spojila na internetu s Oskym. Řekl, že je to možné, ale nevěděl nic určitého. Poté jsem zase chtěla číst, když tu se dole v hale ozvaly nějaké hlasy. Schovala jsem deníky do své tajné skrýše a sešla dolů. Přijel strýček Jožka. Bydlel u nás týden. Měl dovolenou a za těch pár dní jsem se mu musela věnovat a na deníky mi nezbyl čas. Když odjel, měla jsem tolik učení na zkoušky, že jsem na ně skoro zapomněla.

  1. Výzkumná plavba

Pár dní po zkouškách, které dopadly mimochodem na výbornou, jel táta na výzkumnou cestu po jižním Atlantiku s úspěšným vědcem a jeho kamarádem Igorem Kollgertem, aby mapovali rozsah antizlatého posypu v moři. Bral to jako dovolenou a moc se na tu plavbu těšil. Strašně jsem chtěla jet s nimi, ale táta byl neoblomný. Dva dny před odplutím mě vzal na prohlídku lodi. Byla vybavena opravdu skvostně. Měla laboratoř, za kterou by se nemuseli stydět ani u nás ve fakultní nemocnici. Když jsem to uviděla, přemlouvala jsem tátu, že to je přesně to, o čem by měla být má dizertační práce a že mě bude mít na očích a on po dlouhém přemlouvání nakonec povolil. Je to jen na tři týdny a další zkoušky mi neutečou. Skvělý, jedu na moře. Jen KGB měla obavy, jestli to a jestli támhleto, ale nakonec nám s bráchou Gabrielem přišli zamávat. Nevím, jestli jste se někdy někdo plavili na jachtě, ale já tři dny blila. Pan Igor říkal, že je to uvolnění stresu, který na mě dlouhodobě svět vytváří, já si však myslím, že to bylo tím šeredným jídlem, které vytvářel jeho kuchař. Po třech dnech jsem konečně začala vylučovat ve víc jak půlhodinových intervalech a čtvrtý den jsem už začala mít i hlad. Chtěla jsem jíst vše, co nevařil ten špinavý kuchař. Pátý den se mi konečně udělalo lépe a jakžtakž jsem mohla komunikovat s ostatními. Mezi tím jsme urazili víc jak tisíc kilometrů nebo spíš, jak Igor zdůrazňoval, 600 námořních mil. Blížili jsme se k Falklandským ostrovům. I přesto, že je oceán v těchto místech dost hluboký, asi tak do tří kilometrů, měnila hladina svou barvu díky posypu antizlata na žlutě zlatavou. Počasí nám přálo a tak jsme se mohli potopit v malém zálivu, který byl nedaleko od města Stanley. Připadala jsem si jako v malém ráji, který byl připraven pro pozorování královských klenotů. Celé dno svítilo odrazem slunce a jen přítomnost ryb mě utvrzovala v tom, že to není sen. Večer jsme přistáli ve Stanley a ubytovali se v hotelu. Ráno prý bude bouřka a tak vyrazíme až odpoledne. Město bylo již po těch letech samozřejmě uklizeno a jen náhodou jste mohli narazit na zbytek antizlatého lístkového prášku. Po dnech houpání a zvracení jsem ráda doprovodila tátu na procházce po městě. Je to velmi osobité město, ale stejně jsme nakonec skončili v jednom zapadlém baru u přístaviště. Sedli jsme si až dozadu k malému stolku a já si chystala řeč, jak začít zpovídat tátu na téma KGB a Jarda. Jen jsme však dosedli, přistoupil k nám starší snědý muž a zeptal se čistou češtinou:

Jak dlouho se zdržíte?

To snad není možný?“ zakřičel táta a objal toho vetřelce.

Marti dovol, abych ti představil svého spolužáka ze studií, Frantu Závoru. Říká se, že je svět malý, ale tebe ty potvoro bych tady nečekal.

Pan Závora si k nám přisedl a celý večer vyprávěl o tom, jak žije a jak se sem dostal a mně se upřímně řečeno chtělo pryč. Těšila jsem se, že z táty vymámím něco informací a on Závora. Naštěstí to pro mě nebylo tak úplně zbytečné setkání, protože věděl dost zpráv o lodi Santa Emanuela Regio a nakonec by se dalo říct, že díky tomuto setkání můžu celý příběh naší rodiny dokončit, ale to bych opět předbíhala.

Loď se potopila nedaleko odtud na sever,“ rozpovídal se Franta.

„Někdo říká, že je stáhl ke dnu náklad antizlata, jiný, že nezvládli bouři, která se tu tehdy přehnala, jistý je však to, že několik místních hledačů má některé relikvie z lodi ve svých sbírkách.“

   To bylo pro tátu lákadlo. Domluvili jsme se na ráno a hned po snídani nás pan Závora dovedl k jednomu takovému hledači s podivným jménem Julius Kondraft. Byl to starý hnusný slizký Dán. Mezi hromadou bordelu, kterou nám dotyčný ukázal, našel táta pár věcí, které opravdu patřily Jardovi. Pan Kondraft neměl nic proti tomu, aby si táta tyto věci odnesl, ale za každý kus chtěl tisíc dolarů. Marně se táta snažil o nějakou slevu, nebo o dohodu.  Julius Kondraft řekl, že ty věci sem dotáhl s nasazením života a že by byl hřích, kdyby je dal lacino. Moře prý svou náruč jen tak někomu neotvírá. Nakonec táta vzal fajfku, nůž, hřeben a hodinky za „pouhé“ dva a půl tisíce. Ještě, než jsme z jeho domu odešli, vzal si mě pan Julius stranou a řekl:

Za to, že jste mi udělali tak dobrý kšeft, ti dám něco gratis,“ pak sáhl do jednoho šuplíku a vytáhl malý do igelitu zabalený notýsek. Schovala jsem ho okamžitě nepozorovaně do kapsy a odešla s tátou směrem k našemu hotelu. Byl to skutečně notýsek Jardy, jak jsem z prvních listů vyčetla, ale neměla jsem soukromí. Další dny už probíhaly klidně a jen to, že jsem se nemohla věnovat svému tajnému úlovku, mi vadilo. Kajuta, v níž jsme s tátou spali, byla malá a tak jsem si prostudování notýsku nechala až na pevninu.

Až do přistání v Bahía Blance jsem se věnovala naplno své dizertační práci o vlivu antizlata na životní prostředí a následně na zdraví populace. Všechny ukazatele na přístrojích mě utvrzovaly v mém domnění, že antizlato má skutečně vliv nejen na zdraví všech živých organismů, ale i na psychiku a co víc, i na momentální náladu. Svou dizertační práci jsem nazvala: Vliv antizlata na lidstvo. Bylo to sice široké pojmenování, jenže kdybych se chtěla věnovat jen jedinému vlivu, byla by má práce ošizena o mnohé jiné výsledky mých pokusů.

Do Bahía Blancy jsme dorazili tři dny po plánovaném termínu a tak jsem se okamžitě vrhla na studium, abych dohnala ztracený čas do další zkoušky.

  1. Společné Vánoce a svatba

Na Vánoce jsme pozvali všechny k nám, abychom svátky oslavili společně. Jako první přijeli z Trentonu Osky s rodiči, Jožkou a jeho novou paní Klárou Gibsonovou. Byla to nevzhledná paní plná energie a tím si získala mé sympatie. I když měla řídké vlasy a na krku malou bradavici, budila ve mně dojem šťastného člověka. Je málo lidí, kterým ošklivost sluší, ale paní Klára byla jednou z nich. Hezky se s ní povídalo a za její názory by se nemusela stydět ani anglická královna. Od první chvíle jsme byly i přes větší věkový rozdíl kamarádky. Vyprávěla nám o svém osudu, jako by to byla kniha napsaná pro lidstvo. Měla silný, ale nevtíravý hlas, a když vyprávěla, všichni poslouchali se zaujetím a málokdy se stalo, že jí někdo přerušil. Ne, že by nemohl, ale nikdo nechtěl tuto permanentní pohádku, která se linula z jejích úst ukončit. Ta paní uměla prostě zaujmout. Docela jsem se bála při pomyšlení, co nastane, až se setká s Waldemarem. Moje obavy však byly zbytečné. Ač oba upovídaní, sedli si do noty a během dnů a večerů se pravidelně střídali ve vyprávění a tak celé svátky byly obohacené o pohádky, které nikdo nikdy nenapsal, ale paní Klára a pan Waldemar je prožili. Tyto svátky byly jedny z nejkrásnějších v mém životě. Prakticky celé dny jsme trávili posloucháním, kdy se ve vyprávění střídali Klára, Waldemar, babi Bouchová a děda Koutný. Snad jediná babička Koutná nevyprávěla své příběhy a to jen proto, že měla zánět hlasivek.

Těšila jsem se, až si s Oskym předáme dárky. Byla jsem přesvědčená, že zápisník od jeho pravého otce na něj zapůsobí jako bomba. Byla jsem však šokovaná, když mě zavolal do zahrady a ve stínu stromů mi v kleče ukázal jeho dárek pro mě a to zlato – antizlaté snubní prstýnky. Padla jsem k němu na kolena, objala ho a on mi pošeptal tu otázku, která budí ze snů miliony žen a dívek.

Miluju tě. Vezmeš si mě?

Slzy mi tekly štěstím a úplně jsem zapomněla, že to bude problém pro celou rodinu. Přeci jen je to bratranec. Políbila jsem ho, jak nejněžněji to šlo, a přikývla.

Ano,“ a i přesto, že se později ukázalo, že to nebyla ta nejlepší volba, to byl jeden z nejpůsobivějších dojmů v mém životě. Můj dárek byl zastíněn krásou vyznání a tak se nakonec dočkal jen odložení do šuplíku. Kdyby mi ten den Osky nevyznal lásku, asi by se pod tíhou pravd, které jsme v zápisníku později objevili, nikdy nestal mým manželem, ale to bych zase předbíhala. Prostě ten zápisník ležel v šuplíku po dlouhá léta a nikomu nechyběl, stejně jako deníky KGB.

Hned po novém roce jsme se tajně vzali. Oznámili jsme to pouze Waldemarovi, který měl jít svému nevlastnímu vnukovi za svědka a paní Kláře, která dělala svědkyni mě. Waldemar sice protestoval, že nemůže jít bez partnerky, tedy bez babi na svatbu svého skoro vnuka, ale když se Osky (a to se mi na něm moc líbilo) postavil a řekl, že si tedy vybere prvního kolemjdoucího a ten mu tu svatbu potvrdí, nakonec rezignoval a tak jsem se stala paní Kateřinou Martinou Bartoňovou.

Dohodli jsme se, že budeme po skončení mých studií a ukončení pracovního poměru mého muže v New Jersey bydlet v domě po našich, poblíž babi Bouchové v Praze. Svou dizertační práci jsem obhájila a těšila se na nový život na starém kontinentě. S naší svatbou to prasklo v den mé promoce a řeknu vám, že takové čoromoro jsem ještě nezažila. Rodina se sešla v slavnostním sálu celkem v pohodě a v hojném počtu, jenže když rektor univerzity řekl místo Kateřina Martina Bouchová – Kateřina Martina Bartoňová, mnozí z rodiny utrpěli přinejmenším silné trauma. Mé rozčarování však přišlo čtrnáct dní po svatbě, když mi Osky oznámil, že dostal nabídku na tříměsíční turnus na odvrácené straně měsíce, kde prováděli nějaké debilní testy pro antizlaté varianty léčebných postupů. Sice mě léčebné postupy s antizlatem z důvodu mé profese zajímaly, ale ne až tak, jak by si představoval pan Oskar Bartoň. Nebudu vás napínat a hned vám natvrdo řeknu, že je to vůl jak anděl. Odletěl na Měsíc na tři měsíce, aniž by se se mnou poradil. Jako manželka nemám právo ovládat jeho myšlení, ale měla bych mít přinejmenším nárok na to, se svým manželem debatovat, rozhodovat a plánovat. Cítila jsem se jako kráva. To není to správné vyjádření, já se cítila, jako by mi na rukou uřízli prsty a omlouvali se, že to byla ta nejlepší možnost. Potřebovala jsem si o tom s někým popovídat, ale nikdo se mnou nechtěl mluvit, protože jsem je před svatbou taky neposlouchala. Byla jsem sama a taky jsem si to sama zavinila. Sedla jsem si k televizi, abych myslela na něco jiného a uklidnila se. Dávali dokument o jižním pólu. Prý se tam dějí podivné věci kolem úložiště světových zásob. Zvířata v oblasti migrují směrem k úložišti a tam zmrznou. Ani jsem tehdy netušila, že se s tímto problémem setkám za několik let.

  1. Šokované těhotenství

Ihned po Oskyho odletu na Měsíc jsem si sbalila všechny své věci a odletěla do Prahy. Bydlela jsem sama. Našla jsem si práci na klinice a teprve po nějakém čase jsem začala vybalovat balíky s mými věcmi, které jsem v Bahía Blance poslala a které mezitím dorazily poštou. Někdy se ale všechno spikne proti vám. Takový pocit jsem totiž měla, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Nemyslím však, že by mi vadilo to těhotenství, ale když jsem se spojila s Oskym a chtěla mu tu radostnou zprávu oznámit, přerušil mě a řekl, že ať se nezlobím, ale že musel prodloužit pobyt na Měsíci o další tříměsíční turnus. Tak mě to vykolejilo, že jsem mu to ani neřekla a zavřela jsem počítač bez pozdravu a rozloučení. Dlouho jsem pak brečela do polštáře, až jsem nešťastná a vyčerpaná usnula. Probudil mě zvonek na dveřích. Přišla babi Bouchová a přinesla mi koláč. Svěřila jsem se jí se vším a ona mi poradila, že v takovém případě je nejlepší vrhnout se do práce a přehlušit tak ten čas jiným zájmem. Měla pravdu. Hned ráno jsem se vypnula a chovala se tak, jako kdyby byla na světě nejdůležitější jen práce. Čas tak lépe ubíhal a měsíc před Oskyho příletem jsem už měla docela pěkný pupík. Začala jsem kupovat výbavu a stěhovat nábytek, aby se vešla postýlka a skříň na dětské oblečení. Při stěhování jsem narazila na mámy deník. Večer jsem pak začala znovu číst.

Z deníku KGB

Když jsem byla sama doma, přišel za mnou Jarda. Přemlouval mě, ať si Martina neberu, že my dva patříme k sobě. Řekla jsem mu, že za to může on, protože na něj není spoleh, ale hodil mě na postel a znásilnil mě…

   …bála jsem se cokoli Martinovi říct, protože bych mu tak jen ublížila, ale Jarda přišel za týden znovu. Zase jsme se milovali, tentokrát mi to už bylo jedno. Než odešel, řekl, že stejně jednou Martina zabije…

   …Jsem těhotná, s jistotou můžu říct, že to dítě bude Jardovo…

Panebože!!! Panebože!!! Panebože!!! Osky není můj bratranec, ale BRATR!!!!!! Začala jsem běhat beze smyslu po pokoji a nebyla schopna něco udělat, pochopit či uvažovat. Za chvíli jsem si lehla na postel a pak už si nic nepamatuju.

Probudila jsem se v nemocnici. Babi Bouchová mě držela za ruku a utěšovala mě.

Už to bude dobrý. Jen si trochu omdlela. To se holt někdy stává, když ženská čeká dvojčata,“ řekla babi.

Cože? Já že čekám dvojčata!?“ vytřeštila jsem oči.

Nechtěla jsem před porodem vědět, jestli to bude kluk nebo holka a tak jsem odmítla informace ze sono. Vyšetřující lékař mi k tomu sice něco říkal, ale já jsem ho naschvál neposlouchala. To však lékař v této nemocnici nevěděl a řekl vše babičce. Ta byla první, kdo se to dozvěděl. Jenže já ty děti nechci! Co když to budou dementi? Byla jsem v takovém stresu a neměla v dosahu nikoho, s kým bych si popovídala, že jsem se nakonec se vším babičce svěřila. Chodila po nemocničním pokoji a stále opakovala: „To je neštěstí.“ Nakonec si ke mně sedla a říkala, že ty děti za to nemůžou, a když už jsme je zplodili, tak by byl veliký hřích je zavrhovat. Všechno, co říkala, jsem věděla a bylo mi to jasné, jen jsem to potřebovala slyšet od někoho jiného. S Oskym jsem to probírat nechtěla a jen jsem se bála dalšího rozhovoru s Měsícem, až mu to vše oznámím.

Druhý den mě z nemocnice propustili, ale zakázali mi jít do práce. Teď už vím, že to budou holky. Babi se nabídla, že nějakou dobu bude u mě bydlet, abych tam nebyla sama, kdyby něco. Byla jsem za tu nabídku moc vděčná. Jednou přišel i Waldemar. Večeřeli jsme a on se přiznal, že to o Oskym věděl. Oskar se mu jednou svěřil, když byli na flámu. Jen netušil, že jsem Jardovou dcerou i já. Celý večer pak vyprávěl, jaké životní příběhy slyšel, že jsem pak byla i ráda, že mě nepotkalo něco daleko horšího. Než odešel, poprosila jsem oba, aby zatím nikomu nic neříkali a hlavně ani mámě, teda KGB. Oba mi to slíbili a tak jsme s babi sedli k nějakému filmu a ona mě u něj učila háčkovat. Trochu mě to uklidnilo. Mám ji moc ráda.

  1. Rozhovory s Měsícem

Čas je tvrdý protihráč a tak ten den, kdy jsem měla dohodnutý rozhovor s Oskym chtě nechtě přišel. Nejradši bych ho už nikdy neviděla, jenže nemám ve zvyku před problémy utíkat a tak jsem se týden předem duševně připravovala a ujasňovala si svůj postoj. Holky chci a budu je milovat, ať už budou jakékoliv. Oskyho však už nechci nikdy ani vidět. Nesnesla bych to pomyšlení, že bych se milovala s bratrem. Poprosila jsem babi, aby mě nechala o samotě, a půl hodiny před spojením s Měsícem jsem se nalíčila, načesala a oblékla do krásných šatů, aby viděl, že jsem v pohodě. Stoupla jsem si k počítači tak, aby hned viděl, že jsem těhotná. Když se však objevil na obrazovce, tak jsem se rozbulela jako malá a nebyla jsem schopná cokoli říct. Začal mluvit jako první. Prý se mu moc stýská a lituje, že se mnou nemůže být. Už mu tu zprávu o těhotenství řekl někdo ze známých. Zastavila jsem ho a řekla mu vše, co jsem se dozvěděla z mámina deníku. Taky jsem mu hned řekla, že čekám dvě holky a že si je i přes všechno chci nechat. Nakonec jsem nahlas a tvrdě prohlásila:

A tebe už nechci nikdy vidět. Klidně si tam zůstaň do konce života.“ Na jeho reakci nikdy nezapomenu. Seděl a mlčel a z očí mu stékaly slzy. Po chvíli se vzchopil a začal trochu nepochopitelně mluvit o Měsíci a Zemi.

Víš, několikrát denně tady přemýšlím nad tím zázrakem, že Měsíc a Země jsou taky bratr a sestra. Potřebují se k životu, který na nich je. Bez Měsíce by život na Zemi nebyl. Já…já…já to o tom, že jsme sourozenci, věděl, nebo spíš tušil, ale nikdy bych ti to neřekl. Miluju tě, jak se dá jen milovat a naše děti budu vždycky ctít, jen škoda, že to nemůžeš přenést přes srdce. Zůstanu tedy tady, ale kdyby se ve tvém postoji něco změnilo, dej mi vědět. Budu čekat. Miluju tě.“ Odpočítávání na obrazovce došlo k nule a náš čas na rozhovor tím byl ukončen. Opět jsem se vrhla do polštáře a plakala.

Když přišla babi, viděla na první pohled, že se něco stalo. Řekla jsem jí o tom, že to věděl.

To je ale šupák, dělat děti svojí sestřenici by chtěl, ale starat se o ně, to né.

Přerušila jsem její nadávání a s černými rozmazanými čárami po líčidlech na tváři jsem jí vysvětlila, že ne on, ale já ho nechci. Jemu že to nevadí. Sedla si ke mně na postel, vzala mě do náruče a dlouho mě hladila a zpívala mi, jako bych byla ještě malá holka. Trochu jsem se uklidnila, a když mi už tak slzy netekly, začala mluvit.

Holka nešťastná, ty ani nevíš, do čeho se řítíš. Jestli je to tak jak říkáš, vezmi ho na milost a odpusť mu. I když je to tvůj bratr, nemáte společnou matku a tak by se dalo vlastně říci, že jste bratranec a sestřenice. Jo a na děti to určitě nebude mít žádný negativní vliv. Jestliže zůstaneš sama, budeš sama nadosmrti a řeknu ti, že pak ten život stojí za houby. Holky odrostou a odejdou z domu a budeš zase sama. Nebo jestli si myslíš, že najdeš někoho, kdo si vezme holku, která má dvě děti s bratrem, tak to je jen malá naděje. Navíc by to byl jen náhradník a tak, jestli Oskara ještě pořád miluješ, dej mu okamžitě vědět, aby neudělal nějakou hloupost, protože on na tom Měsíci je taky asi sám a jestli by ho některá chtěla utěšovat, ručím za to, že bys mohla litovat. Až tvé holky jednou vyrostou, tak by ti to nakonec mohly i vyčítat.“

Čas zahojí všechny rány, ale mě se ne a nedařilo cokoli zapomenout, či přejít jako širé lány. Každý den a každé ráno jsem se probouzela a žila s myšlenkou, že to takhle nemůže skončit. Nakonec jsem rezignovala na svou bezradnost a objednala si další rozhovor s Měsícem. Tentokrát jsem požádala babi, aby se rozhovoru zúčastnila. Když se Osky objevil na obrazovce, nebyla jsem schopná něco říct. Hned jsem věděla, že ho stále miluju a že se na něj nedokážu zlobit. Začal sám:

Ahoj, jak vám je?“ tvářil se, jako by se přemáhal. Babi mě vzala za ruku a zmáčkla mi ji.

Ahoj lásko. Moc jsem o tom přemýšlela a chci ti jen říct, že na tebe čekáme a těšíme se, až přiletíš. Stihl bys porod?

V tu ránu roztál a začal se až bláznivě smát.

Jasně miláčku, okamžitě zažádám o přesun.“ Opět mi babi zmáčkla ruku a já věděla, co musím ještě říct.

Omlouvám se ti za to, že jsem reagovala jako husa, ale jsem teď vždy tak trochu podrážděná.“ Přiložil si ukazovák na rty a zašeptal:

Už o tom nebudeme nikdy mluvit. Chceš?

Přikývla jsem a poslala mu vzdušnou hubičku.

Přivezu ti malý dárek, doufám, že mi to povolej.

Nevěděla jsem, co mi chce přivézt, ale v tu chvíli mi to bylo absolutně jedno. Když přenos skončil, babi mě objala a tentokrát jsem znovu plakala, ne však žalem, nýbrž štěstím.

  1. Porod

Návrat Měsíčňana byl naplánován na týden před porodem. Ještě čtyři dny trvalo, než prošel všemi bezpečnostními procedurami, a když dorazil na letiště v Praze, měla jsem dva dny před termínem. Čekali jsme ho s babi a Waldemarem na letišti a já si nebyla jistá, jak na něho budu reagovat. Z jedné strany jsem se hrozně těšila a z druhé strašně bála. Babi mě stále utěšovala, a kdyby tu nebyla ona, asi bych to nezvládla. Když ale vyšel z prosklených dveří, bylo mi jasné, že ho stále miluju. Rozběhla jsem se i přes těžké břicho a objímala a líbala a pak si zase nic nepamatuju.

Opět jsem se probudila v nemocnici, ale tentokrát mě za ruku nedržela babi, ale Osky. Spal na židli a hlavu měl zakloněnou. Chrápal jako o život. Bolelo mě celé tělo, ale byla jsem nesmírně šťastná. Tak tohohle holomka jsem si vzala, mě jde o život a on si tady chrápe, až drnčí okenní tabulky. Zmáčkla jsem mu ruku a on se okamžitě probral.

Jak ti je?“ zeptal se hned a byla na něm vidět ta starost a bylo to moc milý.

Jo, je to dobrý, co se stalo?“ pošeptala jsem, i když jsem si všechno pamatovala.

Nic, jen si omdlela pod tíhou stresové situace, jak říkal primář. Smím tě políbit?“ zeptal se jako středoškolák a mě se v tu chvíli chtělo začít smát. Přikývla jsem a on se ke mně naklonil. Tak za tenhle sladký polibek mu vše odpouštím. Nejlepší na něm bylo, že jsem si vůbec nepřipouštěla nějaké to krvesmilstvo, či sebemenší nepříjemný pocit. Bylo mi zkrátka tak, jak má být manželce, když jí políbí milující manžel.

Mám pro tebe dvě zprávy, jednu špatnou a jednu dobrou. Kterou chceš slyšet dřív?“ tak tuhle otázku jsem bytostně nenáviděla, ale neměla jsem tolik sil, abych odporovala a tak jsem řekla, že tu špatnou.

Až do porodu musíš zůstat v nemocnici. A teď tu dobrou, povolili mi, abych ti z měsíce přivezl dárek. Čeká na tebe doma.

Zasmála jsem se a řekla mu na oplátku: „Já mám pro tebe taky dvě zprávy, ale obě jsou špatný, kterou chceš slyšet dřív?“ nenechal se zaskočit, usmál se a řekl, že tu dobrou.

Tak ta první je, že od teď už tě nikdy nikam nepustím, i kdybys mě prosil na kolenou,“ pousmál se a v tu chvíli se mu vytvořily ty krásné dolíčky, pro které jsem se do něj zamilovala.

No a ta druhá, že jsem už vymyslela jména pro holky a nehodlám na nich nic měnit.

Trochu se zarazil a nesměle pronesl: „No, když se s tím nedá nic dělat, tak mám prostě smůlu, ale já jsem tak přemýšlel, že by se jedna jmenovala Jana a druhá Kateřina.

Je skvělý. Manželství sice nestojí na takových detailech, jako jsou jména dětí, ale když si vybere ty samá jména, máte důvod si říct, že láska je nádherná. Nesnižuje tento pocit ani to, že je logické, že děvčata by měly mít jména po babičkách, ale řekněte to mojí duši, asi vás nebude poslouchat.

To ti poradila babi, ne?“ pravila jsem s podezřením. Usmál se a přikývl. Jak říkám je skvělý, ale babi taky. Vtom mi začaly bolesti. Okamžitě mě odvezli na sál a já po několika desítkách otřesných minut, za přítomnosti Oskyho, porodila dvě krásná zdravá děvčata.

Po porodu jsem uvítala, když nás Waldemar odvezl ve svém voze, neboť nemocniční dodávka byla sice pěkná, ale rodina je rodina. Na dveřích našeho bytu byl napsán barvami nápis: „Vítáme vás, lásky naše.“ Vešla jsem s Janou do předsíně, a za mnou šel Osky, který nesl Kateřinu. Celý byt byl vyzdoben květinami a mně se zdálo, že se tady někdo zbláznil. V obývacím pokoji byl na stole balík, který nesl známky něčeho, co bylo posláno z jiného státu, či z jiného světa, prostě na tom balíku byly desítky razítek, kolků a jiných ukazatelů toho, že nejde jen tak o nějaký balík třeba z Benešova. Babi a Waldemar si stoupli vedle sebe a zazpívali nám starou českou písničku o tom, jak dvě srdce našly světlo svého domova. Kdyby ta písnička byla jen o jednu sloku kratší, dalo by se to vydržet, ale protože z Jany začalo něco kapat a Katka křičela, ba až řvala, museli jsme tu milou produkci zastavit a postarat se o děvčata. Když obě mimina spokojeně usnula, rozbalila jsem si dárek z Měsíce. Byl to sedmikilový kus antizlata, velikosti dětské hlavy, s nejvyšší ryzostí. Jeho cena byla odhadována na sto dvacet tisíc dolarů, ale pro mě znamenal víc, než peníze. Cítila jsem z něj jakousi sílu, podivné nedokazatelné vlnění. Na jedné straně měl výčnělek, který se při dopravě ulomil. Měsíční antizlato jsem uložila na poličku nad postelí a ten malý ulomený kousek jsem dala do sekretáře. Jestli byly mé výzkumy a následně dizertační práce v pořádku, tak s tímto kusem antizlata k nám vstoupilo štěstí.

  1. Lorexol a Lunaurum

Jeho neviditelné vlnění nám bude dodávat dobrou náladu a pohodu. To byly mé první myšlenky, ale skutečnost se časem ukázala ještě daleko senzačnější, než jsem si vůbec uměla představit. Jednou, když jsem se převlékala, všimla jsem si, že malá jizva na ruce, kterou jsem utrpěla při pádu z kola v mládí, takřka zmizela. Příliš jsem to nestudovala a přičítala to dlouhé době, kterou jsem si jí nevšímala a taky dlouhým rokům od jejího získání, ale když mi Osky prozradil, že už nemá lupy, kterými byla jeho hlava vždy přímo poseta, bylo mi to už divné. Největší podezření jsem však pojala, když se mi po několika týdnech zlepšil zrak a já nemusela mít při čtení brýle. Vzala jsem ten malý kousek antizlata ze sekretáře a odnesla ho do Výzkumného ústavu, kde jsem měla kamaráda, aby prostudoval jeho vlastnosti. Odkud je antizlato, které má otestovat jsem známému neřekla a tak byl viditelně překvapen, když všechny ukazatele říkaly jasně: toto antizlato má o několik desítek procent větší magnetickou sílu, jeho atomová váha je o několik tisícin vyšší než u antizlata po dopadu a co je hlavní, vyzařuje z něj jakási zvláštní energie, která má podobné účinky na lidský organizmus jako iontové nápoje, nebo UV lampa, či jiné uzdravující a léčící zařízení.

Rozdíl mezi měsíčním a pozemským antizlatem jsem si vysvětlovala vysokým přehřátím antizlata při průletu atmosférou. Zatímco měsíční antizlato se tomuto tepelnému šoku vyhnulo, antizlato ztratilo některé vlastnosti. Ihned po tomto zjištění jsem napsala článek do odborného časopisu, se kterým jsem občas spolupracovala. Pár dní po otištění článku jsem obdržela pozvánku od České akademie věd na disputaci, neboli obhájení mých poznatků, které jsem v článku uvedla. Práci jsem neobhájila, neboť jsem neměla přímé důkazy a má jizva, či manželovy lupy se nezdály profesuře jako dostatečný důkaz, leč své výsledky má práce přinesla. Ozvala se mi nadnárodní firma Lorexol, která obchoduje většinou s lékařskými potřebami, a navrhli mi, že v případě, že s nimi podepíšu smlouvu, jsou ochotni investovat a přivézt z Měsíce větší množství antizlata a za mé podpory, která by se týkala hlavně reklamy a odborného dohledu by měsíční antizlato prodávali. Na toto podnikání jsem neměla nikdy ambice, ale Osky mě podpořil a tak jsme si najali právníka, který dotáhl smlouvu k oboustranné spokojenosti a Lorexol opravdu přivezl během několika málo týdnů náklad měsíčního antizlata na zem. Pokračovala jsem dál ve výzkumu účinků měsíčního antizlata na lidský organismus a všechny výsledky směřovaly k jednoduchému ukazateli. Čím větší kus měsíčního antizlata, tím lepší účinek na obnovu a ozdravení buněk v těle. Dokonce ani prášek o stejné váze neměl tak výrazný vliv na organismus, jako jeden celistvý kus.

Antizlato, které Lorexol přivezl z měsíce, bylo během dvou týdnů rozprodáno a jeho cena vystoupala na trojnásobnou výši pozemského zlata. Lunaurum, jak se začalo měsíčnímu zlatu říkat, vzniklo spojením slov luna (Měsíc) a aurum (latinsky zlato). Účinky byly zatím pod mým vedením v laboratořích odzkoušeny a tak jsme ukončili to věčné osočování od lékařské komory, že jsme šarlatáni a prokazatelně jsme proměřili, zhodnotili a dokončili všechny pokusy. Vydali jsme vědecké pojednání, které mělo podobný název, jako má dizertační práce a to: Vliv antizlata (lunaura) na lidstvo. Žádné vedlejší účinky nebyly zjištěny a my jsme neprodávali Lunaurum jako lék, ale jako léčivé, či spíše hojivé kameny, čímž jsme se vyhnuli všem dlouhodobým zkušebním dobám, zkouškám či testům na lidech a mohli jsme rovnou přejít k jeho praktickému využití. Lorexol skoupil po prvním obrovském úspěchu většinu práv na dovoz lunaura a já se konečně mohla věnovat své rodině. Jen občas jsem byla povolána k nějaké konzultaci, či k výrobě reklamního spotu.

Jednou, když Osky hrál na kytaru, řekl, že se mu zdá, jakoby se ručička ladičky pohybovala jaksi jinak, než dřív. Už se mi zdálo delší dobu, že jsem uhnutá, nebo dokonce paranoidní, ale přesto jsem vzala ladičku a šla s ní k lunauru. A skutečně, ladička reagovala na blízkost lunaura. Při dotyku dokonce vibrovala jako blázen. Tím se mé přesvědčení, že jde o nějaký druh zvukového vlnění, zesílil. Po přezkoumání vlastností jsem v laboratoři zjistila, že jde o jakési neznámé vlnění, něco mezi zvukem a radiací, na které nemáme přístroje ani pojmenování. Nazvala jsem ho mediační vlnění. Je to trochu od médium, trochu od medicína.

  1. Rodiná tragedie

Dlouhou dobu se nic zvláštního, co se týče našeho rodu, nedělo. Měli jsme s Oskym tolik práce se svými dcerami a s lunaurem, že se nám nedostávalo času ani sil, abychom se věnovali čemukoli jinému.

V den, kdy bylo Janě a Kátě tři roky, dostaly od nás k narozeninám obě zlaté náušnice. Janička byla velká parádnice a tak když je uviděla, vzala krabičku a se slovy:

„Jé, to jšou štejný jako ten kámen na polišce,“ utíkala k polici, kde bylo položeno lunaurum. Všichni jsme zařvali jako by nás napíchli na kopí. Už jsme nestačili nic udělat a Janička přiložila zlatou náušnici ke kusu měsíčního antizlata. Vrhla jsem se na ní a očekávala výbuch. Nic se však nestalo. Žádný výbuch, žádná reakce, prostě nic ohrožujícího, jen Janička vyplašená naším hrozným křikem začala plakat. Nechápali jsme, proč nedošlo k výbuchu, ale během několika dalších dnů jsme v laboratoři zjistili, že Lunaurum jako antizlato nepůsobí. Další den však přišla z Bahía Blancy zpráva, že v domě rodičů došlo k tragické události.  Pravděpodobně po reakci zlata a antizlata došlo k výbuchu, který způsobil, že Kateřina Bouchová, Martin Boucha, Jana Bartoňová, Oskar Bartoň, Richard Bartoň a služebnictvo tuto tragedii nepřežili.

Ten den jsme s Oskym seděli nad fotkami a tiše jsme vzpomínali na chvíle, které se nám zdály být nejlepší k připomenutí. Slzy nám tekly proudem a tak jsem byla ráda, když přijely obě babičky i s dědou Bartoněm a Waldemarem a všichni jsme pak spolu vzpomínali a plakali, za doprovodu šišlavého hlásku Jany a ráčkující Kateřřřinky. Ten den jsme se oba stali sirotky. Jediný, kdo neštěstí přežil, byl můj bratr Gabriel. Cestoval jako vždy po zájezdech s nějakou kapelou. Dohodli jsme se, že do Bahía Blancy odletí Osky a děda Waldemar, aby se postarali o vše potřebné. Firmu na antizlaté ozdoby po mámě dostane na starosti Gabriel a Gold Loto převezme Osky. Ještě toho večera však odvezli dědu Bartoně do nemocnice a ráno volali, že mu srdce nevydrželo a že zemřel. Seděli jsme nad starými fotkami s oběma babičkami, Oskym a Waldemarem a nevím, jak dlouho bychom tam seděli, kdyby nás nevyrušila Jana s Katkou, které se dožadovaly pohádky z tabletu. V poledne Osky s Waldemarem odletěli a já poprosila obě babičky, jestli by mi nemohly s děvčaty pomoci. Nechtěla jsem je dávat k hlídání nějakým cizím lidem, ale abych se zaměstnala, musela jsem něco dělat a práce se mi zdála jako nejlepší varianta. Obě babičky nadšeně souhlasily. I jim hlídání děvčat zapudilo černé myšlenky a já mohla jít do laboratoře. Práce mě úplně pohltila. Ani jsem se nenadála a deset dní uběhlo jako voda, když Osky volal, že je na letišti v Praze a ať přijdu včas z práce. U večeře nám vyprávěl, jaké to tam bylo. Waldemar ještě zůstal, ale přiletí, až se vyřídí všechny náležitosti.

Když dorazili do Bahía Blancy, bylo už vyšetřování skončeno a tak je policisté seznámili s výsledky. Výbuch nebyl zaviněn, jak se ze začátku zdálo reakcí zlata a antizlata, ale byla tam nastražena časovaná bomba. Zřejmě ji někdo do domu dal v nočních hodinách ke zdi mezi domem a garáží. Nálož byla tak silná, že poškodila i sousední usedlost, vzdálenou sto metrů. Prakticky všichni, kteří v domě spali, byli okamžitě mrtví. Poněvadž nebyli žádní svědkové a na místě činu nezůstaly žádné stopy, byl případ odložen.

Osky s Waldemarem se zúčastnili pohřbu, kde byli mimo nich přítomni jen pozůstalí členové rodin služebnictva. Notář jim vydal všechny potřebné dokumenty a tak se Osky rozhodl, že nemá cenu, aby tam dál čekal na ukončení pozůstalosti, napsal Waldemarovi plnou moc a přiletěl. Waldemar ještě počká na dokončení pojistných vypořádání a pak se hned vrátí. Osky přivezl pár věcí, které se mu zdály být důležité, a dodatečně ještě připluje lodí kontejner s ostatními zachráněnými cennostmi. Trosky domu nabídli realitní kanceláři k prodeji. S Gabrielem jsme vše vyřizovali telefonicky a on slíbil, že do týdne přiletí do Prahy.

Byla jsem ráda, že se Osky vrátil dřív. Za těch pár dní jsem byla zase moc sama. I když tu byly Jana s Kateřinou a obě babičky. Osky je pro mě důležitý jako vzduch nebo voda.

  1. Deníky KGB a Jardy

Po několika měsících jsem se opět dala do čtení deníku KGB, ale tentokrát i do zápisků Jardy. To co jsem tam nalezla, mě šokovalo natolik, že jsem byla ráda, že jsem to nečetla ještě v době, když byla máma naživu. Asi bych jí nenáviděla. Dnes je to už však tak trochu jedno.

Z deníku KGB

    …nechtěla jsem, aby nás Martin nachytal a tak jsme se scházeli v jeho bytě. Byla jsem jím posedlá. Když mi řekl svůj plán, zdálo se mi to moc přitažené za vlasy, ale mělo by to vyjít.

Z deníku Jardy

   Znám jednoho mexikána, kterého jsem načapal při sázkovém podvodu. Za to, že nic neřeknu policii, mi slíbil cokoli. Využiju ho a postará se o Martina. Navíc za to dostane takové množství peněz, které se rovná částce, kterou by získal tím podvodem…

Tak to byl pro mě další šok. Když tenkrát tátu postřelili, nebyla to pomsta mexikána, ale byl najat k vraždě Jardou. Ještě větší hrůza mě bere z toho, že o tom KGB věděla.

Z deníku KGB

    …Jarda nabídl prodej svého dílu Gold Lota tak, jak jsme to naplánovali. Stejně to pak zdědím já a on tak nebude v podezření…

Z deníku Jardy

    …vše vychází. Zítra začne akce. Předal jsem peníze…

    …ten blb to zvoral. Chytili ho a tak se můžu jen modlit, aby něco neprozradil. Začíná plán B, odjedu těžit antizlato a KGB za mnou přijede, jen co se to uklidní…

Z deníku KGB

    …Odjel a ani se nerozloučil. Prý mám přijet, až se rozvedu. Nechal mě v tom samotnou. Už ho nechci ani vidět….

    …stýská se mi po něm…

    …začínám si zvykat na život bez něj, jsem těhotná a nevím s kým…

Takže Gabriel může být syn jak Jardy, tak Martina. Vím, že mu to určitě taky ublíží, ale až přijede, musím mu dát všechny ty zápisky přečíst. Nemohla bych se před ním celý život přetvařovat a dělat, jako že byla máma svatá. Těmito zápisy končím se čtením deníků.

  1. Vanda

Gabriel přiletěl už za dva dny. Zazvonil u branky a já mu ji šla otevřít. Když mě uviděl, zahulákal, ať přijde taky Osky, že potřebuje pomoci s věcmi. Vrátila jsem se pro Oskyho a šli jsme k brance. To, co nás tam čekalo, nás nikdy ani ve snu nenapadlo. Můj bratr stál na chodníku, kolem něj bylo několik kufrů a on svíral v rukou madla invalidního vozíku, na kterém seděla štíhlá nebo spíš hubená zrzavá holka s pihami, která měla nohy jako vývrtky, na sobě černé kožené oblečení pobité cvoky a ve vlasech dredy.

Ahoj lásky moje,“ řekl tiše a pustil vozík, aby nás objal. V očích jsme měli slzy a on ještě pokračoval:

Dovolte, abych vám představil svou ženu Vandu,“ ukázal na invalidní vozík.

Vanda byla Australanka a fajn holka. Měla za sebou krušné dětství plné operací, ale prý už bude všechno v pořádku a do půl roku by se měla začít učit znovu chodit. Seděli jsme v hale, když přišla babi, která strašně nadávala.

   „Tak to je teda holomek. Já husa hloupá jsem mu tak věřila a on toho zneužije!!!“

Nevěděli jsme, o co jde a tak ji Osky přerušil a požádal jí, aby nám svůj hněv vysvětlila.

Tak si to představte,“ začala tentokrát mluvit potichu. „Od včerejška se snažím dovolat Waldemarovi a on je celou dobu nedostupný. Už mi to bylo divný, a tak jsem zavolala notáři, který mi řekl, že všechno bylo uzavřeno a Waldemar jen čeká na pojistku. Poprosila jsem ho, jestli by mu vyřídil, že jsem volala, ale on řekl, že neví kde je, ale dal mi číslo na pojišťovnu, která vše vyřizovala. Zavolala jsem tam a oni mi řekli, že všechny pojistky Waldemarovi vyplatili a od včerejška už o něm nic neví. Chápete to? On normálně sebral prachy a zdrhnul. Je to hajzl. A já mu tak věřila.

Poslední věty říkala už se slzami v očích, utírajíc si kapesníkem tváře.

To mi na Waldemara nesedí, počkej pár dní a uvidíš, že se objeví,“ chlácholil jí Osky a my všichni jsme přikyvovali. Babi si chtěla vzít sklenku s vodou, ale ruce se jí tak třásly, že jí sklenka vyklouzla a rozletěla se po celém pokoji. Okamžitě jsme všichni začali sbírat střepy, aby se nikomu a hlavně Janě a Kateřině, které se po zemi válely pernamentně, nezapíchly do nohou. Jenže babi jak se ohnula, vzaly jí záda a ona v té ohnuté poloze zůstala a bolestí jen syčela. Návštěvy vždy přijdou v tu nejnevhodnější dobu. I teď, v této pro babičku nepříjemné chvíli zazvonil zvonek. Všichni byli zaměstnáni sbíráním střepů, jen Vanda vozila obě děvčata na vozíku. Poprosila jsem jí, jestli by mohla jet otevřít. Za dveřmi stála babička Bartoňová, která si zapomněla klíče. Když uviděla cizí holku na vozíku s děvčaty na kolenou, myslela, že je tu na hlídání a zeptala se, děvčat, kde mají babičku. Jana, která víc komunikuje, odpověděla, že babiška nemůše pšijít, protoše je šílená.

Ježišmarijá jak se jí to stalo?“ všichni jsme ten rozhovor slyšeli a dostali jsme záchvat smíchu. Jak jste pochopili, Jana šišlá a tak místo schýlená, řekla šílená. Přes ponuré dny, kterými byl náš život nyní naplněn, jsme se smáli, až nám slzy tekly, ale bylo to spíš vylití smutku a bláznivé zoufalství. Když příchozí babička uviděla Gabriela a když jí představil svou ženu, všichni přítomní měli v očích slzy od dojetí a od smíchu. Po odvyprávění o babi podezření na Waldemara jsem se zeptala Oskyho, jestli už můžu a on přikývl.

Tak když jsme tady všichni a bohužel bez všech, kteří nás opustili, bychom vám chtěli s Oskym oznámit, že čekáme miminko.“ řekla jsem to co nejvíc vesele. Všichni nám nadšeně gratulovali, jen na Vandě bylo vidět, že něco není úplně v pořádku.

Ještě týž večer, když jsem kontrolovala na internetu poštu, objevila jsem email od Waldemara. Bylo mi jasné, že se něco děje a tak jsem ho ani nečetla a rovnou vytiskla. S dopisem jsem pak sešla do haly, kde si babičky živě povídaly s Vandou. Osky s Gabrielem kouřili na balkoně a holky si hrály s invalidním vozíkem. Všechny jsem svolala a dopis nahlas přečetla.

Ahoj Martinko.

   Došlo k trapné události. Můj mobil mi spadl do kašny, když jsem chtěl v parku zavolat babi a už jsem ho „nerozdýchal“. Žádné číslo si z hlavy nepamatuji a tak jsem zvolil variantu emailu, neboť mi utkvěla tvá adresa v paměti jako jediná spojující nitka mezi mnou a vámi. Omlouvám se za to, že jsem si někam nezapsal telefonní čísla, ale dosud jsem to nepotřeboval a tak to určitě udělám, až přijedu. Peníze z pojistek jsou na mém kontě a až budu u vás, všechny je převedu na konta, která si řeknete. O dům je zájem a vypadá to na brzký prodej. Těším se na vás všechny a přiletím asi pozítří odpoledne. Babi vyřiď, ať nehudruje, nebo si najdu nějakou mladší. Janičce dejte za mě hubičku a Katušce dvě. Váš milující děda Waldemar sedící v internetové kavárně obchodního domu.

Takovou úlevu jste neviděli. Už nešlo o ty peníze tolik, jako o to, že děda nezklamal, i když do rodiny vlastně nikdy úplně nepatřil. Když jsem se podívala na babi, měla v očích takovou malou hanbu, že mu nevěřila. Ale jen co jsem dočetla, řekla: „Dědek starej, všechno mu upadne. Mobil hodí do kašny, moták jeden.

Chtěla jsem říct, že ona zrovna taky upustila sklenku, ale nakonec jsem nic neříkala a sedla si k Vandě. Babičky jí trochu vyzpovídaly a ona mě požádala, abych jí zachránila, neboť měla strach, že v tom budou pokračovat. Vzala jsem ji do svého pokoje pod záminkou, že potřebuje na internet. K počítači jsme si opravdu sedly, ale povídaly jsme si o všem, co nás potkalo, spojuje a jaké máme plány. Když jsme se dostatečně seznámily, zeptala jsem se jí rovnou, proč se tak zvláštně tvářila, když jsem oznámila, že čekáme dítě. Řekla, že ona nemůže mít děti a jí to strašně mrzí. Gabriel by chtěl adoptovat nějaké z dětského domova, ale ještě na to nebyl klid, aby něco podnikli. Navrhla jsem jí, že podle mé lékařské práce by tu jistá možnost byla, ale že jí musím vyšetřit. Přijala to docela smutně s tím, že nevěří na zázraky, ale že s vyšetřením samozřejmě souhlasí.

  1. Podvod

Druhý den jsem pozvala Vandu k nám na kliniku výzkumného ústavu. Všechna vyšetření ukazovala na běžnou poruchu, kterou teoreticky právě lunaurum mohlo vyléčit. Večer mi oba (Vanda s Gabrielem) děkovali, ale řekla jsem jim, že je to ještě nejisté. Avšak i ta malá naděje s nimi udělala kouzlo. Abych dostála svému svědomí, dala jsem Gabrielovi deníky s tím, že si to má přečíst, až si bude jist, že to číst chce, protože tam najde věci, které ho zrovna nepotěší. Druhý den odpoledne skutečně přiletěl Waldemar. Tak ráda jsem ho snad nikdy neviděla. Tvářil se jako uličník, kterému dokázali rozbité okno a nejvíc mu samozřejmě nadávala babi. Vydržela to asi deset minut a pak mu naložila jídlo, aby zase přibral, protože prý v té Americe zase zhubnul. Waldemar se do Vandy úplně zamiloval. Pomáhal jí každý den s terapií a prohlásil, že až bude Vanda tancovat, vezme si babi za ženu. Všichni se tomu smáli, ale na Vandě bylo vidět, že se bude snažit, aby se to stalo skutečností. Gabriel s Vandou se přestěhovali k babičce Bartoňové, protože byla sama a nestačila tak velký dům uklízet. Navrhla to, když se dozvěděla, že se rozmysleli a neodletí hned, ale pokusí se léčit Vandu, aby otěhotněla. Vanda byla moc ráda, protože Bartoňů dům byl částečně bezbariérový.

Další týden jsem už šla do laboratoře, abych zkontrolovala stav výzkumných prací na lunauru. Doma bylo po delší době vše tak trochu zklidněno a já se mohla věnovat dalšímu výzkumu. Ještě před polednem však přišli řídící zástupci Lorexolu s žádostí, abych s nimi odletěla do Ameriky, kde mají možnost odkoupit několik kontejnerů lunaura, pocházejícího z kosmické lodi. Bylo avizováno, že šlo o náklad z asteroidu Apofis, jenže nikdo nevěděl, jak lunaurum odlišit od antizlata a zjistit jeho pravost. Také nikdo netušil, zda budou vlastnosti lunaura totožné s antizlatem z asteroidu. Trojnásobná cena lunaura oproti zlatu stále zůstávala na výši a majitelé Lorexolu nechtěli riskovat, i když to byla velice výhodná nabídka. Zavedla jsem je do laboratoře k výbušné zkušební komoře a předvedla jim na malých plátcích zlata, antizlata a lunaura rozdíl v reakci. Když pochopili, jak to funguje, trvala jsem na tom, že nepotřebují moji osobu v Americe a obchod mohou uzavřít sami. Jestli je však asteroidské antizlato totožné s lunaurem, můžeme zjistit jen dalším výzkumem.

Za dva dny volal šéf Lorexolu a děkoval mi za rady, které jsem jim poskytla s informací, že to byl podvod a že šlo o normální antizlato, sebrané kdesi v Argentině. Zároveň mi oznámil, že za výborné výsledky při mé spolupráci s firmou, mě odměnil částkou převyšující jakékoli mé představy o bohatství.

Nevím, co mě to napadlo, ale ty peníze jsem chtěla utratit jakkoli. Třeba je někomu daruji, nebo založím nadaci. Ještě jsem netušila, co s nimi udělám, ale po všech těch tragických událostech jsem měla touhu dělat dobré skutky.

Vanda celou dobu od příletu do Prahy poctivě docházela ke všem terapiím a začala pomalu a neohrabaně chodit. Za tu dobu, co bydleli u babičky Bartoňové, se neuvěřitelně změnila. Ostříhala si dredy, přestala nosit kožené oblečení a na Gabrielovi bylo jasně vidět, že se mu líbí čím dál víc.

Jednou jsem se Vandě svěřila, že bych peníze získané od Lorexolu chtěla užít na dobročinnost, jenže nevím jak. Řekla, že její babička byla zakladatelkou jednoho takového fondu a že ji nutila občas pomáhat při pracích, které taková nadace potřebuje vykonat. Dost se o té činnosti dozvěděla, a že jestli chci, může mi takovou nadaci založit a uvést v chod. Byla jsem ráda, že se toho ujala a dohodly jsme se na směru naší pomoci. Byla to podpora mladým lidem začínajícím v řemeslném podnikání. Nazvaly jsme ji STAM (start mladých).

  1. Závěr

Lunaurum mělo na Vandu pozitivní vliv a když jsem já byla o Vánocích v osmém měsíci, oznámila rodině při štědrovečerním hodování, že má tři velice dobré zprávy. Ta první byla její zrovna začínající těhotenství, ta druhá, že se přihlásila na kurz tance, neboť jedině pohyb jí zajistí dobrou kondici nohou a ta třetí, že si bude brzy děda Waldemar muset vzít babi Bouchovou. Všichni, kromě dědy Waldemara se srdečně smáli, ale on cinknutím lžičky o sklenku poprosil o klid a s vážným hlasem otočiv se k babi zeptal se jí, zda by ho chtěla.

Díl 3. Apofisum

Po dvaceti letech

  1. Já, jsem Jana, on je Simon

Hele, řeknu vám to, jak to je. Na nějaký dlouhí vysvětlování sem nikdy nebyl a z češtiny sem jednou měl i štyrku. To, že sem se pustil do psaní, je asi nejvjetčí odvaha, ale i hovadina, jakou sem moch udělat, protože já to asi nezvládnu. Rači nechám svoje zápisky přepsat ségře, páč ona je na tom lýp, teda co se týká jaziku.

Tak takhle by vypadal příběh psaný mým mladším bratrem Simonem, kdybych mu neopravila jeho pravopis. Jmenuji se Jana Bartoňová a mamka mi dala k osmnáctým narozeninám krásnou halenku, s výšivkami podle starých vzorů. Mé dvojče, sestra Kateřina od ní dostala nové vybavení do domácnosti. Káča je totiž už dva měsíce vdaná. Museli si zažádat o předčasné zplnoletění, aby se s Petrem mohli vzít dřív, než se jim to narodí. Petr vůbec nechtěl, ale jeho rodiče mu řekli, že jestli si ji nevezme, seberou mu auto a bude chodit pěšky. Nejradši bych byla, kdyby se Káča už konečně odstěhovala, abych měla celé patro pro sebe, ale prý se odstěhují až po svatbě. Svatba byla a oni ne a ne se rozhoupat. Zatím tady oxidují a ruší mě nejen ve dne, když si zkouším nové šaty, halenky a kosmetiku, ale i v noci svým trapným vzdycháním. Ani se jim nedivím. Mají tady všechno, co si přejí, jídlo, pití, soukromí a navíc nemusí uklízet. Ve vlastním domě by to všechno museli dělat, nebo si najmout služebnou. No nic, to jen pro začátek, abyste věděli, s kým máte tu čest. Ale přece ještě něco. Nenávidím špagety a Pinkovníky. Jo a mamka před námi tajila nějaké deníky, které schovávala ve své pracovně pod knihami, ale Káča je objevila a spolu jsme je všichni tři přečetli. Mnohému jsme nerozuměli, ale alespoň víme, jak to kdysi chodilo. Mezi námi, já bych taky pro lásku byla ochotná zabít, ale nemám lásku a tak nemám proč zabíjet. Teď už budu psát jen to, co mi Simon předložil. On je tak trochu génius, ale na češtinu prostě není.

  1. Rodiné vztahy

Nyní, po smrti prababičky Bartoňové a Gabrielové (za svobodna Bouchové, to je ta, co si vzala Waldemara Gabriela) se naše rodina skládá z mámy (Kateřiny Martiny Bartoňové za svobodna Bouchové), táty (Oskara Bartoně, kterému nikdo neřekne jinak než Osky), nás třech (Kateřina, Jana a Simon Bartoňovi), pradědy Waldemara, který letos oslaví své devadesáté narozeniny) a teď i z Petra Koliho, kterému říkáme Koláč. Navíc máme strejdu Gabriela a tetu Vandu a jejich trapného syna Waldemara Bartoně, o kterém si všichni myslí, že je geniální dítě, tedy až na mě.

Tolik k první části vyprávění Simona. Já ovšem musím ještě dodat, že kromě pradědečka Waldemara si nikoho z předků skoro nepamatujeme, protože babičky a dědové zemřeli v Jižní Americe při nějakém neštěstí a prababičky zemřely, když nám bylo asi pět let. Petr Koli je magor na nejvyšší úrovni, ale Káče bych to raději neříkala, protože je do něj beznadějně zamilovaná a při tom to jednou zkoušel i na mě, když jsme spali u řeky ve stanu a Káča zůstala v hospodě déle, než se mladému pánovi hodilo a on se mě pokoušel „uklidňovat“ tím, že mě líbal tam, kde se to nehodí.

Teta Vanda (která je úplně super kámoška a chodíme spolu do posilovny a do kosmeťáku), má na starosti nějaký nadační fond, který založila ve spolupráci s mamkou a dozvěděla jsem se, že až do nedávné doby byla na invalidním vozíku, což si při její vitalitě ani neumím představit. Strejda Gabriel je ten nejsenzačnější strejda, jakého si jen můžu představit.

Jednou, když se nám nepovedlo najít místnost k pořádání mejdanu, pozval nás k němu do DOUPĚTE a tam jsme během noci získali tolik informací o mužích, o hraní na bicí a o šoubyznysu, že by nám i Gott mohl závidět. Trochu jsem se nechala unést myšlenkami, ale teď už zase nechám hovořit Simonídese. Ovšem to, že je Waldemar Bartoň geniální dítě, také nemohu potvrdit, protože ani neví, co je to Schwarzkopf.

Největší příjem naší rodiny pochází ze tří zdrojů. A to ze sázkové kanceláře Gold Loto, kterou založili naši dědové, pak z příjmu od firmy Lorexol, která se zabývá prodejem lunaura a nakonec z darů, které dostává nadace STAM, kterou vede teta Vanda.

Nerada se Simóňovi pletu zase do toku jeho myšlenek, ale opět musím reagovat na nesprávné informace, neboť za prvé sázková kancelář Gold Loto od svého založení značně ztratila na hodnotě a dnes se jen tak tak sama uživí, za druhé z nadace na podporu živnostníků STAM není žádným příjmem do naší rodiny a tak za třetí jsou jediné příjmy v rukou naší mamky z prodeje Lunaura. Kromě toho taťka taky něco vydělá.

Nevím, kolik peněz člověk potřebuje k životu, ale já si myslím, že žádné. Já osobně jsem nikdy peníze nepotřeboval. Vše, počínaje jídlem a konče mými zálibami mi obstarali rodiče a to se dodnes nezměnilo. Možná, že je to v jiných rodinách jinak, jenže jak to mám vědět, když mě máma nikam nepustí.

Poprvé se svým bráchou absolutně souhlasím. Mamka nás nechce nikam pouštět a vymlouvá se na to, že je svět zlý a závistivý. Občas si připadám jako vězeň s nadstandardní celou.

Ve škole mě nebavily učení žádné předměty, kromě chemie a fyziky. Mám to asi dědičné. Fascinují mě veškeré chemické vzorce, jakož i obyčejné fyzikální zákony.

Tak to mohu potvrdit. Bráška je v tomhle nepřekonatelný. Jednou, když mi vysvětloval vztah molekulární fyziky k chemickému procesu stárnutí, jsem usnula a on mě vzbudil, až když se vypovídal a zjistil, že spím.

Chodil jsem s mámou do laboratoře a hodiny a hodiny sledoval procesy výzkumu, které určovaly, zda je atomová váha těles konstantní při měnící se tvrdosti, tlaku a pevnosti materiálu.

Tyto hodiny strávené v laboratoři jsou pro mě nejkrásnější vzpomínkou na dětství.

Neměla bych to říkat, ale brácha je uhnutý na vědu. Zatímco já se věnuju slušnému vystupování, tanci a zpěvu, on zkoumá reakci těles. Nechápu. Teď už ale opravdu nechám komentářů. Jen bych chtěla ještě dodat, že Kateřina s Koláčem mají dnes smutek, protože Káča potratila. Ale teď už fakt budu ticho.

  1. Plukovník Henry

Celé dny jsem byl zavřený v laboratoři s mamkou, kde jsme hledali možnosti, jak dokázat přítomnost mediačního vlnění. Avšak všechny pokusy selhávaly. Jediným důkazem byla reakce na ladičku. Jednou, když jsme seděli venku na lavičce se svačinou a nahřívali se jarním sluníčkem, přistoupil k nám jakýsi starý pán, který i přes svůj pokročilý věk vypadal velmi zachovale. Představil se nám jako plukovník Henry Bertold. Požádal mamku, aby mu věnovala trochu času k nějakému vysvětlení jeho situace. Domluvili se na odpoledne v blízké restauraci. Mamka chtěla, abych tam šel s ní, protože jsme nevěděli, co je zač.

Pan Henry byl americký pilot, který se zúčastnil letu na záchranu lidstva před čtyřiceti lety v kosmické lodi, která letěla naproti antizlatu k asteroidu Apofis.

„Jmenuji se Henry Bertold a kromě krásných zážitků jsem si z letu na záchranu lidstva přivezl i kousek antizlata pro štěstí. Nejsem sám, tehdy nás k Apofisu letělo dvaadvacet lodí, čili osmdesát osm lidí a všichni si ten kousek zlata přivezli. Po zjištění, co antizlato z Apofisu dokáže, jsme se všichni domluvili, že budeme jeho účinky tajit, neboť by se lehce mohlo stát, že na nás někdo zaútočí s úmyslem toto antizlato si přivlastnit. Všech osmdesát osm členů posádek z letu dosud žije a je to zásluha antizlata. Tedy vyjma jednoho, který byl obětí dopravní nehody. Jeho antizlato po něm zdědil syn, který s námi také podepsal na každoročním srazu dohodu o mlčení.“ mamka ho přerušila a požádala ho, aby pro lepší rozlišení používal pro označení antizlata z Apofisu název apofisum. Přikývl a pokračoval:

Naléhavě vás žádáme o zastavení vašeho zkoumání. Z Apofisu bylo přivezeno skoro tisíc tun antiz… pardon apofisa. Firma Lorexol má zájem na odkoupení antiz… apofisa a jeho prodeje po celém světě. To se nesmí stát. Všechno je uloženo ve světové bance kdesi u jižního pólu. Zatím z tohoto nákladu nebyl použit ani gram na jakékoli účely a tak jsou dodnes účinky apofisa neznámé. Všichni si myslí, že má stejné vlastnosti jako zemské antizlato, či lunaurum, jenže nás osmaosmdesát víme, že má na lidský organizmus jiný vliv. Víc bych ale radši neříkal tady na veřejnosti, jestli vás mohu požádat, pojďme někam, kde bude větší soukromí.“

   Mamka ho pozvala k nám domů a tam jsme po půl hodině také zasedli v mámině pracovně. Jeho vyprávění bych si asi stěží celé zapamatoval, ale nevím, co mě to napadlo, nahrál jsem si tento rozhovor, tajně na diktafon a tak vám ho mohu ve zkrácené verzi předložit:

„Možná jste slyšeli o podivném chování zvířat na jižním pólu. Je to v oblasti, kde je apofisum uloženo. Nás osmaosmdesát víme, co je následkem úhynu zvířat. Je to závislost. My jsme, abyste tomu rozuměli, na apofisu závislí. Tato zvířata na jižním pólu setrvávají poblíž apofisa tak dlouho, až zemřou vysílením, mrazem či hlady. Dlouhodobá přítomnost tohoto zlata má na organizmus léčící účinek, ovšem má i negativní dopad. Nejdřív jsme se domnívali, že je to čistě psychická obava z toho, že o zlato nositel apofisa přijde, ale po informacích z jižního pólu si myslíme, že je to skutečně závislost stejná, jako u jiných návykových látek.

   „A vy si tedy myslíte, že je apofisum škodlivé?“ zeptala se mamka.

 „Není škodlivé, je léčivé, dokáže opravit celý organizmus a udržet ho v dobré kondici po celá desetiletí, ale je návykové,“ odpověděl Henry. Mamka vstala a přistoupila k Henrymu.

„Vy máte apofisum sebou?“

Cuknul sebou, jako by ho píchla nožem a se strachem v očích jí tiše odpověděl:

„Ano.“

Když mamka viděla jeho přehnaně vyplašenou reakci, zeptala se co nejmírumilovněji:

   „A …mohl byste nám ho ukázat?“

Henry chvíli váhal a pak přeci jen vstal, sundal sako, rozepnul si košili a odkryl bederní pás, v němž byla kapsa zabezpečená dvěma zámky. Do obou vložil palce a zámky se po naskenování otisků prstů otevřely. Z kapsy vyndal kousek zlata velikosti mandarinky.

   „Z ruky ho ale nedám,“ řekl a nastavil dlaň mamce před očima.

   „Simonku, přines prosím tě ladičku,“ poprosila mě mamka a já sešel do přízemí. Po chvíli, když jsem se s ladičkou vracel, seděl Henry v křesle a mamka, nevím, jak to udělala, ale držela apofisum v ruce. Zapnul jsem ladičku a stejně jako s lunaurem jsme znovu zkoušeli pomalé přiblížení. Zatímco lunaurum začínalo vždy působit vždy ve vzdálenosti jednoho a půl metru, apofisum reagovalo už ze čtyř metrů. Pomalu jsme se s mamkou posouvali k sobě a ve vzdálenosti jednoho metru reagovalo apofisum stejně, jako lunaurum na dotek. Dalšími centimetry přiblížení se ručička začínala chvět tak, že na půl metru ji už nebylo možno sledovat a na dvaceti centimetrech ladička úplně zkolabovala. Mamka podala Henrymu apofisum a on si ho s velkou úlevou uložil opět do kapsy a zamkl.

   „Je to vskutku zajímavá reakce, ale na prostudování bych potřebovala čas a vzorek,“ řekla mamka a zase se posadila.

   „A to je právě to, o co bych vás chtěl požádat. Zajistěte, aby nikdo nemohl apofisum studovat, prodávat či jinak s ním nakládat. Máte u firmy velký vliv a na vás každý dá,“ řekl teď už uklidněný Henry.

   „Stejně ještě dost dobře nechápu, proč bych to měla udělat?“ reagovala na jeho slova mamka. Henry položil hlavu do dlaní, chvíli tiše bručel a pak se opět rozhovořil.

„Dobře, zkusím vám nabídnout scénář, jak by se vše mohlo vyvíjet. Dejme tomu, že se apofisum bude prodávat. Kdo jej získá? Bohatí, úspěšní a spíš bych mohl uvést jejich druhou stránku a tou je zlí, mstiví a nekompromisní lidé toužící po věčném životě, moci a marnotratnosti. Možná se dostane do rukou také pár jedincům, kteří si to zaslouží, ale to jsou spíše malá procenta. Množství, které je na jižním pólu, to je těch tisíc tun, by se dalo rozdělit maximálně pro patnáct milionů lidí. Po rozprodání veškerého apofisa začnou být na denním pořádku vraždy, přepadení a jiné násilné činy, jejichž jediným účelem bude získání apofisa. Řeknu vám, že kdybych tušil, jaké účinky apofisum má, možná bych s jeho přivezením váhal. Dnes už však bez něj nemohu žít. Nikdo z nás osmaosmdesáti neví, jak dožijeme, zda se dokážeme apofisa dobrovolně vzdát či jak se ho vzdát, ale jedno vím určitě. Brzy přijde doba, kdy naše těla nevydrží tíhu stáří a stejně zemřeme. A ne-li, budeme chtít zemřít. Jenže, co když to s apofisem nejde? Připadám si jako hrabě Drákula.“

Podíval se na mamku téměř prosebně a bylo vidět, že ho dlouhé mluvení vysílilo. Mamka ho chvíli mlčky pozorovala a pak přece jen začala pomalu mluvit:

„Jste velký pesimista, pane Henry. Napadá mě však i jiný scénář. Například po prostudování apofisa můžeme určit množství dávek, velikosti a časových rozdělení, k nošení apofisa tak, aby se účinky závislosti minimalizovaly. Co když například zjistíme, že při nošení tohoto zázračného zlata v miniaturním množství nebude závislost žádná nebo co když se ukáže, že váš způsob je jediný špatný a bude se moci nosit jinak, či jinde. A na závěr, co když se ukáže, že množství apofisa na jižním pólu bude dostatečné pro celou populaci? Navíc, je tu dostatek sice o trochu slabšího lunaura, ale přesto léčícího,“ podívala se na zkroušeného pana Henryho a v tu chvíli mi ho bylo líto.

   „Kdy budete mít další sraz?“ zeptala se po chvíli ticha mamka.

   „Za tři týdny. Bude v Kalkatě. Jestli souhlasíte a udržíte vše v tajnosti, pozveme vás, abyste se sama přesvědčila o všem, co jsem vám říkal. Snad potom vše pochopíte daleko lépe,“ navrhl Henry.

   „Dobře, pojedeme se Simonem oba dva a do té doby slibuji, že nic k odkoupení a prodeji apofisa nepodnikneme,“ odpověděla mamka. Henry vstal, políbil mamce ruku a poprvé se mírně usmál. Mamka se také usmála a ještě pronesla:

„Mám však jednu podmínku. Obstaráte mi alespoň jeden gram apofisa k prostudování.“

I tentokrát se pan Henry usmál a se slovy, že s tím počítal, vyndal z náprsní kapsy malou krabičku na prstýnky a v ní malý lesklý kousek zlata z asteroidu Apofis. Podal ho mamce a se slovy: „Ať nejen vám, ale celému světu přinese štěstí,“ se rozloučil a odešel.

  1. Šupina z kapra

   Kus apofisa, který jsme od Henryho dostali, vážil tři a půl gramu. Uřízli jsme kousek a ten malý kousíček rozřezali na slabé plátky. Každý z těch plátků vypadal přesně jako šupina z kapra. Vzal jsem jeden plátek do pinzety a díval se na něj přes lupu proti světlu. Měnil barvu podle toho, jak silné světlo bylo za ním. Od zlatavě růžové až po namodrale šedou. Když jsem otočil plátek proti slunci, rozzářilo se, jako by mělo radost a zlatá barva se přímo rozsvítila. Zvedl jsem hlavu výš a otočil apofisum proti lampě nade mnou. V tu chvíli přišla mamka a já se tak lekl, že mi plátek z pinzety vypadl rovnou do pusy. Než jsem se z leknutí vzpamatoval, polkl jsem šupinu, jako by byla k snědku. Mamka to zahlédla a přiskočila ke mně. Začala mě tlouct do zad, jako by mi zaskočil kousek rohlíku, ale docílila tím jen to, že mně dva dny bolela záda.

   „Mami, já to spolkl!“ zareagoval jsem, když mě přestala mlátit.

„Promiň, ale já si to chtěl jen prohlídnout.“

Mamka nic neřekla a jen mě vzala za ruku a vedla k rentgenu. Když bylo po všem, tak po prostudování rentgenových snímků kroutila hlavou a zašeptala:

To snad není možný. Ono to zmizelo. Tys ho snad strávil?“

Po novém převážení jsme zjistili, že jsem polkl 0,017 gramu apofisa. Dál jsme se tím nezabývali. Jen jsem měl hlásit a zapisovat každou hodinu jakékoli změny, pocity či domněnky o mém stavu. Nechtě jsem se stal pokusným králíkem. Mamka říkala, že je to lepší, než kdybych byl pokusnou krysou. Vím, že chtěla vzniklou situaci trochu odlehčit, jenže mě do smíchu nebylo. Nikdo netuší, co to se mnou udělá. Už za půl hodiny jsem pocítil první zvláštní chvění. Mamka mě vzala na multiskener a tlak teplota a i ostatní naměřené hodnoty byly malinko zvýšené. Po dalších dvou hodinách se vše uklidnilo a veškeré mé reakce byly stejné jako dřív a tak jsme usoudili, že jsem to apofisum opravdu strávil. Pro jistotu mě mamka ještě vzala na magnetickou rezonanci, která však potvrdila naše dosavadní podezření. Plátek apofisa se v mém těle prostě rozpustil.

Dva dny se nedělo nic zvláštního. Třetí den ráno jsem jako obvykle při snídani pustil rádio a začal jsem si k hudbě, kterou pouštěli, zpívat. Všichni na mě zůstali koukat, jako bych vyplivl velrybu. Obě sestry, Koláč i rodiče zírali s otevřenou pusou a já nevěda proč, jsem přestal jíst.

Děje se něco?“ zeptal jsem se, koukaje na jejich vyvalené oči.

Ty zpíváš!!!“ překvapeně řekli všichni téměř zároveň. Nechápal jsem jejich úžas. Často si po ránu s rádiem zpívám a nikdy se nedivili.

Zpívám, no a co?“ nechápal jsem.

No jo, ale ty nezpíváš falešně!!!“ řekl Koláč a mamka zapnula diktafon, který měla vždy po ruce.

Zazpívej ještě něco,“ poprosila mě, ale já v tu chvíli nemohl.

No tak, hvězdo nenech se prosit,“ žadonila Jana. Bylo mi trapně, ale abych se přesvědčil, musel jsem si to taky poslechnout, protože můj hudební sluch nebyl z nejlepších. Začal jsem broukat se skupinou Labada jejich poslední hit a mamka mi přiložila diktafon až k ústům. Když jsem si poslechl nahrávku, byla stejně čistá jako originál. Nejvíc mě překvapilo, že i já jsem rozeznal drobné nečistoty a falešné detaily. Nikdy jsem na hudbu moc nebyl, ale teď mám sluch. Tedy hudební sluch. Požádal jsem Káču, jestli by něco nezahrála na kytaru. Sotva ji však vzala do ruky, už jsem věděl, že je zle. Okamžitě jsem jí kytaru sebral a jen tak bez ladičky jí dokonale doladil. Naladěnou kytaru jsem jí vrátil se slovy:

Až se to zase rozladí, tak přijď,“ a jízlivě jsem se zasmál.

Mamí, já chci taky sníst to apoflízum!!!“ dožadovala se Kateřina na mamce.

   „Neblázni, to je možná pozitivní účinek, ale nikdo neví, co může ještě přijít,“ odporovala mamka a bylo na ní vidět, že to myslí smrtelně vážně.

Ten samý den se mi přihodila ještě jedna nezvyklá věc. Na cestě do laboratoře jsem našel v trávě malé mňoukající kotě. Nikdo v blízkém okolí nebyl a tak jsem byl přesvědčen, že se zatoulalo a vzal ho do rukou. Okamžitě mi v dlaních začalo vrnět a za dvě tři vteřiny tvrdě usnulo. Bylo mi divné, že jsem nezačal jako vždy sípat a dávit se, ale bylo tak roztomilé, že jsem nad tím nepřemýšlel. Od tohoto okamžiku jsem se kotěte nemohl zbavit. Všude, kde jsem byl já, bylo i ono. Dal jsem mu jméno Sir Henry. Odpoledne, když jsme s mamkou seděli v restauraci, jsem si objednal steak. Sotva jsem začal konzumovat své oblíbené jídlo, něco se mi připletlo mezi zuby. Vyplivl jsem ten kousek čehosi do dlaně a zkoumavě se podíval na číšníka. Ten okamžitě přiběhl a s omluvou jídlo odnesl. Měl jsem po chuti a tak jsem číšníkův návrh na novou porci odmítl a vypláchl si ústa vínem. Hned po polknutí mi bylo jasné, že ten předmět nebyl způsoben nedbalostí kuchaře nýbrž, že mi vypadla plomba ze stoličky. Navštívil jsem svého stomatologa a ten mi po patnácti vteřinách pozorování mých dutin vyndal další tři plomby se slovy, že tam jsou už zbytečné, protože zuby je díky svému dorůstání vytlačily. Nechápal to a chtěl ihned volat svému kolegovi, neboť se s tím nikdy nesetkal, ale jeho horlivost jsem okamžitě zarazil a donutil ho několika bankovkami mlčet.

   Za dva dny jsem zpozoroval celkem osm zlepšení, co se týče mého tělesného stavu a dva, co se týče duševna. Ty tělesné byly: absolutní hudební sluch, dokonale zdravé zuby, žádné záděrky na nehtech, zdravé vlasy bez lupů, mizející staré jizvy, lepší zrak a nejdůležitější snad byla ztráta všech alergií, se kterými jsem se od mládí potýkal. Jestli jste napočítali sedm, tak to osmé zlepšení si radši nechám pro sebe.

   Sakra já si to myslela, brácha je ještě panic a po večerech si to dělá. Budu mu muset nějakou dohodit, nebo se neožení.

Dále první duševní zlepšení se týkalo neuvěřitelného optimismu, který do mě jakoby vplul a nehodlal mě opustit a tím druhým síla. Nedá se říci, že by má síla byla větší, než jindy, ale nynější stav mi mou sílu kumuloval a dodával, když jsem to potřeboval. Například jednou, když jsme se svým švagrem Koláčem zkoušeli, kolik uděláme kliků, jsem se po normálně provedených čtyřiceti duševně chystal na ukončení této činnosti, ale cosi se ve mně vzpříčilo a já jich při hlasitém počítání rodičů a sester nasekal devadesát pět. Pak mě bohužel vzala křeč, protože duše chtěla, ale tělo nestačilo.

  1. MOPTOFLY v Kalkatě

Do Kalkaty zbýval týden a já během uplynulých dní naučil Sira Henryho spoustu kousků, které by běžné kotě nikdy neumělo. Největší rodinný aplaus jsem sklidil s počítáním do pěti a balancováním na zadních. Je těžké cvičit kočku, ale siru Henrymu šlo vše samo. Věřím, že kdyby se sira Henryho ujal zkušený cvičitel, byl by z něj udělal zázračné číslo pro světové šou.

V laboratoři jsme zjistili další rozdíl mezi lunaurem a apofisem. Apofisum bylo lehčí. Nechápali jsme proč, ale skutečnost, že na gramu, byl rozdíl dvě tisíciny tu byl a nedal nám klid. Některé věci nepochopíme do smrti a v tom je krása života. Nevím už, kdo to řekl, ale měl pravdu.

MOPTOFLY byla zkratka „Meeting of Participants to fly to Apofis“ neboli Sraz účastníků letu k Apofisu, jak se setkání jmenovalo. Konalo se za přísných bezpečnostních podmínek. Během cesty z letiště k soukromé rezidenci (která patřila jednomu z pilotů), jsme byli čtyřikrát kontrolováni příslušníky ochranky a jednou dokonce s detektory hledajícími zbraně.

Přítomno bylo osmdesát šest držitelů apofisa a čtyři hosté. Celý večer jsem si opět nahrál a tak vám můžu vše slovo od slova přednést.

První hovořil plukovník Henry Bertold.

Vážení kolegové, vlastníci antizlata. Vítám vás živé a plné síly na našem setkání. Na rozdíl od minulého srazu se musím pochlubit některými pokroky v naší věci. Nejprve však bude nutné oznámit vám, že naše řady opustili dva členové naší mise a to lékař pan Enrich Heynar z Berlína a navigátor Emanuel Gibi z Brazílie. Prosím o chvilku ticha za jejich památku. (Po pár vteřinách ticha, při kterém byl slyšet jen zvuk klimatizace dál pokračoval.)

   „Jejich nástupci, vlastníky a našimi spolutrpiteli jsou madam Anrieta Heynar a paní Lorenza Gibi. (ozval se aplaus) Obě tyto s našimi podmínkami vlastnění antizlata souhlasí a tak je obě prosím o podepsání dohody.“

Po podepsání smlouvy o mlčení plukovník Henry pokračoval: „Ještě než předám slovo oběma dámám, navrhuji používat místo názvu Antizlato z Apofisu, dnes již zavedené pojmenování výzkumníků z Prahy a to Apofisum. Ozval se potlesk, čímž byla věc rozhodnuta a k mikrofonu přistoupila se sádrou na noze starší paní.

Jmenuji se Lorenza Gibi. Můj manžel po dlouhém váhání předal před smrtí notáři svou závěť. Nemáme děti a já ho žádala, aby vlastnictví antizlata…

Promiňte, ale držte se nového pojmenování Apofisum,“ přerušil jí pan Henry.

   „…samozřejmě, promiňte, Apofisuma,“ omlouvala se paní Gibi.

   „Apofisa,“ poradil jí pan Henry.

   „Apofisa,“ pokračovala paní Lorenza Gibi.

 „…Aby vlastnictví apofisa předal naší neteři Jesice, jenže on trval na tom, že mám povinnost dohlédnout nad dalšími kroky, kterému apofisium, promiňte apofisum bude předáno. Nakonec jsem pochopila, že tato trnitá cesta si hledá teprve své nové linie a svému muži jsem po jeho smrti dala za pravdu. Zemřel na vyčerpání a řeknu vám, že teď po zjištění vlivu apofisa na vlastním těle nemůžu než konstatovat, že sama nevím, jak se mi s tímto přívažkem bude dál žít. Mám chuť létat, ale nemám sílu mávat křídly. Hlavní důvod mého vystoupení na tomto setkání je to, abych vás požádala o svolení, předat své apofisum neteři ještě před svou smrtí. Možná se ho nikdy nedokážu vzdát, ale když bude váš souhlas jednohlasný, snad mi to pomůže v mém rozhodování a nakonec dožiju i bez něj. Proč by mé odstoupení z vlivu apofisa nemohlo být důkazem, že je to možné a následně dobrým materiálem k výzkumu? Nevím, jestli to některý z vás pochopí, ale já si myslím, že má neteř daleko lépe užije tohoto zázraku. Opět se ozval potlesk na důkaz souhlasu.

Na závěr bych se chtěla omluvit za sádru na noze, jenže dnes ráno při vystupování z letadla jsem uklouzla a zlomila si holenní kost. Teď už je jistě díky antizlatu, teda pardon, apofysu-mu v pořádku, leč já nechtěla plýtvat vaším drahocenným časem a tak si sádru nechám sundat až po dnešní slavnosti. Děkuji za pozornost.“

Druhá v pořadí měla svou řeč připravenu madam Anrieta Heynar.

K mikrofonu přistoupila asi pětadvacetiletá zrzavá pihovatá dívčina, která svým vzezřením připomínala spíš posluchačku punku.

Vážení přítomní, milí hosté. Jmenuji se Anrieta Heynar a jsem, jako můj otec, lékařkou.“

Dál jsem neposlouchal, jen jsem vnímal tu krásnou inteligentní bytost, která svým spontánním projevem musela každého zmrazit. Nejsem věřícím, ale má víra v její duševní krásu se probíjela do mých myšlenek každým slovem.

Á můj bráška se zamiloval, tak to s ním není tak zlý, jak jsem si myslela.

   Anrieta pokračovala: „Můj otec zemřel na následky zranění, které mu přivodilo setkání s jeho největším přítelem, životním koníčkem a zároveň protivníkem a tím bylo řádění hurikánu Delta v severní části Německa. Ve své pozůstalosti určil mě, jako jedinou dědičku svého jmění. Neskrývám, že jsem si nikdy nepřála být bohatá, či dlouhověká, ale to, co mi odkázal, mě natolik překvapilo, že jsem požádala svého přítele, zda by mi mohl změřit puls a zaťukal mi na čelo, zda jsem normální. Po několika trapných pokusech vysvětlit svému příteli, že nejsem blázen, když mu říkám, že mu nemůžu prozradit, co jsem zdědila, jsem se s tím mago… promiňte, člověkem radši rozešla.“

Tak je volná, další její projev jsem neposlouchal a jen jí vnímal očima. Je překrásná.

„Doufám, že budu mít možnost odkrýt možnosti, důvody a záhady spojené s antiz promiňte, s apofisem, abych byla k prospěchu věci. Jako lékařka mám velký zájem na objasňování tohoto zázračného fenoménu. Děkuji vám za pozornost.“

Odcházela od řečnického pultu a já ji sledoval s otevřenou pusou. Byla to ta nejkrásnější dívka, kterou znám. Její modré oči a černé vlasy do mě vrývaly nože. Ladná chůze a pevná prsa z ní dělaly to, čemu se v mých očích říká idol. Úplně jsem se do ní zbláznil. Po příspěvcích pozůstalých, či spíše nových členů MOPTOFLY, oznámil pan Henry, že máme zvláštní hosty. Řekl doslova:

Dovolte, abych vám představil dvě momentálně nejdůležitější osoby, které bych bez předchozího osobního rozhovoru nikdy do této společnosti nepozval v případě, že bych je nezasvětil do všech podrobností. Paní Kateřina Martina Bartoňová a její syn pan Simon Bartoň mi vlastní přísahou přislíbili, že naše tajemství dodrží. Nejdříve je však požádám o podepsání úmluvy o dodržení mlčenlivosti.“

Po podepsání smlouvy o mlčenlivosti mamka předstoupila před mikrofon a začala číst svůj dlouhý referát, který si několik dní předem připravovala.

   „Dobrý večer paní a pánové. Dalo mi to hodně osobního přemlouvání, vnitřního uvažování, nedůvěřivosti a nepochopení, než jsem tento projev dokončila. Tak jako členka této společnosti se obracím k někomu, kdo má víc. Doufám, že neberete slovo VÍC jako měrnou hodnotu peněz, ale já myslím, že váš stav, rozpoložení a dalo by se říci vztah k majetku a k životu je tak vyhraněný, že nelze pochybovat o vašem přístupu k žití a odpovědnosti za vyřešení této záhady. Pan plukovník Henry Bertold mě žádal o zastavení veškeré činnosti, která se týká apofisa. Myslím, že po třech týdnech, které jsem strávila se svým synem nad zkoumáním vzorku, mohu říci, že výsledky naší práce vás určitě potěší. Nevím, jestli názor, že bude nejlepší s apofisem nedělat nic, je váš či zda s tímto někdo z přítomných nesouhlasí, je však jisté, že život s apofisem se dá ovládat. Živým důkazem je i můj syn. Nechci váš čas zdržovat čísly, která jsou pochopitelná jen z vědeckých stran, ale jedno číslo bych přeci jen ráda zveřejnila. K udržení léčebných vlastností, vyvolávajících uzdravující procedury bez návykových účinků je potřeba pouhé 0.017 gramu apofisa. Nerada bych vám lhala, neboť i ve věcech, které se týkají výzkumu je náhoda velkým pomocníkem a tak i v tomto případě náhoda zasáhla. Můj syn omylem polkl uvedené množství apofisa a dnes je po dvaceti dnech zdravým, silným, optimisticky naladěným mladým mužem, který sám je důkazem, že v tomto množství apofisum závislost nevytváří. Jistě, nevíme, jak se bude jeho život vyvíjet dál, zda se tyto přednosti nestanou jakousi Pandořinou skříňkou, ale to ukáže jen čas. Zatím je jeho zdraví velmi uspokojivé.“

Mamka si obrátila list a četla dál. Já však vnímal, že se na mě dívají oči celého sálu. Teď byla ta chvíle, kdy jsem si opravdu připadal jako pokusný králík. Jediné oči mi nevadily a to oči slečny Anriety. Pohlédl jsem na ní a naše oči se setkaly. Přeběhl mi po těle mráz a okamžitě jsem oči sklopil, avšak než se tak stalo, všiml jsem si, že se usmála.

   „A nyní přejdu k tomu nejdůležitějšímu. Jestliže množství apofisa, které jste přivezli z výpravy, rozdělíme na plátky velikosti 0,017 gramu, vyjde to na přibližně šest miliard porcí. To je, jak sami uznáte, dobrá vize. Pan Henry měl obavu, že budou lidé okrádat druhé, aby si jeho dávku přivlastnili. Tato obava je zbytečná. Za prvé tím, že ve větším množství vytváří apofisum závislost a za druhé, množství 0,017 gramu se v těle člověka rozpustí, jak se taky stalo mému synovi. Takže při této dávce mu není co vzít. Jako lékařka vám všem radím, abyste započali s odvykací kúrou, a následky vaší závislosti minimalizovali polknutím uvedené dávky. Jestliže nevíte, jakým způsobem závislost zvrátit, začněte z vašeho přivezeného vzorku ukrajovat dávku po dávce a rozdávat je příbuzným, známým či jen tak nahodile lidem, které si vyberete. Jistě se dokážete i po tak dlouhé době radovat ze života a darováním dávek tuto radost umocníte. Přeji vám jedno jediné, a to, abyste svůj závislý život proměnili v život s radostí a láskou. Děkuji vám za pozornost.“

Po chvíli ticha, které bylo přerušováno jen máminými kroky, na odchodu od podia se tu a tam ozvalo nesmělé tlesknutí, které pomalu přecházelo v hromadný aplaus všech přítomných. Mamka zabodovala. Byl jsem na ni pyšný. Ještě jednou jsem se podíval na slečnu Anrietu a tentokrát jsem se usmál já. Anrieta tleskala a její oči se na mě smály. Možná se jí taky líbím. Po přestávce, kterou všichni využívali ochutnáváním místních specialit jsem k Anrietě přistoupil a požádal ji o autogram na hřbet mé ruky. Zasmála se mému vtipu, jako by to byl ten nejlepší fór a řekla, že nemá bohužel u sebe tužku se zlatým hrotem. Je skvělá! A vtipná. Vytáhl jsem propisovačku a zeptal se jí, jestli by nestačila obyčejná. Vzala jí do dlaní a uchopila mě za paži. Dodnes jsem nic takového necítil. Už vím, o čem je řeč, když se řekne, že přeskočila jiskra. Stáli jsme tam naproti sobě jako dvě sochy a dívali se do očí. Našimi dotyky se jakoby předávala jakási energie. Vnímal jsem její chvění a ona snad vnímala to mé. Nevím, jak dlouho trvala ta chvíle, jestli vteřinu, nebo hodinu, ale dodnes mě ten dotyk vzrušuje a pocit štěstí neopouští. Naše strnutí přerušila až mamka, která chtěla dosáhnout na jakési jídlo, a my jsme jí překáželi. Rozestoupili jsme se a mě to velice mrzelo. Byla to nejkrásnější chvíle štěstí. Okamžitě jsem mamku obešel a nastavil ruku k podpisu. Znovu mě uchopila za paži a tentokrát se opravdu podepsala.

Mohu vás pozvat na červy? Jsou prý dnes velice tuční,“ snažil jsem se prodloužit náš kontakt vtipem.

Děkuji, já červy velice ráda, ale dnes bych si je radši dala k večeři. Pozvete mě?

Bože, ona si se mnou chce dát rande!!!!

   „Samozřejmě, ale k červům se nehodí bílé víno. Máte ráda červené?“ Už nestačila odpovědět, protože gong oznámil další zasedání.

  1. Anrieta

Po skončení zasedání, kdy většina řečníků hovořila o mámině projevu, došlo i k hlasování. Závěrečné usnesení celého setkání MOPTOFLY vyplynulo pro mamku velice dobře. Bylo doporučeno zveřejnění celé problematiky, ale až po odkoupení apofisa firmou Lorexol. Večer byla mamka středem pozornosti. Všichni s ní chtěli hovořit o odvykacích postupech a mě to přišlo náramně vhod. Sedl jsem si s Anrietou do salonku a při popíjení vína jsme se seznamovali. Anrieta bydlí ve městě Potsdam, blízko Berlína. Smála se, když jsem jí řekl, že se to česky řekne Postupim. V mládí prý byla na výměnném pobytu v Karlových Varech a česky se naučila pár slov. To jsem se zase smál já, když mi česky přeříkávala: „Neničte zažízení pkoje“. A nebo: „brýden“. Sedělo se mi s ní tak dobře, že jsme si ani neuvědomili, že jsme v restauraci jako poslední. Když bylo hodně pozdě, doprovodil jsem jí až ke dveřím jejího pokoje. Otevřela a pozvala mě dál. Dveře jsem zavřel a objal jí. Nebránila se. První polibek trval asi dvě hodiny, alespoň mi to tak připadalo. Potom už nevím nic, jen to, že jsem se ráno probudil ve svém pokoji a mamka dělala, jako by se nic nedělo. Oznámila mi, že objednala letenky a že odlétáme za dvě hodiny. Při snídani jsem si sedl k Anrietě a řekl jsem jí, že odlétáme. Ihned zvedla telefon a objednala si letenku na ten samý let.

Do Frankfurtu jsme přilétli pozdě odpoledne. Mamka chtěla letět hned domů, ale já s Anrietou jsme chtěli být spolu, tak jsem mamku přemluvil, aby letěla sama, že na mě Anrieta dá pozor. Ví, o co jde a tak kdyby se něco se mnou dělo, může mi pomoct. Mamka měla obavu, že můj stav ještě není ustálený a že se něco může ještě objevit, já však ten dojem neměl. A i kdyby, teď v této situaci bych to zapřel. Anrieta měla ještě týden volno a tak jsme ten čas strávili u ní v Postupimi. Celý týden jsme z postele nevylezli. Nikdy jsem tolik sexu neměl, jako teď po apofisu. Mohl jsem skoro pořád. Anrieta taky reagovala lépe, než kdysi, alespoň to říkala. Řekla doslova, že má silnější orgasmus a větší chuť, ale neví, jestli je to tím apofisem, nebo mnou. Když se dovolená chýlila ke konci, rozhodla se, že dá výpověď a na odvykací kůru přijede do Prahy, kde na ni bude mamka a já dohlížet, aby se zbavila té apofisové závislosti.

Do práce jsem nastoupil v pondělí ráno. Anrieta měla přiletět asi za čtrnáct dní a já ten čas byl jako vyměněný. Bloumal jsem po chodbách jako bez života a stále myslel na Anrietu. Dost špatnou náladu mi také přivodilo oznámení rodiny, že během mé nepřítomnosti se ztratil Sir Henry. Mamka odletěla do Ameriky zařizovat koupi apofisa a tak jsem musel dohlížet nad výzkumnými pracemi v laboratoři. To bylo mé jediné štěstí, jinak bych se bez Anriety zbláznil. Ještě než mamka odletěla, dala všem členům rodiny polknout šupinu apofisa, aby mohla za pár dní, až přiletí sledovat jejich reakci. Všichni členové rodiny z toho byli nadšeni, jen praděda Waldemar svou dávku odmítl řka, že jemu už žádné zlato nepomůže. Přesto si šupinu vzal a vložil ji mezi snubní prstýnky, které měl schované na památku po prababičce. Sedl jsem si k Waldemarovi a on mi vyprávěl, jaké to bývalo kdysi. Rád jsem ho poslouchal. Měl při vzpomínání takové zasněné oči. Tentokrát mi však řekl o starých časech jen několik příběhů a pak chtěl, abych mu povídal o Anrietě. Je na ní prý moc zvědavý. Vyprávěl jsem mu tedy, jak jsme se seznámili a jak to mezi námi zajiskřilo. Usmál se a zavřel oči. Nechal jsem ho spát a šel do svého pokoje. Asi za minutu jsem se vrátil a nesl mu ukázat její fotku. Waldemar Gabriel však už nedýchal. Zemřel měsíc před devadesátými narozeninami.

Pohřeb byl den po mámině návratu z Ameriky. Požádal jsem jí, zda by se do Waldemarova pokoje mohla nastěhovat Anrieta, aby nemusela tu odvykací kůru strávit na hotelu a mamka souhlasila. Bylo divné, že nám Waldemar nikdy nevyprávěl o době, než se seznámil s prababičkou, takže jsme o něm nevěděli z dřívějšího života skoro nic. V jeho skříni jsem našel krabici s fotografiemi a kromě několika, na kterých byla prababička, jsem ty ostatní ženy neznal. Rozložil jsem je všechny po stole, vytřídil a zjistil jsem, že na nich bylo jen sedm žen. Pravděpodobně bývalé manželky, či přítelkyně. Waldemar o nich nikdy nemluvil a žádné kontakty jsme nenašli. Jen v deskách, kde měl osobní věci, byly čtyři oddací listy. Ani jeden z nich však nebyl o svatbě s naší prababičkou. Takže byl Waldemar asi pětkrát ženatý. Mamka se podívala na fotky a jednu paní poznala, prý to byla místní pošťačka, ale už prý taky nežije. Od smrti Waldemara se v domě cosi změnilo. Ne, že by bylo smutno, ale řekl bych, že nebylo tak veselo. Waldemar svým osobitým humorem, s nadsázkou a sarkasmem, dokázal pobavit celý dům. Moc nám chybí. Během dalších dní pomalu všichni členové rodiny prodělali nové tělesné úpravy po reakci s apofisem. Všem se podařilo těmito změnami projít bez jakýchkoliv následků, vyjma Koliho a taťky. Koláč dva dny zvracel, ale nakonec se apofisu podařilo jeho tělo přestavět a další reakce už byly stejné, jako u ostatních. Táta Osky to však nesl těžce celé dva týdny.

Týden po pohřbu přiletěla Anrieta. Čekal jsem na letišti a doufal, že bude s mým návrhem o bydlení u nás souhlasit. Zahlédl jsem jí už z dálky. Měla na sobě kostkovanou košili a texasky a hrozně jí to slušelo. Její první slova po dlouhém uvítacím polibku byla:

Heč, učím se češky. Kde budu byglet?“ bylo slyšet, že si tu větu připravovala a já v tu chvíli byl nejšťastnější muž na téhle planetě.

Jestli ti to nebude vadit, tak jsme pro tebe upravili pokoj po Waldemarovi.“ Anrieta souhlasila a tím umocnila mé štěstí až k nebeským branám. Je skvělá.

Hned ráno jsme s mamkou Anrietě naservírovali celý odvykací program. Byl to rozvrh na jeden měsíc. Napadlo mě, že bych jí mohl dát sníst tu šupinu apofisa po Waldemarovi a zatímco si Anrieta četla v odvykacím programu, zeptal jsem se ostatních česky, jestli jí můžu tu šupinu dát. Všichni souhlasili a já pro ni odešel do pokoje. Celá rodina snídala a při tom zpovídala Anrietu. Když jsem přišel zpátky s krabičkou s prstýnky a apofisem došel jsem až k Anrietě a krabičku otevřel. Anrieta na mě vykulila oči a nechápavě prohlásila dřív, než jsem něco stačil říct.

Ale já se ještě nechci vdávat.

Všichni se začali smát, až jim tekly slzy. Já začal koktat a vysvětlovat, že jsem to tak nemyslel a že jsem jí jen chtěl to apofisum dát a že v té krabičce s prstýnky ho měl Waldemar jen uložené a tak, když to pochopila i Anrieta, dala mi pusu a pošeptala mi, že v tu chvíli ale váhala, jestli má říct ano nebo ne. Bylo to moc příjemné přiznání.

Tak teď už to ale fakt nevydržím. Nejen, že Simonova holka bude bydlet v pokoji po Waldemarovi, ale nakonec jí dá i jeho apofisum. Když se údajně ptal, jestli jí ho může dát, já v místnosti nebyla, a asi bych nesouhlasila, protože jsem ho chtěla dát Petrovi. Petr je od včera totiž můj kluk. Pozval mě do kina a pak mi dal pusu. No nic, už nebudu rušit, já jen, abyste to věděli.

  1. Odvykací kúra milionářky

Po snídani jsme šli s mamkou a Anrietou do laboratoře. Mamka poprosila Anrietu o její kus apofisa s tím, že ho jen zvážíme, změříme a s postupným uřezáváním začneme až po třech čtyřech dnech, kdy polknuté apofisum dokončí její vnitřní přestavbu. Zeptal jsem se, jestli potřebuje pomoci s vyndáním apofisa a Anrieta řekla tiše, že ano, protože s tím počítala a dnes ho má schované v podprsence. Usmála se a rozepnula si halenku. Tak rád jsem apofisum ještě nikdy do ruky nebral. Mamka byla otočená k přístrojům a tak jsme vyndávání apofisa prodlužovali až do doby, kdy se mamka zase otočila k nám. Anrietino apofisum vážilo přesně 16,24 deka. Ihned jsem vyndal kalkulačku a spočítal, že může Anrieta změnit život 9553 lidem.

Mamka se na mě podívala a po chvíli přemýšlení mi vzala kalkulačku a taky něco počítala. Potom opět zvedla oči k apofisu a Anrietě a řekla:

„Jestliže se nám, tedy jako firmě Lorexol, podaří apofisum odkoupit, což je, jak se zdá na dobré cestě, neboť světová rada prodej doporučila, tak jsem se domluvila s majitelem Lorexolu panem Benjaminem, který mimochodem ode mne dostal také jednu šupinu, aby věděl, co bude prodávat, že jednu dávku budeme prodávat za cenu 3000 €. Jestliže tuto cenu nic nezmění, jsi majitelkou apofisa za necelých 29 000 000 €.“

Anrieta zbledla, nohy se jí podlomily a usedla na židli, která byla naštěstí přímo u ní.

No vidíš mami, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ řekl jsem a podal jsem Anrietě sklenici s vodou, protože stále jen zrychleně dýchala jako když neví, co se děje. Když se napila, zdvihla oči k nebi, roztáhla ruce a zakřičela:

Danke Dir Vater und verzeih mir dass ich geschimpft habe als Du geflogen bist!!! (Děkuji otče a promiň, že maminka nadávala, když jsi letěl.)

Ještě ten den jsme hledali s mamkou a Anrietou důvody problémové reakce Oskyho a Koláče. Probírali jsme všechny možnosti, počínaje váhou a barvou vlasů konče. Anrietu napadlo zkontrolovat, jakou krevní skupinu má každý jeden z nás. Samozřejmě, že Osky a Koláč mají jako jediní ábéčko erhá mínus. Nevíme, jestli je to ten správný problém, ale pravděpodobnost tu je, že lidé s touto krevní skupinou, budou změnu prodělávat obtížněji. Od tohoto dne si Anrietu mamka přímo zamilovala. Řešily spolu všemožné úkoly a ve volných chvílích spolu chodily do sauny, do fitka a nakupovat. Občas se k nim přidala i teta Vanda a obě mé drahé sestry.

   No to je dost, že se taky konečně zmíníš i o nás. Už jsem si myslela, že kvůli té tvé slečince na nás úplně zapomeneš. Mimochodem Petr mi včera dal k svátku nádhernou kytku. To tys na mě úplně zapomněl. Za trest ti taky k svátku nic nedám.

Za dva dny se apofisum v těle Anriety ustálilo a mamka jí z apofisa uřízla první díl, který byl asi jednou desetinou celého kusu. Anrieta jí vzala apofisum, které jí mamka chtěla odebrat a podala jí ten větší díl.

Nebyla jsem na apofisu dlouho a tak snad snesu tuto reakci bez problémů,“ řekla a vložila větší apofisum do trezoru. Menší díl pak schovala do podprsenky a mrkla na mě.

Týden před ukončením odvykací kůry jsme s Anrietou, Janou, Katkou, Koláčem a tátou seděli na verandě a hráli stolní hru. Vtom do dveří vtrhla mamka a v ruce nesla šampaňské s tácem sklenic.

Copak slavíme?“ zeptal se táta s obavou, že zapomněl na nějaké to výročí.

Drahá rodino, oznamuji vám, že dnešním dnem je apofisum z jižního pólu naše,“ řekla s úsměvem mamka a požádala Koláče o otevření lahve.

Snad Lorexolu, ne?“ ozvala se Jana.

To taky,“ pokračovala mamka „ale pan Benjamin mě jmenoval spolumajitelkou a daroval mi 49 procent firmy Lorexol. Prý si to za svou odbornou pomoc při rozvoji obchodu plně zasloužím.“

Všichni mamce gratulovali a objímali jí, jen Osky seděl a nevěřícně kroutil hlavou.

Proč já vůl nezůstal tehdy na tom měsíci. Nemusel jsem teď přemýšlet, co uděláme s těmi miliony!“ řekl a konečně vstal, aby taky mamku objal.

Miliardami taťko, mi li a rda mi!

Tak tomu se říká odvykací kúra,“ pošeptala mi něžně Anrieta do ucha a já jí na oplátku navrhl lepší postup při odvykání. Souhlasila, a tak jsme se nenápadně vytratili do jejího pokoje.

   Tak to je všechno. Byla to ale dřina opravovat po tom diletantovi hrubky. Za odměnu jsem si vydupala, že mi v textu nechá všechny mé poznámky, které si tu vytvořím. S Petrem jsem se už rozešla. Byl divný. V létě poletím do Bangkoku s Vandou. Už se těším. Vanda povídala, že tam mají takový zvyk, že ženám chlapi…………no nic. Mějte se, Jana.

  1. Negativní vlivy (Po deseti letech)

Přečetla jsem si zápisky svého syna Simona s komentářem Jany a docela jsem se bavila. Dnes už jsem na odpočinku a mám šest vnoučat. Dva kluci, Petr a Pavel se narodili Kateřině a Petrovi Kolimu. Simon s Anrietou mají černovlasou modrookou a jako babička musím říct, že nejkrásnější holčičku, kterou jsem kdy viděla, se jménem Leopolda. Dva kluky Toma a Luigiho, plus čerstvé miminko, které se jmenuje po mě, Kateřina Martina, porodila Jana Holanová má druhá dcera ve spolupráci se třemi otci. Momentálně je však s Oldřichem Bajerem a vypadá to konečně na delší vztah. Když se všichni setkáme při nějaké oslavě, je u nás hodně hlučno. Hlavně, když přijdou Vanda s Gabrielem, kteří si pořídili celou školku čítající čtyři nezbedné uličníky. Na jejich jména jsem si ještě nezvykla, protože je tak často nevidíme, ale jsou to něco jako Lesly, Kondi, Burg a Ewald, či Edward. No hrůza.

Osky ještě pracuje a nehodlá přestat. Vzal si totiž na starost před lety sázkovou kancelář Gold Loto, která byla v úpadku. Dnes se mu povedlo zvednout obrat na nejvyšší možnou míru a je na to hrdý. Celý problém byl v bývalém řediteli, který si tajně ukrajoval do vlastní kapsy. (Za půl roku ho z vězení propustí). Gabriel rozšířil firmu na antizlaté ozdoby, vyrábí je ve čtyřech světadílech a taky se mu vede. Vanda se stále stará o nadaci STAM a mě vystřídal ve vedení firmy Lorexol Simon. Majitel druhé poloviny pan Benjamin už zemřel a na jeho místo se dostala po větších rodinných rozporech a po rozhodnutí soudu jeho druhá dcera Ellen Benjamin. Viděla jsem jí jen dvakrát, ale řeknu vám, že je to pěkná mrcha. Když Simon odlétá na nějakou důležitou schůzku, radím vždy Anrietě, aby byla ve střehu, protože Ellen není jen potvora, ale navíc krásná ženská. Anrieta postavila lázeňský komplex v Alpách a její klinika má pověst nejlepší úrovně. Léčilo se u ní už spousta slavných osobností. Prodej Apofisa se stal hitem a během jednoho roku Lorexol rozprodal polovinu celé zásoby. Oproti původnímu odhadu, že by cena dávky měla být 3000 € se po měsíci vyšplhala na dvojnásobek a u toho zatím zůstalo. Čas od času, když klesne obrat a zájem není takový, jaký by měl být, organizuje Simon s Ellen, soutěžní televizní pořad s názvem Vyhraj šupinu. Moc se mi ta soutěž nelíbí, protože tam dělají z lidí blbce, ale Simon říkal, že to zatím vždycky splnilo reklamní účel na jedničku.

Největší radost jsem měla z toho, že polknutí Apofisa nemělo nikdy žádné vedlejší účinky. Tedy, až do dnešní doby. Proto jsem se také pustila do dalšího psaní, neboť mám obavu o další vývoj lidstva. Nejde vlastně o vedlejší účinky jako takové, jen se na nové populaci, která Apofisum využívá, objevuje několik podivných zvláštností, které dříve nebyly tak rozšířené. První je vorkoholismus. Tato, u dospělých lidí částečně kladná vlastnost, se přenáší na čím dál mladší děti, které však neumí odpočívat a v několika případech došlo dokonce k úmrtí vysílením. Apofisum je možno podávat jen dospělým jedincům, ale bohužel někteří nedočkavci ho aplikovali svým dětem a způsobili tím nenapravitelný zásah do jejich vývoje. Naštěstí od loňského roku světová rada rozhodla, že se takovéto jednání bude nadále posuzovat jako trestný čin a dnes již díky veliké propagaci každý ví, že polknout šupinu Apofisa smí jen dospělý a vyzrálý jedinec. Přesto se tu a tam objeví případ, že malé dítě tuto vlastnost zdědí, aniž by apofisum pozřelo.

Druhým negativním dopadem je ztráta barevného vidění. Tento problém však postihuje pouze ty jedince, kteří mají krevní skupinu AB rh-. Jak ze Simonova vyprávění víte, tuto skupinu má můj manžel Osky a Petr Koli. Osky se s tímto problémem snadno vyrovnal. Řekl dokonce, že teď vidí problémy světa více čistě a černobíle. Jistě to z jeho strany byla nadsázka, ale smířil se s tímto stavem tak, jak to umí jen on. Horší to bylo s Kolim. V mládí maloval a tuto ztrátu nesl celkem těžce. Dnes už ho to tolik netrápí, asi si zvykl.

Největším problémem se podle mých úvah může v budoucnu stát třetí negace a tou je zabíjení apofisem většinu… Ne, nebudu předbíhat. Abyste pochopili problém, musím začít psát od začátku.

  1. Roztoči

Rok po otevření Anrietina lázeňského komplexu se u nich objevila jedna firma, která se zabývá čištěním postelí, ložního prádla a novými pracími prostředky. Při předváděčce, které jsem náhodou byla přítomna, protože mi na klinice upravovali zevnějšek (detaily si nechám pro sebe), pán, který vypadal, jako že snědl polovinu chytrosti, radil, jak se nejlepším způsobem zbavit roztočů v lůžku. Zapnul jakýsi přístroj, o kterém tvrdil, že dokáže spočítat množství roztočů na každém centimetru postele a než přístroj použil, řekl asi toto:

Velikým problémem jsou roztoči. V našem použitém lůžku je jich v průměru tisíc druhů, v počtu asi dva tisíce na každém centimetru čtverečním. Zde tento skener přiložíme k prostěradlu a na displeji se objeví počet roztočů v této použité posteli. Většinou to bývá kolem jednoho až dvou tisíc kusů.

Přiložil skener a demonstrativně ukázal na displej. Všichni sledující se začali hihňat a tak se i on podíval na číslo, které ukazovalo chvíli 13, chvíli 16, prostě o tisíce se rozhodně nejednalo. Zmatený prodejce střídavě zapínal, vypínal, dolaďoval a rozlaďoval svého pomocníka, ale tento stále trval na svém. Po naskenování skoro celého prostěradla to vzdal a šel hledat jinou volnou použitou postel. Jednu našel a konečně mohl svou demonstraci dokončit. Zájem však už nebyl takový, jak by očekával a tak se sbalil a šel prodávat jinam. Jak jsem už kdysi říkala, jsem na problémy s apofisem paranoidní a tak jsem zašla za tím pánem, který byl ubytován na lůžku, jehož prostěradlo mělo dostatek roztočů a ejhle, tu máš, čerte kropáč. Ten muž neměl apofisum. Okamžitě jsem volala Simonovi, ať zaúkoluje několik pracovníků a ať tuto mou myšlenku prostudují. Za týden bylo jasné, že apofisum zabíjí většinu roztočů. Možná vám to připadá skvělé, ale je to opravdu veliký problém, neboť roztoči jsou součástí našeho života, ať je chceme, nebo ne. Dá se říct, že i když je ničíme a nelíbí se nám, k životu je z mnoha důvodů potřebujeme.

Nyní vám ještě zhruba vysvětlím, jak se vyrábí apofisová štamprlata. Krátce po začátku prodeje apofisa přišel pan Benjamin s nápadem, že když už je apofisum tak výjimečný artikl, musí mít také výjimečný design. Vzhledem k tomu, že je to dávka na jedno polknutí za 6000 €, má to být něco symbolického. A tak vložil dávku apofisa do průhledného želatinového obalu a ten nechal zalít whiskou v retro skleněném štamprlátku. Apofisum v této podobě svou barvu díky whisce násobí a vypadá to velice působivě. Šupiny apofisa jsme dodávali naší manufaktuře přímo z banky, kde máme pronajatý trezor, v němž je nejmodernější řezný přístroj k ukrajování plátků. Vždy jsme s panem Benjaminem šli společně do trezoru a za dvě, až tři hodiny jsme nakrájeli množství, které naše dílna měla tak na dva týdny práce. Minimalizovali jsme tak ztráty, které by vznikaly ztrátou, krádeží, loupeží, či jinými druhy okrádání a které většinou vznikají při převozu. Takto nařezané malé množství jsme lehce a nepozorovaně dopravili do balírny. Časem jsme si začali tak důvěřovat, že jsme se dohodli a chodili do řezného trezoru střídavě, každý sám. Dnes to tak Simon s Ellen Benjamin dělají stejně. Teď se teprve dostávám k tomu, proč vám to vše vysvětluji. Navrhla jsem Simonovi, aby udělal test. Ať vyzkouší sto dávek s různým množstvím apofisa.

Od prvního polknutí Simonem jsme se množstvím nezabývali a hmotnost šupiny 0,017 gramu brali za bernou minci. Co když však stačí menší množství, za stejného účinku a tím i snížení negativních vlivů? Simon se mnou souhlasil a začal s testem. Po týdnu měl výsledky na účinnost. Ideální množství je 0,014 gramu. Snad to sníží i ty negace. Pro kontrolu jsem si ještě ten den koupila tajně jednu dávku a v laboratoři ji rozbalila a apofisum převážila. Jistě si říkáte, proč, ale to opravdu nevím. Prostě jsem to udělala. Jaké bylo mé překvapení, když váha ukázala místo očekávaných 0,017 gramu necelých 0,013. Podle data na obalu bylo apofisum vyrobeno z dávky, kterou krájela Ellen. Sedli jsme se Simonem do letadla a za dvě hodiny seděli s Ellen v Bernu, v jejím sídle. Zeptala jsem se jí, jak krájí šupiny a ona dělala, jako by o ničem nevěděla. Ukázala jsem jí zakoupený vzorek s datem na obale, který krájela ona a teprve pak se začervenala a přiznala se. Snížila dávky a zbylé apofisum si nechávala. Jakoby jí ty miliardy nestačily. Seznámili jsme jí se všemi výzkumy z poslední doby a s podezřením na negativní vlivy. V obavě, aby se nerozmohly hromadné žaloby, jsme navrhli snížení váhy na 0,014 gramu. Samozřejmě, že ráda souhlasila. Stejně je zajímavé, že i když nás okrádala, nezlobila jsem se na ni, protože lidé, kteří dostali její zmenšenou dávku, jí vlastně mohli poděkovat. Dohodli se, že nadále budou apofisum krájet vždy ve dvou. Jak se říká, každé zlo pomáhá dobru k udržení kondice. Je stejně zajímavé, že většina dobrých věcí spatřila světlo světa díky jinému zlu.

Na cestě domů se mě Simon zeptal, jestli umím udržet tajemství. Samozřejmě jsem přikývla a on mi pošeptal, že s Anrietou čekají další mimčo. Dala jsem mu pusu na čelo a na víc jsem se neptala. Napadlo mě, že poslední léta se rodí nějak moc dětí. Nejen v naší rodině, ale i jinde. Že by to byl další „negativní“ vliv?

Nápad

9.12. 2015

Antizlato

Napsáno 4.1.-23.1. 2016

Lunaurum

Napsáno 1.-23.2. 2016

Apofisum

Napsáno 25.2.-10.3. 2016

V kamionu SPZ 3K1 11-46

na cestách po D, A, CH, IT, CZ, F, NL, B

Poděkování za spolupráci patří:

Ing. Janu Blažkovi

Juditě Ilkové

Anně Kolářové

Mgr. Zdeně Novákové

Ing. Tomáši Sedlmajerovi

Aleně Vítové

Konec

0
☆ Nehodnoceno ☆
0