Silvestr
Ráno jsme vstávali později. Loď z přístavu v Holyheadu odjížděla až po obědě. Tentokrát jsme nemuseli spěchat. Cesta přes moře proběhla poprvé od mých cest vzrušeněji, než bych si přál. Vítr a déšť mlátili do oken a loď se i přes svou velikost kymácela ze strany na stranu jako pramice na Vltavě. Kupodivu jsem houpání snášel dobře. Asi jsem si už zvykl. Ne tak Barborka. Co chvíli odbíhala na toaletu a nakonec si lehla na pohovku s hlavou na mém stehně. Do přístavu v Dublinu jsme dorazili znechuceni počasím. Kolba trval na tom, že zůstaneme přes víkend v přístavu, neboť vykládku máme až na pondělí a během volných dnů můžeme navštívit město. K večeru jsme si sedli do Květáku a snažili se pokračovat ve veselé zábavě. Dnes nám to však příliš nešlo. Vyprávěli jsme si své příběhy z mládí, ale i jiné. Nakonec jsme se vlivem dnešního data dostali všichni tři do melancholické nálady a během večera jsme vypili veškerou zásobu šampaňského, kterou měl Kolba ve voze.
O půlnoci jsme si přiťukli, popřáli si lepší rok a po chvíli se uložili ke spánku. Nemohl jsem usnout, a když mi Barborka řekla, že se jí také honí hlavou všechny možné myšlenky, jen ne na spánek, povídali jsme si potmě až skoro do rána.
Barborka měla zvláštní mládí. Její babička trpěla jakousi nevyléčitelnou nemocí, a tak se museli o ni s maminkou postarat. Po smrti babičky dostala tuto dědičnou nemoc i její maminka a Barborka se dlouhá léta nehnula od jejího lůžka. Dnes už lékařská věda pokročila a maminku vzali na léčení. Pro změnu se Barborka zase musela starat o otčíma. Vloni, když dokončila studium na keramické škole, nemohla sehnat práci. Otčím jí řekl, že jí bude platit za udržování domácnosti. S tím samozřejmě souhlasila, ale když na ní jednou chtěl, aby k domácím pracím přidala i starost o jeho tělo, odešla ke kamarádce na kolej. Tam však nemohla zůstat dlouho, a když se znovu zkusila vrátit domů, otčím ve svých nechutných návrzích pokračoval. Proto také všude hledala pomoc. Zeptal jsem se také, jak je na tom s cizími jazyky. Poznal jsem to však z první věty, kterou řekla: „Umím pouze anglicky poděkovat. Senkjů very mač a skjůz mí něco udělat.“ Nabídl jsem, že jí budu učit a ona byla ráda.
O půl páté ráno jsme z venku zaslechli křik. Poodkryl jsem závěs a sledoval řádění několika desítek mladíků, kteří doslova vyřvávali hesla proti anglickému režimu. Mysleli jsme, že tyto nepokoje jsou jen v severním Irsku, ale zřejmě se některé skupiny aktivovaly i tady. Při procházení kolem našich vozů, se ozývaly rány a já měl strach, aby si opilí demonstranti nezamanuli vlézt do kabiny. Pomalu rány utichly a křik se vzdaloval.
Barborka ze svého lehátka jen konstatovala, že by všichni tito mladíci potřebovali malý dvorek a velký bič, čímž mě rozesmála. Takovou větu bych očekával od staršího člověka a ne od mladičké slečny. Před usnutím jsem jí také popřál tou její slovní hříčkou, čímž jsem jí zjevně potěšil. Od té doby se přání dobrou brou brouku stalo naším malým heslem. Ráno jsme s Kolbou zjišťovali následky nočního řádění. Tři zpětná zrcátka, dva přední reflektory a všechna zadní světla. Takový byl součet rozbitých věcí. Kolba celou dobu na ty pacholky nadával. Nemá cenu komentovat jeho monolog, ale vše to byly výrazy typu (s prominutím) zkurvený zmrdi. Ve světlech jsme vyměnili žárovky, aby alespoň svítily, ale se zrcátky byl problém. Já měl levé v pořádku, a na pravém byl jeden kus také celkem k použití. Hůře na tom byl Kolba. Na levou stranu si připevnil největší kus, z rozbitých zbytků, ale na pravou stranu neviděl vůbec. Zachránila ho Barborka. Vytáhla ze svého batohu zrcátko, které bylo stejně veliké, jako zničený originál a přilepila jej páskou k jeho pravému rámu. Nechápal jsem, na co potřebuje takové veliké zrcátko, ale protože se tentokrát nanejvýš hodilo, nehodlal jsem to zkoumat.
Hlasité předčítání
