Jen jsem projel poslední kontrolou na ukrajinsko-slovenské hranici, přísahal jsem si, že už nikdy nebudu chtít jet na východ. Hodinu jsem telefonoval. Nejdřív s Květami a potom se šéfem. Vyprávěl jsem zkráceně všechny příhody, až na včerejší odporný zážitek s Gaikou. O tom jsem pak dlouho s nikým nemluvil. Musím se z něj trochu dostat. Možná po letech, až to budu celé vidět s nadhledem. Zatím však budu rád, když zapomenu.
U Žiliny jsem si sjednal pokoj s koupelnou a po hodinovém odmočování jsem si dal teplou večeři. Těšil jsem se domů. Dnes však mám za sebou šest set kilometrů a potřebuji oddech.
Nehoda
Do garáží jsem přijel pozdě odpoledne. Zácpy, předvánoční nervozita i počasí dopomohly, že jsem jel ze Žiliny o tři hodiny déle, než jsem plánoval. S šéfem jsem měl domluveno, že budu mít do konce roku dovolenou. Těšil jsem se na vánoční svátky, na Květy, a vlastně i na Milijardu s Bohunkou. Po všech úkonech, které jsem musel po dojetí udělat, jsem zavolal Květě, aby pro mě přijela. Začalo sněžit a já si sedl do kabiny, kde jsem dokončoval výkazy jízd. Čekání se mi zdálo dlouhé, a když jsem stihl dopsat veškeré papírování, vzal jsem tašku a šel jim naproti. Po hodině, když Květa stále nejela a já byl promrzlý, jsem začal tiše klít, kdeže je tak dlouho. Kdybych to věděl, mohl jsem jet autobusem.
Teď jsem je však nechtěl minout a šel jsem po krajnici směrem k domovu. Několikrát jsem jí zkoušel volat, ale měla nedostupný telefon. Asi ho nechala doma a on se jí vybil. To se holt tak někdy stává. Šel jsem tou namrzlou vozovkou a stále více jsem byl nervóznější. Přidal jsem do kroku, abych byl doma dřív a zjistil příčinu toho jejich zpoždění. Když jsem přecházel přes hlavní třídu, silničáři uklízeli silnici po nějaké dopravní nehodě. Někdo to tu musel pořádně švihat, protože byl přeražený strom. Došel jsem domů, aniž bych je potkal. Auto před domem nestálo. Bůh ví, kam jeli. Milijarda s Bohunkou také nebyli doma. Začal jsem se přezouvat a v tom někdo zazvonil. Otevřel jsem vchodové dveře a uviděl Květu s princeznou v náručí, jak odchází z vrátek. Usmívaly se a Květa zavolala, že se hned vrátí. Zavřel jsem a pokračoval v zouvání. Nechápal jsem, co se stalo, ale asi měly potíže s autem a šly ještě něco zařídit. Proč mi tu však princeznu nenechala? A proč vlastně zvonila? Byl jsem z toho zmatený. Znovu však někdo zazvonil. Otevřel jsem dveře a za nimi stála starší žena v policejní uniformě.
„Vy jste pan Mikuláš Smutný?“ Zeptala se a já v tu chvíli dostal hrozný strach. „Ano,“ odpověděl jsem a čekal, co řekne.
„Vaše žena měla dopravní nehodu. Je mi to líto, ale musím vám oznámit, že jela ve voze s dcerkou a obě to neštěstí nepřežily.“ Víc jsem neposlouchal. Nemohl jsem pochopit v celé šíři tuto zprávu. Vždyť tu teď byly? Díval jsem se na tu ženu a nevěřil jí. Není to náhodou nějaká herečka z toho jejich klubu? Tvářila se však až příliš vážně. Sedl jsem si na botník a nevnímal jsem svět. To přece není možné? Nesmí to být pravda! Těšil jsem se na ně! Potřebuju je! Chci, aby přišly! Kde jsou? Proč tu nikdo není? Neumím už bez nich žít! Po zádech mi přeběhl mráz.
Hlasité předčítání
