Román

Alkohol v krvi

Alkohol v krvi

aneb

S kamionem po Evropě

 

Ferdova smrt

 

Jmenuji se Mikuláš Čert. Není to příliš dávno, kdy jsem uvažoval nad tím, že změním zaměstnání. Rodinu nemám a šedý život úředníka, který vedu, mi začíná lézt pomalu a jistě na nervy, nebo spíše krkem, jak se s oblibou říká. Minulý měsíc mi zemřela maminka a já zůstal v domě po rodičích sám, jen se starým černým kocourem Ferdou, který měl už stejně na kahánku. Byl to Pan Kocour. Celý černý, jen na bříšku měl bílou skvrnu a také konec ocásku měl bílý. Dá se říci, že jsem počítal dny, kdy jeho cesta životem řekne „padla“. Stalo se tak v úterý tohoto týdne a dnes, ačkoliv je už pátek, se s touto poslední ztrátou, co se týče naší rodiny, stále nemohu vyrovnat. Asi si uděláte obrázek o mém duševním rozpoložení, ale i ten kocour, kterého měla moje maminka stále na klíně, jaksi dýchal za naši rodinu. Kdybych byl příznivcem fotbalu, řekl bych, že za nás celý život kopal. Ferda zemřel důstojně a v akci. Chodil na naši toaletu vykonat potřebu a vlivem stáří se na prkénku neudržel a padl hlavou do mísy. Tam pod vodou a svými výkaly našel smrt. Maminka říkala, že už měl být dávno na pravdě boží. Bylo mu „pouhých“ osmnáct let.

Dnes je pátek. Co jen budu celý víkend dělat? Když nebudu počítat svou sbírku čertovin, žádné jiné koníčky nemám. Po ženách netoužím, čímž nechci říci, že by se mi nelíbily, nebo chraň Bůh, že bych byl čtyřprocentní, ale dosud jsem díky své přísné výchově nezaznamenal větší zájem, než který by stál za povšimnutí. Mé tělesné proporce se nedají srovnávat s žádným hercem akčních filmů a mé sebevědomí v tomto směru také značně pokulhává. Až dodnes jsem tak trochu snášel kruh stereotypu, který se na mě od narození valil. Ale dnes – po smrti posledního z rodu, tím myslím zmíněného kocoura Ferdu, jsem zůstal sám, jako ten pověstný kůl. Nevím, čím se cítím víc, zda jako zbytek rodiny, či jako konečně absolutně volný jedinec. Tuto směs pocitů doplňuje strach o budoucnost a stesk. Sedím v křesle a nečinně zírám do novin, ve kterých stejně píší jen o nesmyslných hádkách poslanců, či o rozkvetlé třešni v sadu zázraků. Nesnáším všechny tyto nedůležité, nesmyslné a nebojím se říct debilní informace, které každý den promývají mozky celé populace jen proto, aby prodaly o pár výtisků víc. Přesto noviny kupuji a čtu. Jsem zabedněnec a nezasluhuji si úctu, ať už se týká duše, či těla. Když se zamyslím nad svým dosavadním životem, můžu říct jen to, že se během něho nic zajímavého nestalo. Mé vzpomínky z mládí jsou mlhavé, nudné a nedůležité. Jde pochopitelně jen o to, co si pod těmito slovy představujeme. Ano, bylo tu několik okamžiků, které mi říkají, že mé mládí bylo pěkné, například, když se přede mnou teta Luisa svlékla a chtěla, abych jí namazal záda a já uviděl její obnažená prsa. Či když mi otec koupil mé první kolo…, ale jinak za mým mládím zůstane navždy silná tlustá čára, která rozdělí život na tehdy a teď. Sportu nefandím a v podstatě jej ani nesleduji. Abyste si udělali obrázek o tom, jak sportu rozumím, musím vám vyprávět příhodu z mládí.

5/5 (1)
Emoce?
1
avatar

0