Biografie

Agnes a já

Autor: Ema Lenz

 

S Agnes jsme se poznaly, když mi byly 3 roky. Nastoupila jsem tehdy do mateřské školky, celá vystrašená, a vykulenýma očima hleděla na ty nové tváře kolem sebe. Jednou z nich byla také roztomilá blonďatá holčička Agnes. Ve školce jsme moc velké kamarádky nebyly, protože mezi všemi děvčaty panovala rivalita, a to hlavně když jsme si chtěly hrát s kočárky, to byl potom boj na život a na smrt. Já jsem se tedy o kočárky nezajímala, ale zato jsem se uměla pořádně prát.  To se ovšem učitelkám nelíbilo, a proto jsem také často chodila “na hanbu”, což v praxi znamenalo, že jsem stála třeba 20 min na chodbě a nemohla jsem s nikým mluvit. To se jim ale moc nedařilo, jelikož láska mých školních dní (ano, ve školce jsem měla přítele :)) mě chodila navštěvovat a smál se mi do očí :). Alespoň byla nějaká legrace.

Když už se teď hlouběji zaobírám školkou, vzpomínám si i na další různé příhody, které se mi kdy staly. Asi bych měla zdůraznit, že jsem byla pěkné kvítko. Kdo by mi to nechtěl věřit, zde je asi hlavní důkaz: na hanbě jsem byla každý den. A proč? Protože jsem kradla, prala se, smála se ostatním a schválně schovávala nebo rozbíjela věci. Mezi můj misterstuck patří asi ukradené brejličky a zničená fasáda v umývárnách, ovšem to by vše bylo na dlouhé vypravování. V těchto “memoárech” se chci zaměřit hlavně na příhody s Agnes, a že jich bylo!

Jak jsem již zmínila, ve školce jsme velké kamarádky nebyly. To se nezměnilo ani v první a v druhé třídě. V lavici jsem seděla se “svým klukem”, se kterým jsem si hrála i o přestávkách. To bohužel ale nemělo dlouhé trvání, jelikož třídní učitelka usoudila, že toto soužití nám nijak neprospívá, protože jsme se jen neustále smáli a rozptylovali tím ostatní spolužáky. Proto nás také oddělila a já seděla s některou ze spolužaček (už si ale nepamatuji, která to byla). Ve třetí třídě jsme se s Agnes sblížily a začaly se bavit. Pak už jen přícházel jeden průšvih za druhým.

Nebudu se zmiňovat o každém detailu, jelikož to by bylo opravdu na dlouho. Zaměřím se však na příhodu, která se opravdu stala. Je samozřejmé, že i když ji zde vylíčim sebelépe, stejně to nebude tak autentické, jako kdyby se to opravdu stalo.

Byla zima. Zrovna jsme přistavěli barák a já měla konečně svůj vlastní pokoj. Bylo někdy po Vánocích a já jsem si řekla, že by bylo fajn Agnes zase vidět. Pozvala jsem ji tedy k sobě na přespávačku. To bych však nebyla já, aby se něco nestalo. Chvíli jsme si normálně povídaly, ale pak jsem se začala nudit a vymýšlet kraviny. Navrhla jsem Agnes, že bychom si mohly hrát na moře. Měla jsem totiž koupelnu hned vedle pokoje. Ona samozřejmě souhlasila, a tak jsme si oblékly plavky. Koupelnu jsem měla sice celou pro sebe, ovšem vana tam nebyla. Pouze sprchový kout. Vlezly jsme tedy do sprchového kouta a já jsem pustila sprchu na plno. Samozřejmě jsem nezapomněla ucpat kanál, aby žádná voda neunikla. To byl ovšem velmi špatný nápad. Asi po hodině koupání, když už nás hra na moře omrzela, jsme chtěly jít zpět do pokoje. Nešly však otevřít dveře. Jelikož byly z papíru, celé navlhly a zvětšily objem, tudíž s nimi nešlo tak snadno pohnout. Vykopávat jsem je naštěstí nemusela, nakonec povolily samy. K mému nemalému překvapení byl však pokoj plný vody. Aby taky ne, když jsem zamezila úniku vody, takže vše se přemístilo do pokoje. Postel, skříně, batoh, to vše bylo navhlhé. To ani nemluvím o peřině, kterou jsem nechala na zemi. Byla úplně nasáklá vodou. Dostala jsem ale spásný nápad – nechat peřinu venku uschnout. Nějak jsem ale zapomněla, že je venku -10° a peřina tudíž zmrzne, což jsem také po hodině zjistia. Místo suché peřiny jsem vyndala zmrzlý chuchvalec.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
1
avatar

0