Pohádka

Tupík a kouzelný klíč

Toto dílo je (2/13) součást sbírky: 
Ostrovské pohádky
  

2. Tupík a kouzelný klíč

Vždy po vyučování doprovázel Tupík Ostenku až na rozcestí, kde stála stará lípa. Pod lípou bylo mnoho spadaného listí a vítr si s ním pohrával. Ježčí spolužáci tu rádi postávali a než se rozloučili, pozorovali poletující lístky, debatujíce o všem možném. Jednou, když vítr nefoukal a na stromech se nepohnula ani větvička, zpozorovali, že se jedna hromádka listí malinko hýbe. Z nitra kupky se ozýval tichý pláč. Odhrnuli hromádku, aby se podívali a tu se jim před očima objevil malý klíč. Ostenka jej vzala do ruky a zeptala se.

„Pročpak pláčeš? No ano, ano, proč pláčeš?“

Klíček na ni nešťastně pohlédl a utíraje si slzy, odpověděl: „Já jsem prosím ztracený a nevím, kam patřím.“

Tupík ho pohladil a soucitně při tom pravil: „Ty jsi chudáčku bez rodiny, co?“

Klíček přestal plakat a odvětil: „Já nejsem bez rodiny. A nejsem chudáček. Mám dva bratry. Jsme trojčata a máme svůj vlastní zámek. Jen nevím kde.“

Ostenka se usmála a řekla, že oni mají doma svazek klíčů, které už k ničemu nejsou, a že by jej mohla k těm klíčům přidat, aby nebyl sám.

„To jsi sice hodná, ale já nejsem obyčejný klíček. A k ničemu už vůbec ne. Jsem kouzelný a jsem k něčemu,“ namítl klíček. „Jmenuji se Florián. Když jsem se svými bratry Sváťou a Kaplanem, umíme otevřít kouzelnou skříňku, ve které se plní přání.“ A na důkaz vytáhl z kapsy duhovou kuličku. „Když jsem bez bratrů, máme s kuličkou menší sílu, ale malé přání splníme. Jen to zkuste.“

Ostenka klíči Floriánovi příliš nevěřila, ale přesto vyslovila přání.

   „Chtěla bych, aby začalo pršet. Ano, ano, pršet prosím. Je hrozné horko.“

Florián zakroutil očima. „Vždyť jsem říkal, že máme bez bratrů menší sílu a ty chceš déšť. Přej si něco menšího, třeba vidle nebo lavičku.“

„To je výborný nápad!“ zajásal nadšeně Tupík. „Každý den tady stojíme, než jdeme domů a lavička by byla skvělá. Chci lavičku.“

„Ano, ano lavičku,“ souhlasila Ostenka.

Florián vyhodil kuličku do vzduchu, a když ji znovu chytil, stála pod lípou krásná nová dřevěná lavička. Tupík s Ostenkou se posadili a už věřili Floriánovi, že je kouzelný. Florián si přisedl a začal vyprávět.

   „Zanedlouho bude v našem městě Ostrově velká slavnost. Budou na ní všichni Ostrováci. Mají dokonce přijet i hosté z Rastattu. Chtěli jsme s bratry splnit lidem přání a otevřít kouzelnou skříňku dokořán. Tak jsem se s bratry dohodl, že půjdu najít kořány. Jenže jsem zabloudil, a jak to vypadá, nebude žádné přání a své bratry už asi nikdy neuvidím.“ Nato se dal Florián znovu do pláče.

„Neplač, zkusíme tvůj zámek najít,“ tišil ho Tupík.

„Ano, ano, zkusíme ho najít,“ přitakala Ostenka a začala nahlas uvažovat.

   „Pokud vím, je v Ostrově jen jeden zámek. Půjdeme tam a uvidíme.“

Všichni tři se vydali na cestu.

Nejdříve došli k silnici. Auta tu jezdila ohromnou rychlostí. Tupík chtěl přejít, ale Ostenka jej varovala, ať přes silnici nechodí, protože by ho mohlo nějaké auto přejet, jako jejího dědečka. Ostatně prý na silnici skončí svůj život spousta ježků. Tupík poslechl a zeptal se, co tedy budou dělat. Ostenka ukázala o kus dál a řekla: „Tímto směrem je most. Ano, ano, most. Tam silnici podejdeme a zároveň se vyhneme i železnici. Ano, ano, železnici prosím.“

Tupík byl rád, že má za kamarádku Ostenku. Nechodil tak často tímto směrem. Ostenka tuto cestu znala, protože byla z Hájku.

 

Když došli do parku, narazili na řeku. Ježci plavou neradi, a tak požádali Floriána, jestli by neuměl zařídit most. Florián pokrčil rameny a zakroutil hlavou, jako že ne.

„Most nezvládnu, ale jestli by stačilo letadlo, tak to bych mohl.“

Ostenka prohlásila, že jí do letadla nikdo nedostane ani náhodou, ale to už Florián vyhodil kuličku a ta, když dopadla, objevila se na hladině řeky Bystřice labuť. Jejím rychlým přistáním vystříkla voda na všechny strany, až se Tupík skutálel k hladině. Labuť připlavala ke břehu a představila se.

„Ahojky Ježouři, prý chcete na druhý břeh. Létající Otýlie je připravena

splnit vám vaše přání.“ A nastavila křídlo Tupíkovi, který ihned nasedl. Ostenka však nechtěla. Bála se. Až když labuť slíbila, že nepoletí, ale že řeku jen přeplave, nasedla. A tak se kamarádi bezpečně dostali na druhý břeh.

Chvíli nato už všichni tři stáli před vchodem do zámku. Jenže Florián jim smutně pověděl, že to není jeho zámek. Jeho zámek je prý menší. Všichni tři si sedli na kašnu a přemýšleli, co dál. Po chvíli vyšla z domu, který měl popisné číslo 305, paní se psem. Tupík sice věděl, že se s cizími lidmi nemá bavit, ale situace byla příliš vážná, a tak si dodal odvahy a zeptal se: „Prosím vás, paní, nevíte, kde je tu ještě nějaký zámek?“

„Ano, ano, nějaký jiný zámek prosím,“ souhlasila Ostenka.

Paní se zastavila, poručila pejskovi: „Cony sedni!“ a odpověděla: „Zámek? Tady je jen jeden zámek, který má popisné číslo jedna. Každý dům má své číslo. Jaké číslo má ten váš?“

Tupík s Ostenkou se podívali na Floriána a ten se zamyslel. Po chvíli nejistě odpověděl: „Pokud vím, bylo na mém zámku číslo 1914.“

Tupík s Ostenkou vytřeštili oči a Tupík zabědoval: „No já se picnu. To je určitě až někde na druhé straně města.“

Ostenka se přidala. „Ano, ano, určitě to tak bude. Děkujeme za radu paní a nashledanou.“

„Nashledanou,“ pozdravila paní a dala pejskovi povel k odchodu.

Kam ale jít? Tupík by chtěl Nádražní ulicí. Ostenka Jáchymovskou a klíč by šel podchodem pod věží, do starého města. Dohodli se, že zvolí osvědčenou metodu stříhání. Kámen, nůžky, papír, fungovaly výborně. Zvítězil Florián.

Prošli pod věží, minuli zámek a vešli na Staré náměstí. Celou cestu sledovali čísla domů. Bohužel tu byla samá nízká čísla. Když prošli okolo radnice a stále viděli čísla jen do stovky, zeptal se Tupík Ostenky, jestli by se nechtěla přeci jenom proletět na labuti. Z výšky by víc viděli a třeba by Florián poznal svůj zámek. Ostenka se nakonec nechala přesvědčit a Florián zavolal labuť. Když Otýlie přistála, všiml si jí jeden pes, přivázaný u obchodu. Spustil takový štěkot, že Ostenka ani chvíli neváhala a urychleně nasedla na labutí záda. Otýlie se okamžitě vznesla a zakroužila nad radniční věží.

„Pro pána Jána, to je ale veliké město,“ žasnul Tupík.

„Ano, ano, je to město veliké, skoro až převeliké, prosím,“ přitakala Ostenka. Teď teprve všichni tři poznali, jak dlouho by jim trvalo najít číslo popisné 1914. Letěli nad paneláky, až doletěli na konec města, kde svítily v letním slunci rybníky. Otylka lehce přistála na hladině a doplavala ke břehu, kde se rozloučila se svými pasažéry. Kamarádi se pomalu vraceli směrem k městu. Došli až k veliké budově, na které byl nápis – Pekárna.

„Výborně!“ zajásal Florián. „Tady je popisné číslo 1191. To budeme asi už blízko.“

„Ano, ano, budeme blízko prosím,“ souhlasila Ostenka. Jenže, ať se vydali na kteroukoliv stranu, čísla byla stále pod 1500.

„To by chtělo ještě o kousek dál. Půjdeme k tamté veliké budově. Snad to tam bude lepší,“ navrhnul Florián.

   „Ano, ano, tam to bude dozajista lepší,“ doufala Ostenka. Jenže lepší to nebylo. Ten veliký dům byla nemocnice a měla číslo popisné jen 1161. A tak kamarádi odbočili na vedlejší ulici a došli až na konec. U posledního domu, který měl číslo 1426, stálo auto, ke kterému právě přicházel pán.

„Dobrý den. Prosím vás, nevíte náhodou, kde bychom našli zámek s popisným číslem 1914?“

   „Ano, ano, 1914 prosím,“ nezůstala pozadu Ostenka. Pán se zamračil, jakože přemýšlí a pak navrhnul: „Kde je takový zámek nevím, ale jedeme s manželkou právě do města, tak se můžete podívat do mapy. Nasedněte si, odvezu vás.“

 

Tupík s Ostenkou seděli poprvé v životě v autě. Sotva paní, která patřila k tomu pánovi nasedla, auto zaburácelo. Ostenka se stočila strachy do klubíčka. Tupík Ostenku chlácholil, ať se nebojí, ale Ostenka byla tak trochu strašpytel.

V centru města pán zastavil a ukázal ježkům tabuli, na které byly všechny ulice i s čísly a odjel. Když ani po několika minutách kamarádi na mapě nenašli větší číslo, než je 1500, upadl Florián do smutné nálady.

„Nebreč,“ utěšoval ho Tupík, „jistě ten tvůj zámek najdeme.“

   „Ano, ano, jistě jej najdeme,“ trvala na stejném názoru Ostenka.

Klíč bezradně pomalou chůzí došel k lavičce. Na ní seděl kluk, který houpal kočárek, v němž spala jeho mladší sestřička. Florián vyskočil na opěradlo lavičky a počal se smutně kroutit. Kluk se jmenoval Toník. Se zájmem pozoroval Floriánův tanec a potom řekl: „Vypadáš, jako by ti ulítly včely. Já mám taky klíč. Je od zámku našeho bytu.“ Ukázal Floriánovi klíč na šňůrce. Do Floriána, jako když píchne.

„Ty máš zámek? Ukaž mi ho. Kde je? Má číslo 1914?“ Klíč však posmutněl, když se dozvěděl, že Toníkův zámek je na čísle 709.

„My hledáme můj zámek. Už jsme obešli, nebo spíš obletěli a objeli celý Ostrov a zámek s popisným číslem 1914 jsme nenašli.“

   „Ano, ano prosím, nenašli,“ přitakala Ostenka.

Toník se zamyslel a potom pravil: „Jestli to nebude tím, že je na světě zámků víc než domů?“

Kamarádi nechápali, jak to Toník myslí a Tupík se zeptal: „Copak není v Ostrově jen jeden zámek?“

   Toník pochopil ježkův omyl a vysvětloval: „Slovo zámek má dva významy. Buď je to veliký krásný dům,“

„Ano, ano, s popisným číslem jedna,“ přerušila ho Ostenka.

Toníka to rozesmálo. „Nemusí mít jen číslo jedna, ale co je hlavní, že slovo zámek se také používá pro zamykací zařízení, které je na každých dveřích. Například v našem domě je asi tak padesát zámků.“ Klíč i oba ježci nechápavě kroutili hlavami.

„Ty Floriáne, poslouchej,“ pokračoval Toník v rozhovoru. „Nespletl ses v tom čísle 1914? Mě to spíš připadá, jako letopočet. Prozraď mi, jak jsi přišel na to číslo?“

Florián pověděl Toníkovi celý příběh o svých bratřích Kaplanovi a Sváťovi, o skříňce, která plní přání a o městských slavnostech. Toník se popadl za hlavu.

„Už to mám! Vaše jména jsou podle vašeho zámku. Kaplan, Sváťa a Florián. To zní přece jako kaple svatého Floriána, která je v ostrovském klášteře. A na té kapli je přece napsán letopočet 1914-1918.“ Kamarádi byli nadšeni Toníkovými úvahami a Ostenka se zeptala.

„Ty víš, kde ta kaple je?“ Toník se pousmál a prozradil ježkům, že u ní byli nedávno s dědou, v kostele Paní Marie Věrné. Zrovna tam byla výstava hraček.

„Jestli chcete, půjdeme po obědě s maminkou a sestřičkou na procházku, tak vás vezmu s sebou. Teď už ale musím jít, protože se Štěpánka probudila a bude určitě jako vždy brčet, že má hlad. Počkejte tady. Zatím ahoj.“ Toník se zvedl a tlačil kočárek směrem ke svému domu.

Nálada se v partě uvolnila. Najednou byli ježci i klíč samý žert a Tupík radostí skutálel celý kopeček u domu.

Po obědě vyšel Toník před dům a schoval ježky v kapse kočárku. Ne, že by se bál maminky, ale s maminkou, jak zjistili kamarádi, přišla i veliká psí paní Megi a té by se určitě ježci nelíbili. Celou cestu Tupík s Ostenkou a  Floriánem pozorovali okolí.

„Jé, tady je zámek s číslem jedna a tady jsme potkali tu paní se psem,“ ukazoval Tupík.

„Ano, ano, to byla Cony prosím,“ dodala Ostenka.

Když dojeli do parku, rozesmál se Tupík na celé kolo, až jej Ostenka musela ztišit.

„Tak my jezdíme na labuti Otylce, jako na parníku a kousek od nás byl krásný most.“

Všichni tři kamarádi se v kapse kočárku rozesmáli a hihňali se ještě při příjezdu do kláštera. Když dorazili k bráně, vyskočili z kapsy kočárku a klíč radostně ukázal kamarádům svůj zámek. Jeho bratři Sváťa a Kaplan jej vítali s radostí, která se vidí jen u ztracených sourozenců.

„Máš?“ zeptal se Kaplan.

„Co jako?“ tvářil se nechápavě Florián.

„No přece jsi šel pro kořány,“ odvětil Kaplan. Teď teprve si Florián uvědomil, jak byla jeho cesta zbytečná. Sedl si na obrubník a nabíral k pláči.

„Ale, no tak. Přece bys neplakal, když jsi našel takové kamarády a poznal jsi celé město. Bylo to krásné dobrodružství, nebo se pletu? A jestli chceš, prozradím ti tajemství kořánů,“ řekla Toníkova maminka.

Oba klíče, Tupík a Ostenka se užasle posadili na obrubník vedle Floriána, jako by seděli v kině a poslouchali.

„Kdysi v dávných dobách,“ vyprávěla Toníkova maminka, „se kořenům říkalo kořány. Když někdo otevřel okno, mluvil o tom, jako že otevřel okno úplně, vlastně až do kořene. Takže se dnes říká, že otevřou dveře nebo okno dokořán.“ Potom maminka odepnula z dceřina chrastítka kroužek a navlékla ho na klíče. „Teď už se neztratíte.“

Teprve teď si Tupík oddechl. Než se rozloučili se svými novými kamarády, naklonil se Florián k bratrům a cosi si šeptali. Potom se obrátil na Toníka a prohlásil: „Za to, že jsi nás zachránil, splníme ti s mými bratry jedno přání, i když není slavnost města. Řekni, co by sis přál?“

Toník chvíli přemýšlel a potom nesměle poprosil: „Jestli by to šlo, tak bych byl moc rád hlavním hrdinou nějaké pohádky.“

Klíče vyhodily duhovou kuličku do výšky a ta, když dopadla, stalo se.

 

Klíče zachrastily. Pardon.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

☆ Nehodnoceno ☆
Emoce?
avatar

0